Kdybych například já měl velkou touhu nepodlehnout neřesti ješitnosti, a přece se tím vážně provinil, nechtěl bych kárat své srdce takto: „Jsi opravdu ubohé a ošklivé, že ses po tolika předsevzetích dalo strhnout k ješitnosti! Teď abys umíralo hanbou a k nebi už ani oči nepozdvihlo, ty slepé, nestoudné, zrádné srdce, nevěrné Bohu!“ a podobně, nýbrž napomínal bych je rozumně a soucitně: „Tak se podívej, mé ubohé srdce! Už jsme spadli do té jámy, o které jsme si tolikrát umiňovali, že se jí vyhneme. Ach, vstaňme a utečme z ní navždy, vzývejme Boží milosrdenství a doufejme, že nám bude pomáhat, abychom už byli pevnější. Vraťme se na cestu pokory. Jen odvahu! Od nynějška se mějme na pozoru, Bůh nám pomůže; dokážeme víc!“ (…)
Když tvé srdce klesne, pozvedni je tedy docela jemně. Hluboce se pokoř před Bohem u vědomí své bídy, ale svému pádu se nijak nediv, neboť nepřekvapuje, že bezmocnost je bezmocná, slabost slabá a ubohost ubohá.

(František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, část 3, kap. IX)