KARMEL

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Cítíš strach, vyprahlost, bezmoc, smutek? „Ze strachu,“ píše de Caussade (1), „ochromenosti a zoufalství se stanou verše chvalozpěvu temnoty. Člověk je přešťastný, když nevynechá ani slabiku. Víme, že všechno stejně vyústí ve zpěv ‚Sláva Otci‘. Ze zbloudění učiníme cestu. Tma se stane ukazatelkou směru. Pochyby nám dodají jistotu, a čím nerozhodnější je Izák, jakou to oběť má přinést, tím více skládá Abrahám všechno do rukou Prozřetelnosti a vše očekává od ní.“

„Příliš ulpíváš na své úzkosti a na svých pochybách,“ píše de Caussade jedné řádové sestře, která si mu stěžovala, „přespříliš se jimi zabýváš, místo abys jimi pohrdala a vrhla se do naprostého odevzdání Bohu. Bez tohoto šťastného a svatého odevzdání se nikdy nebudeš moci těšit z trvalého pokoje.“ Právě tak jako Boží prozřetelnost je tak všeobsáhlá, že nic nemůže padnout mimo její rámec, dokonce i hřích v ní nachází své pravé místo, stejně i naše odevzdání musí být natolik naprosté, aby zahrnulo naše starosti i naše pokušení a uvedlo je na správnou míru. Ani naše trápení nemusí být zdrojem starostí. Nemůžeme stále žít v naprostém pokoji. „Jestliže ti Bůh někdy odejme tvůj klid, nech jej odejít spolu se vším ostatním! Bůh stále zůstává Bohem a to stačí.“

Občas může Bůh působit krutě. Člověk může mít dojem, že právě Bůh je velkým trýznitelem. Avšak trápí-li Bůh člověka, je to proto, že jeho milosrdenství je nezměrné. On stále věří, doufá, zkouší všechny prostředky, jak nás přimět, abychom uvolnili sevření a poddali se. Místo abychom si mysleli o Bohu, jak je nemožný, měli bychom mu být vděční, že nikdy neztratí odvahu. Bůh nás zná. Ví, jak jsme zarytí sami do sebe a jaký máme sklon stavět do středu své vlastní já, i v lásce. Bůh je si vědom, že dá-li nám příliš záhy a příliš dlouho vnímat svou líbeznou přítomnost, budeme se svou láskou k Bohu nadmíru spokojeni a budeme tak na ni myslet víc než na Boha samého. Ano, máme již takovou povahu, že libost Boží nás může dovést k tomu, že na Boha zapomeneme. Boží láska k nám nutí Boha, aby se zdánlivě stáhl zpět a tím odstranil oporu pro naši sebelásku a pýchu. Když sebeláska nedostane potravu, nezbývá jí nakonec nic jiného než zahynout hladem. Teprve když sebeláska je mrtvá a těžiště se přesunulo od člověka k Bohu, pak se Bůh může bez rizika sdílet.

(1) Jean Pierre de Caussade (1675–1751) byl francouzský jezuita a spisovatel, který proslul svým spisem Odevzdanost do Boží prozřetelnosti (Refugium, Olomouc 2007).

Převzato z knihy: Otče, odevzdávám se ti
Autor: Wilfrid Stinissen OCD
Vydalo: KNA

Související články

Kde je láska, tam je dávání
Dělej to, co děláš!
Odevzdáme-li se, náš život se stane modlitbou