Přihlédnutím k tomuto dějinnému vývoji se objasní i vznik druhého označení,
totiž "sekulární řád" (ordo saecularis).
Kromě společenství bratří a sester, kteří zachovávali první, případně druhou,
řeholi s oním různým stupněm závazku k chudobě, existovala již záhy také
společenství (převážně společenství žen), která žila podle třetí řehole,
tedy náležela k třetímu řádu. K odlišení od těchto společně žijících terciářů
se pro členy třetího řádu, žijící "ve světě" (latinsky: in saeculo), prosazoval
postupně stále víc název "tertiarii saeculares", tedy "sekulární terciáři",
resp. "tertius ordo saecularis" ("sekulární třetí řád"), zatímco terciáři žijící
ve společenstvích byli "tertiarii regulares" ("řeholní terciáři"). Ti pak vždy
platili za "religiosi", tedy za řeholníky (v nejplnějším smyslu slova), neboť
jejich řehole byla přizpůsobena požadavkům řeholního života. Sekulární terciáři
nikdy nebyli pokládáni za řeholníky - religiosi, nýbrž právě za "saeculares",
osoby "ve světě".
Okruh terciářů žijících ve světě, tj. podle výše zmíněné terminologie
"sekulární třetí řád", se u karmelitánů, jak se zdá, zpočátku omezoval
jen na panny nebo ovdovělé ženy, které skládaly slib naprosté čistoty,
poslušnosti a mnohdy také chudoby. Výslovně o nich hovoří Mikuláš V. v bule
"Cum nulla" z 7.11.1452, v níž schvaluje třetí řád karmelitánů, který ovšem tehdy,
jak už bylo řečeno, zahrnoval pouze ženy, vázané slibem naprosté čistoty.
4
pozn.4 / Navarro, str. 66.
Teprve v bule Sixta IV. "Dum attenta" z 28.11.1476 se karmelitánům ohledně třetího
řádu přiznávaly stejné pravomoci, jaké měli františkáni a dominikáni už dlouhou
dobu. V druhé polovině 16. století přibyly k třetímu řádu i neprovdané a vdané ženy se slibem čistoty,
odpovídající stavu, v němž žily; a konečně začátkem 17. století i muži, kteří právě tak
skládali slib čistoty odpovídající jejich stavu. Velký význam měla při tomto vývoji
škapulířová zbožnost, zvláště zaslíbení uvedená v bule papeže Jana XXII. ("Bulla sabbatina")
z r. 1322, o níž je dnes prokázáno, že není historicky pravá.5
pozn. 5 / Navarro, str. 133 n.
3. Historické pozadí
Charakteristickým rysem středověké církve a společnosti, zvláště doby vrcholného
středověku (12. - 13. st.), je silná přítomnost mnichů a řádů, kteří výrazně
ovlivňovali religiozitu, kulturu a civilizaci, ba až natolik, že to téměř vypadalo,
jako by opravdovým a správným křesťanem bylo možné být pouze v klášteře.
Odtud pochopíme touhu tehdejších lidí být nějak spojeni s některým řádem.
Vnějším znamením takového spojení bylo mít nějak podíl na řeholním oděvu,
nebo přání v hábitě určitého řádu zemřít a být v něm pochován, takže řeholní
oděv byl pokládán zároveň za "svatební šat" (Mt 22,11n.). Obměnou věty "mimo
církev není spásy" se v jistém ohledu došlo k ještě zúženějšímu názoru "mimo
klášter není spásy".6
pozn. 6 / Srov. L. Saggi, La "Bolla Sabbatina". Ambiente - testo - tempo, Roma 1967, 8.
V této souvislosti je zajímavý příměr,
kterým sv. Bernard z Clairvaux představuje, jak tři stavy v církvi - laici, světští
duchovní a mniši - dosáhnou spásy. Objasňuje to obrazem trojího způsobu překonání
řeky: brodem (laici), pomocí lodi (světští duchovní), po mostě (mniši). To znamená,
že nejjistějším způsobem, jak dosáhnout spásy, je žít ve stavu mnišském.7
pozn. 7/ . P. Migne, Patrologia Latina, sv. 183, str. 634 - 647.
Je pochopitelné, že i takovéto motivace hrály při úsilí tehdejšího člověka,
aby - když už nemohl úplně žít v klášteře - dosáhl s mnišstvím co nejužšího
spojení, svou roli.
II. Právní situace
Po vydání nového církevního zákoníku v roce 1983 můžeme dnes prostřednictvím
srovnání s kodexem z roku 1917 ještě lépe vystihnout právní strukturu třetího řádu,
a vyvodit tak i závěr o jeho podstatě. Církevní právo z roku 1917 chápe pod pojmem
"třetí řád" "sdružení osob, které žijí ve světě a snaží se pod vedením a podle
ducha určitého řádu dosáhnout křesťanské dokonalosti způsobem přiměřeným životu ve
světě a podle řehole, schválené pro ně Apoštolským stolcem" (CIC 1917, kán. 702, § 1).
A následující čtyři kánony představují jednotlivá ustanovení, která předpisy obecného
církevního práva, týkající se sdružení věřících, aplikují na místní společenství třetích řádů.
Nový církevní zákoník obsahuje o "třetích řádech" pouze jeden kánon: "Názvem
,třetí řády' nebo jiným vhodným pojmenováním se označují sdružení, jejichž
členové žijí ve světě apoštolátním životem a usilují o křesťanskou dokonalost podle
ducha některého řeholního společenství pod vyšším vedením téhož společenství"
(CIC 1983, kán. 303).
Často citovaná slova Pia IX., podle nichž je "třetí řád ... opravdovým řádem",
pocházejí z doby, kdy se pojmu "řád" ještě používalo bez přesného rozlišování.
8
pozn. 8 / Srov. Lexikon für Theologie und Kirche - heslo "Orden".
Teprve církevní zákoník z roku 1917 definuje, co se řádem rozumí. Podle něj
řády jsou společenství, v nichž se věřící zavazují veřejným slibem k zachovávání
evangelních rad (srov. CIC 1917, kán. 487 a 488, 1 a 2). Nové církevní právo
zavedlo souhrnný pojem "instituty zasvěceného života" (srov. CIC 1983, kán. 573 a násl.)
a zahrnuje do něj řády a kongregace - jako řeholní společnosti (srov. kán. 607
a násl.) - i sekulární společnosti (kán. 701 a násl.), jejichž členové nejsou
řeholníci, nýbrž laici ve světě.
Třetí řády se mezi instituty zasvěceného života nepočítají, protože přísliby
ve třetím řádě nejsou z hlediska církevního práva ani veřejné sliby (to znamená,
že terciář nemění svůj stav), ani nezavazují k životu evangelních rad. Karmelský
terciář slibuje, že bude žít "v duchu rad"
9,
pozn. 9 / Tak formule příslibu Sekulárního řádu bosých karmelitánů. V profesi terciářů
karmelitánů tomu věcně odpovídají slova: "zavazuji se následovat Ježíše
Krista". - Pozn. red.
tak jak to odpovídá jeho stavu, "ať už je svobodný, ženatý nebo ovdovělý".10
pozn. 10 / Řehole života Sekulárního řádu bosých karmelitánů, čl. 12.
V této právní úpravě se projevuje teologie, která se navzdory mnoha vnitřním
zápasům vždy vinula dějinami zbožnosti a výrazně se prosadila nyní na posledním
koncilu: že povolání k životu ve spojení s Bohem, povolání k úsilí o svatost,
není vázáno na řeholní život, že dokonce ani evangelní rady nejsou jakýmsi
vlastnictvím řádů, nýbrž že životem z ducha evangelních rad mohou žít všichni
křesťané.11
pozn. 11 / Srov. kapitolu o všeobecném povolání ke svatosti konstituce
o církvi Lumen gentium, čl. 39 - 42.
V této souvislosti nás koncil upozornil také na to, že i každé rozmanité charisma
jednotlivých řádů, tedy spiritualita řádu, má příslušet celé církvi, aby z ní
mohli žít i laici a (diecézní) kněží. V úvodu k Řeholi života Sekulárního řádu
bosých karmelitánů12
pozn. 12 / V originále článku se dokument nazývá: "Lebensordnung der
Theresianischen Karmelgemeinschaft", ale jistě jde o tuto Řeholi, jejíž "pracovní překlad"
do češtiny byl zpracován společenstvím sekulárního řádu bosých karmelitánů
v Praze v roce 1995. - Pozn. red.
je vztah mezi řeholním řádem a třetím řádem popsán zcela v duchu tohoto
(celo)církevního hlediska. Ono charisma, které řády přijaly - ať už charisma
společné všem řádům, tj. charisma života podle evangelních rad, nebo ono
specifické charisma zakladatele - se má stát "společným dědictvím celého Božího
lidu" (odst. 3; srov. LG 44), "nejen pro samotné řeholníky, ale i pro mnoho
věřících" (odst. 4). Tyto věřící přijímá řeholní řád "do rodiny řádu" (odst. 5),
avšak ne jako řeholníky, nýbrž jako věřící toho stavu, v němž žijí; jako manžele, diecézní
kněze, svobodné laiky: "Z podstaty sekulárních řádů tedy vyplývá, že musejí sloužit
[životnímu] stavu, v němž jejich členové žijí, nikoliv jej měnit."13
pozn. 13 / Tamtéž, odst. 6. Německý text zní doslova: "...a nesmějí ho chtít měnit."
Z toho všeho plyne: spiritualita Karmelu je cestou dostupnou i pro neřeholníky,
může prohlubovat povolání každého stavu v Božím lidu. To ale také znamená, že
ke vstupu do třetího řádu je naprosto nutné povolání, ne však právě povolání k
řeholnímu životu ve světě, nýbrž povolání k životu podle spirituality Karmelu,
tj. povolání k vnitřní modlitbě, k přátelství s Bohem (sv. Terezie od Ježíše),
k vědomému vzdání se sebe a postupnému "připodobňování Milovanému"
(sv. Jan od Kříže).14
pozn. 14 / Tyto důrazy jsou vlastní tereziánskému Karmelu. Doplňme ještě alespoň
zmínkou mariánský ráz spirituality Karmelu. - Pozn. red.
III. Úvahy a perspektivy pro dnešek
Pohled do historie ukázal, že řád jako takový vzešel z laiků a že ačkoliv se
přeměnil v řád klerický, připojovali se k němu také laici. Důvodem,
proč je to ke Karmelu táhlo, bylo přání najít pro svůj život ve světě
duchovní vedení a oporu. Byli přesvědčeni, že spiritualita pěstovaná v
Karmelu, jejímž prvním zachycením je karmelitánská řehole, jim to nabízí.
"Prodlévání v Boží přítomnosti", stanovené v klíčové větě řehole: "dnem i
nocí rozjímat o zákoně Páně a bdít na modlitbách", se stalo životním ideálem
také jim.
Co by to mohlo znamenat pro dnešní dobu?
Pro každého z nás jednotlivě tato základní věta řehole znamená stále znovu usilovat
o zniternění života, pěstovat vnitřní modlitbu, tedy rozmlouvat s Bohem, který se
v Kristu stal člověkem. V tomto pohledu se modlitba musí stát úkonem existenciálním,
do nějž se člověk nasazuje celý, musí být novou kvalitou života. Snaha žít z nitra
či z hlubin víry znamená, že o celém svém životě - o všech nadějích, přáních,
úspěších i neúspěších, kříži, utrpení, otázkách, nejistotách, úzkostech, vinách,
hříších atd. - budeme hovořit s vtěleným Bohem jako se svým přítelem, s ním budeme
žít a trpět, protože o něm víme, že nás miluje a neodtahuje se od nás, ale rozumí
nám (sv. Terezie z Avily). To v sobě zahrnuje, protože se jedná o přátelství,
vědomé přijetí veškerého odříkání a utrpení, jež mohou pravé přátelství a láska
vyžadovat. Pak je život smysluplný a plodný díky tomuto existenciálnímu přátelskému
vztahu s Kristem (viz podobenství o vinném kmeni a ratolestech), a ne díky našim
podnikům a eventuelním úspěchům, i kdyby byly nevím jak "duchovní".
Pro karmelské společenství v určitém místě s jeho společnými akcemi a setkáními
to znamená, že jeho hlavním úkolem je, aby se členové společenství vzájemně posilovali
na této cestě vnitřní modlitby. Být členem třetího řádu, resp. tereziánského
karmelského společenství, tedy také znamená stále znovu přijímat od bratří a sester
povzbuzení k této víře v Boží lásku k nám, poněvadž zkušenost učí: připadá nám snazší
věřit, že nebe si musíme zasloužit svými vlastními činy a výkony, než že nás Bůh miluje
a přijímá takové, jací jsme. Chtěli bychom sami sebe učinit schopnějšími. Třetí řád
však není nějakým zvláštním zařízením, sloužícím tomu, abychom na sebe brali a
(vítězně) zdolali ještě více cvičení ve zbožnosti a duchovních závazků, nýbrž
společenství stejně smýšlejících lidí má napomáhat k tomu, aby se prohlubovala a
rozmnožovala víra v osobního Boha, víra, že Bůh ve své lásce má na zřeteli každého
jednotlivého člověka osobně. V době poznamenané mentalitou zaměřující se na výkon a
užitek může tato víra v Boží zdarma danou a našimi zásluhami nezískatelnou lásku snadno
zakolísat, takže zbožnost a snaha vést duchovního život se snadno zvrhnou v další
přítěž a povinnost. Život v duchu Karmelu, ať už v "institutu Bohu zasvěceného života",
nebo "ve světě" - podle povolání nezaslouženě přijatého od Boha -, má pomáhat čelit
tomuto pokřivení radostné zvěsti a chápat ji skutečně jako pomoc v úsilí dobře
uspořádat svůj život.
Z tohoto pohledu by se společenství tereziánského Karmelu mohlo posunout blíže tak
mnohým hnutím nebo základním společenstvím (Basisgemeinde) v dnešní církvi, jejichž
hlavním záměrem je: s pomocí evangelia, s pomocí víry v Boha, který mě osobně miluje,
lépe poznat všední život a lépe mu dostát. Tak by terciáři tereziánského Karmelu mohli
být lidmi zasaženými vírou, že Bůh je miluje, a vzájemně si tedy pomáhat tuto základní
výpověď křesťanství žít a poukazovat na ni svým životem - podobně jako František na
chudobu, Chiara Lubichová na "Krista v druhých", Charles de Foucauld na "Krista, který
se staví na poslední místo". Vždy šlo o dané době odpovídající zdůraznění toho, co je
v křesťanství to hlavní.
A nyní také můžeme snadno zodpovědět otázku po apoštolátu členů společenství
tereziánského Karmelu. Nejde v první řadě o to mít "svůj vlastní spolek" a udržovat
ho při životě všemožnými aktivitami, nýbrž o to, abychom si každý na svém místě
počínali jako lidé žijící ve víře v Boží lásku. V první řadě ve vlastní farnosti,
protože ta je místem, kde křesťan normálně prožívá církev v konkrétní podobě. Důležité
nejsou ani tak určité jednotlivé skutky apoštolátu, důležitý je samotný základ, z nějž
vyrůstají. A tímto základem musí být přesvědčení, že Bůh mě miluje takového, jaký jsem.
Tímto způsobem se zabrání tomu, že by se skutky apoštolátu zvrhly v mentalitu nároků
vůči Bohu a lidem, ale stanou se spíše odpovědí na Boží lásku ke mně. V tomto smyslu
volá svatá Terezie: Skutky, skutky chce Pán!
Tak se ozřejmuje, jak život z víry v Boží lásku ke mně vyvádí z omezenosti vlastního
i skupinového myšlení a uschopňuje k neuvěřitelné disponibilitě. A víme: kdo ví, že
je milován a přijímán, bude široce otevřený pro druhé. V tom může ostatně spočívat
příbuznost karmelských terciářů s Marií a jejich blízkost vůči ní, jež byla zcela
připravená a otevřená pro to, co s ní Bůh zamýšlel, jak to dokazuje svými slovy:
"Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova!" Odpovídající sílu a
způsobilost obdržela ze svého stálého společenství a života s Bohem, neboť "všechno
uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom" (Lk 2,19.51). Tento Mariin postoj
předznamenává to, co se později mělo stát klíčovou větou karmelské řehole: "Dnem
i nocí rozjímat o zákoně Páně a bdít na modlitbách". Tak se Maria, od prvního okamžiku
své existence Bohem milovaná a omilostněná žena, stala matkou všech lidí, pod jejímž
ochranným pláštem je místo pro všechny. Kdo ví, že je milován, může také milovat
ostatní, a co jiného je nebo měl by být apoštolát, než rozdávání lásky, zakoušené
od Boha?
Třetí řád by tedy měl být výchozím bodem "karmelského hnutí"? Mnohým by se
mohly tyto úvahy a myšlenky zdát nezvyklými. Pohled na dějiny třetího řádu a
jeho právní vazby v církvi však takovým představám v žádném případě neprotiřečí,
stejně jako jim neodporují ani výroky koncilu a učitelského úřadu církve (v době
po koncilu) o postavení a poslání laiků v církvi. Podle mého názoru s tím není
spojeno žádné znevážení třetího řádu, nýbrž spíše naopak ocenění a uznání povolání
laiků v církvi. A to nepochybně ve větší míře, než tomu bylo v právních i duchovních
dokumentech o třetím řádě v desetiletích před koncilem. Nemluvě o tom, že takováto
společenství tereziánského Karmelu by mohla o řádovém charismatu vydat svědectví
mnohem přesvědčivější.