Článek P. Gianniho Colzaniho přináší souhrnnou úvahu rázu biblického, historicko-teologického a církevního, týkající se třetí osoby Trojice, a to na pozadí "znovuobjevení" Ducha svatého, k němuž došlo v posledních desetiletích. Zvláště významné jsou úvahy o "struktuře" Ducha svatého, která sestává z dvojí dynamiky: ék-stasis jako přítomnost Boha vycházejícího vstříc a kénosis jako jeho omezení sebe, aby mohl být nablízku druhému.

Až do doby před dvaceti, třiceti lety se obvykle mluvilo o mlčení a zapomínání pokud jde o Ducha. Duch svatý byl velkou neznámou. Ještě v r. 1951 E. Brunner prohlašoval, že Duch bude vždycky popelkou teologie a že pro teology bude dynamismus Ducha vždycky postrachem. Duch byl opravdu prezentován jako nepoznatelný, jako nepostižitelná síla, která svobodně "vane, kam chce" (Jan 3,8). V naší době už tomu tak není, mluví se o skutečném a pravém "znovuzrození" Ducha. Jde o znovuobjevení, které má své příčiny biblické a ekumenické a jež mimoto nalezlo své vyjádření v některých laických hnutích, zvláště ve skupinách Charismatické obnovy. Je ovšem třeba celou problematiku rozebrat, nestačí dávat průchod optimismu. Nemáme-li znova upadnout do minulých chyb, je třeba situaci analyzovat a porozumět jí; máme-li se v budoucnu opravdu orientovat, je nutno znát problémy dneška.

Pozapomenutí na Ducha a jeho znovuobjevení

Zatímco první křesťanské komunity spojovaly Ježíšovu postavu podstatně s Duchem (stačí si vzpomenout na vyprávění o Ježíšově narození a o jeho křtu), takže pak bylo přirozené vnímat působení Ducha i v křesťanech, pro nás tomu tak není. "Mnozí křesťané, kteří rádi mluví o stvoření, o Kristově vtělení a výkupné oběti, o církvi i o budoucnosti, se zdráhají mluvit o díle Ducha svatého. Podle jejich mínění se jedná o dílo tak skryté a individuální, že každý pokus vyjádřit je teologickými termíny by byl neuctivostí. [...] Výsledkem je "podvýživa" teologie a tudíž i modlitby, nauky a života církve."(1) ((pozn.1 / H. Berkhof, Lo Spirito Santo e la Chiesa, Jaca Book, Milano 1971, str. 10.)) Nedostatečná pozornost k Duchu je nedostatečnou pozorností ke globalitě daru, jímž je Duch pro církev a pro lidstvo. Následkem toho se pojednává ochuzeně i o těch aspektech, na něž se nezapomínalo.

U kořene tohoto vyprahnutí stojí zvláště dvě příčiny. Tou první je reakce na ona duchovní hnutí, která ve všech dobách (od montanistů přes Jáchyma de Fiores až k fraticellům) vynášela Ducha oproti církvi a proti církevnímu výkladu Písma. Reakcí na to byl postoj nedůvěry, který vedl k vzájemnému odtržení víry a duchovní zkušenosti, k zapomínání a nezájmu vůči působení Ducha, což nakonec zploštilo křesťanský a církevní život na nezbytné minimum: nedopouštět se hříchů. To, že subjektivní povznesení (Duchem) a poslušnost vůči církvi byly postaveny proti sobě jako dvě odlišné alternativy, povede ke strachu před vnitřní silou, která, zdá se, pudí a ovládá některé lidi, včetně světců; nakonec z toho vyplyne intelektuální a hierarchické pojímání Ducha a snaha podrobit jej službám církve. Odtud naléhání na rozlišování duchů; skutečnost, že se zdůrazňovalo pouze rozlišování, a to i tam, kde byl Duch přítomen jen spoře anebo nebyl přítomen vůbec, jasně ukazuje převládající postoj společenství církve: představovala Ducha jako záruku církevní instituce ve všech jejích podobách, včetně podob problematických. Odtud pak rozšířený názor, který dobře vyjádřil Manzoni: "Jaký to svatý člověk, ale jaké trápení!" – což znamená, že Duch je potenciál mimořádnosti, hybatel některých výjimečných osobností, lidí "mimo". Tvrdošíjnost a někdy i zaujatost, s jakou se často pohlíží na nynější znovuobjevování duchovní zkušenosti, má patrně příčinu v této mentalitě, která nebyla ještě kriticky přehodnocena.

Druhou příčinou je teologická minimalizace Ducha, takže ponenáhlu nakonec zmizel ze scény. Kristologie soustředila dílo spásy kolem historického Ježíše a kolem apoštolského a církevního společenství, pokračujícího v jeho díle. Duch tu není spatřován ve své autonomii zvláštní božské osoby, nýbrž jen ve svém působení ve službě Vzkříšeného a církve. Jeho úkol jakoby byl vykonán pouhým předáváním a šířením milostí a darů Vykupitele. I z traktátů o milosti vane takový redukcionismus (omezení): pozornost se přenáší na člověka ve stavu milosti, víc na obnovení osoby než na pramen této obnovy. V tomto pojetí je činnost Ducha pouze vysvětlením a projevem činnosti Kristovy: letnice jsou jen odhalením tajemství velikonoc a sedmero darů Ducha – velké téma, jemuž se pozornost věnuje – je pouze vyšperkováním duše, jsoucí ve stavu milosti. Nanejvýš se připustí, že Duch je zdrojem tajemných, nicméně ovšem zbytečných, vnitřních útěch.

Tento redukcionismus vyšel najevo obviněním z kristomonismu, jež bylo vzneseno proti západní církvi druhého tisíciletí:(2) ((pozn. 2 / Toto obvinění přichází ze světa pravoslaví, zvlášť od N. Nissiotise. Viz diskusi o tom u Y. Congara, Pneumatologie ou "Christomonisme" dans la tradition latine?, "Ephemerides Theologicae Lovanienses", 45 (1969), pp. 394-442.)) tím, že církev podává život křesťana i život církve jako kristologické prodloužení vtělení, soustředila prý svou svou pozornost na hierarchický a institucionální moment tohoto prodloužení – a role a úkol Ducha zůstaly ponechány na druhém místě. Výsledkem by bylo to, o čem jsme už hovořili. I když ponecháme stranou ne nezajímavá historická upřesnění, skutečnost, že Duch byl vysunut na okraj, zůstává co do podstaty potvrzena: Duch svatý byl ponechán zbožným knihám. Je třeba zpětně uznat, že tento nezájem o Ducha dal vznik neadekvátní kristologii a křesťanství zbavenému života. Nově se vrátit k tomuto tématu(3) ((pozn. 3 / C. Heitmann – H. Mühlen, La riscoperta dello Spirito. Esperienza e teologia dello Spirito Santo, Jaca Book, Milano 1977.)) nemůže znamenat, že budeme pasivně opakovat pravdy a schémata, jak byly definovány v kontextu trinitárních sporů prvních staletí, ale spíše celou zkušenost víry – při znovunalezení působení Ducha "na živých deskách našich srdcí" (srov. 2 Kor 3,3) – budeme znovu promýšlet v jeho světle.

(La rivista del clero italiano, Milano, ročník LXXVIII, č. 10 – říjen 1997, str. 647-649. Přeložila Zdena Kolářová, doplnila Kateřina Lachmanová.)