Živé Boží slovo: Jan 20,11–18
Jan 20,11–18 je druhou částí jediného příběhu (Jan 20,1–18) o cestě Marie Magdalény k Ježíšovu hrobu první den po sobotě. Evangelista nejprve (20,1–10) vypráví o tom, jak se po Mariině znepokojující zvěsti o odvaleném kameni vydávají na cestu k hrobu Petr a Ježíšův milovaný učedník. Hrob je prázdný, ne však docela: učedníci se setkávají se dvěma svědky vzkříšení. Pruhy plátna a rouška, která halila Ježíšovu hlavu.
Kdo porozumí jejich němému svědectví? Kdo z nich dokáže vyčíst více než jen zjevnou skutečnost, že Ježíš tu není? Snad učedník, kterému Pánova láska odhalila, co je skryto tělesnému zraku: viděl a uvěřil.
Mariino hledání však odchodem učedníků nekončí. Stála u hrobu a plakala. Dvakrát v jediném verši zmiňuje Jan Mariin pláč, a naznačuje tím hloubku její bolesti. Marie se naklonila do hrobky se slzami v očích; a podobně jako učedníci spatřila i ona dva svědky vzkříšení. Dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a jednoho v nohách (místa), kde (předtím) leželo Ježíšovo tělo. Tentokrát svědkové nejsou němí. Ale místo aby poskytli Marii vysvětlení nebo útěchu, sami se ptají: „Ženo, proč pláčeš?“ – „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Marie teď nepláče nad Ježíšovou smrtí; během dvou uplynulých dní první náraz bolesti pominul a ztráta milovaného Mistra se stala skutečností. Prázdný hrob však Mariinu ránu prohlubuje: i Ježíšovo mrtvé tělo je vzato. V bolestně ztrátě na ni doléhá ztráta další, sotva předvídatelná. Utrpení milovaného Pána jako by ani smrtí neskončilo.
Andělé přiměli Marii, aby vyslovila svou bolest, nicméně světlo do její temnoty nepřinesli. Marie se odvrací a spatřila za sebou stát Ježíše. Ale nepoznala, že je to Ježíš. Na Vzkříšeném zřejmě není znát nic výjimečného, když ho Marie mohla pokládat za zahradníka (v. 15). A přece je jiný. Jak je možné, že ti, kdo mu za jeho pozemského života byli tak blízko, jej po vzkříšení nemohou poznat? Stejně jako Marii se vede učedníkům na cestě Emauz (Lk 24,16) i těm, kteří zůstali v Jeruzalémě (Lk 24,37). Ani při rybolovu na Genezaretském jezeře učedníci Pána nepoznají (Jan 21,4), ačkoli se jim zjevuje už potřetí! Určitou roli tu může hrát neočekávanost setkání, podobně jako když Ježíš kráčí po moři (Mt 14,26). Ta ovšem není dostatečným vysvětlením. Učedníkům něco schází. Přítomnost zmrtvýchvstalého Krista dokáže odhalit jen pohled neotřesené víry a lásky: „To je Pán!“ (Jan 21,7). A i tomuto pohledu se Ježíš skrývá, když chce: „Hledala jsem ho, a nenalezla“ (Pís 3,2). Vzkříšení zůstává tajemstvím stále novým a stále hlubším.
Marie nyní stojí tváří v tvář vzkříšenému Kristu, beznaděj tváří v tvář nepoznané naději. Stejnou situaci prožijí toho dne večer i emazští učedníci. A stejně jako při setkání s nimi vybízí Pán nyní Marii, aby vypověděla svou bolest: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ – „Pane, jestliže jsi ho přenesl ty, ...“ Marie nehledá Vzkříšeného. Nepochybně znala Ježíšovy předpovědi utrpení i zmrtvýchvstání. Přesahovaly však veškerou její dosavadní zkušenost. A sama teď nedokáže rozpoznat jejich naplnění. Hledá pouze mrtvého. Ale s jakou touhou! Nemyslí na to, že by asi neměla sílu jej přenést. Touží mít Ježíše tak, jak to v oné chvíli považuje za jedině možné: jestliže ne jinak, tedy aspoň jako mrtvé tělo.
Když se ukáže na světle Mariina bolest a touha, když přece jen zasvitne záblesk jakési naděje, strhne Ježíš roušku, jež Marii zakrývala oči, a hluboce se dotkne jejího zraněného srdce: vysloví její jméno. „Marie!" A z hloubi srdce vytryskne i její odpověď, plná prohlédnutí: „Rabbúni!“ Co všechno se v tomto okamžiku obrácení (v. 16), prozření a setkání odehraje v Mariině srdci, evangelista nepíše. Každý musí naslouchat sám, co prožívá ten, koho Bůh osloví jeho vlastním jménem.
Ježíš nenechává Mariinu touhu vyznít naprázdno. Naopak, právě tehdy, když Marie ztrácí i to, co už bylo ztraceno, jí vrací mnohem více, než co vůbec dokázala očekávat. Nejen že nikdo neodnesl jeho tělo, ale on ani není mrtev, má ho zpět živého! Kdo by se mohl divit, že jej tím spíše už nechce ztratit? Matouš říká, že ženy při setkání se vzkříšeným Ježíšem objaly jeho nohy. I Ježíšovo: „Už mne nezadržuj!“ ve v. 17 zřetelně naznačuje, že Marie neváhala projevit velikost své radosti i touhy, aby zůstal, objetím milovaného Mistra. Nebylo by na místě chápat Ježíšova slova jako odmítnutí projevu Mariiny lásky a jejího štěstí. To, že se Pán nechce dát zadržet, má hlubší důvod: jeho poslání, jeho cesta (a cesta jeho učedníků) jeho vzkříšením ještě není u konce. „Ještě jsem nevystoupil k Otci.“ Ještě není čas se zastavit, cíl cesty je teprve před námi. Ježíš nezůstane s těmi, které si vyvolil, ve viditelné podobě, jak tomu bylo do Velkého pátku. Zůstane s nimi prostřednictvím jiného Zastánce, Ducha, kterého sešle od Otce, jak slíbil (Jan 16,7). Marii a všechny ostatní čeká další krok víry: naučit se následovat toho, který se už nedá vidět, a přece je přítomen; naučit se žít z toho, o čem máme jistotu jen díky víře.
Setkání s Ježíšem tak Marii přináší nejen netušené naplnění její touhy, nýbrž i novou ztrátu, totiž nutnost toto naplnění znovu odevzdat a dát se vést ještě dál. A právě v napětí mezi naplněním a novou ztrátou je Marie vybízena, aby dala druhým z toho, co sama přijala: „Jdi k mým bratřím a řekni jim: vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.“ I učedníci, nazvaní Ježíšovými bratry, se mají dovědět, že Ježíšovo poslání a jejich cesta pokračuje.
Co ale Marie učedníkům zvěstuje? Jistě všechno, co jí Ježíš přikázal. A přece klade evangelista důraz na něco, co v Ježíšově příkazu zmíněno není. Jediná slova zaznamenaná v evangeliu jako Mariina přímá řeč – a tudíž nejdůležitější, nejpodstatnější část celého sdělení – odrážejí Mariinu osobní zkušenost: „Viděla jsem Pána!“ Tato věta není ani zdaleka suchým shrnutím přečteného příběhu. V řečtině, která užívá pro české „vidět“ tři různé výrazy, je zde užito sloveso horaó, stejné slovo jako ve verši 8, kde se praví, že milovaný učedník viděl a uvěřil. Horaó znamená v Janově evangeliu vidět očima víry, vidět to, na co fyzický zrak nestačí. Milovaný učedník viděl očima (sloveso blepó) totéž co Petr, roušku a pruhy plátna, jenže se nedíval jen očima. Díval se i myslí a srdcem otevřeným víře, a proto mohl vidět. Naproti tomu Petr pouze spatřil (sloveso theóreó) pruhy plátna a Marie Magdalská spatřila (rovněž theóreó) dva anděly: očima uviděli předměty nebo postavy, avšak nedokázali vidět, že Pán vstal z mrtvých. V celém úryvku Jan 20,1–18 se výraz horaó, vidět to, co může vidět jen víra, vyskytuje jen dvakrát: učedník viděl (a uvěřil) a Marie Magdalská viděla Pána.
Marie tedy říká mnohem víc, než že spatřila Ježíše. Vidí totiž, že už to není Ježíš, jak ho znala za jeho života a putování v Galileji a v Judsku, kdy v něm viděla (jen) milovaného Mistra. Setkala se s někým, s kým se ještě nikdy předtím nesetkal nikdo z lidí: s tím, kterého smrt nemohla udržet ve své moci a který má klíče od smrti a podsvětí. Setkala se se vzkříšeným Pánem.
(Ivan Hrůša, OCarm.)