Jestliže povaha nebo nějaká nemoc nedovolují myslet na utrpení Páně, protože je to příliš skličující, nikdo nezakazuje dělat společnost vzkříšenému Kristu, když už ho máme tak blízko v Nejsvětější Svátosti, kde je oslavený. Ne, nelze mít stále upřené myšlenky na velká muka, která Ježíš vytrpěl. Zde však ho nemusím nazírat ztrápeného (…), nýbrž zářícího slávou a zbaveného bolesti, jak povzbuzuje jedny a dodává odvahy druhým.

(Terezie od Ježíše, Kniha života, XXII, 6)