Noční služba mi byla zvlášť milá, protože při ní byl člověk v kontaktu jenom s nemocnými, ne s jiným sestrami a ostatním personálem. Na chirurgické stanici, kde jsem pracovala později, byla jako pomocnice jedna vídeňská sochařka, která sloužila jenom noční, aby se mohla raněným věnovat bez nemilých konfliktů. Já se přidržela obvyklého pořádku a spokojila jsem se se svými dvěma týdny.

Člověk si přirozeně vydechl, když ráno mohl opustit sál vydýchaný šedesáti nemocnými. Nejprve jsem potom vždy zamířila do koupelny na stanici. Po této ranní koupeli jsem se cítila poněkud očištěná od bacilů. Pak jsem opustila jízdárnu, ve velké jídelně jsem rychle snědla svou snídani a spěchala jsem ven. Obvykle se našla společnice k menší nebo větší procházce.

Jednou, když jsem se v pokoji pro noční službu probudila ze svého denního spánku, našla jsem na posteli dopisy a balíček z domova. Přijela Suse Mugdanová a tiše mi sem tyto pozdravy položila, aniž by mě vzbudila. Jak jsem byla šťastná, když jsem ji pak mohla pozdravit! Mluvily jsme spolu jen jednou ve Vratislavi a obě jsme byly zdrženlivé, takže někde jinde bychom se jistě nebyly sblížily moc rychle. Ale zde jsme si byly navzájem brzy důvěrně blízko. Ó, jakým dobrodiním bylo vědět, že je tu člověk takové čistoty srdce, tak ryzího smýšlení, tak něžného a hlubokého citu!

Také pro ni to znamenalo velkou oporu, že mě zde našla. Sama by si tu bývala asi poradila ještě hůř než já. Suse byla smolař. Richard Courant, který ji velmi dobře znal a měl rád, říkal, že je vyloučeno, aby u Suse Mugdanové něco proběhlo bez všech potíží, na které lze jen pomyslet. To se ukázalo také teď. Byla to velká oběť, že Suse své pozdě započaté studium po několika semestrech zase přerušila; její příbuzní s tím naprosto nesouhlasili. Udělala to čistě z pocitu vlastenecké povinnosti a přirozeně očekávala, že nyní bude moci zcela nasadit své síly. Místo toho přišla na tehdy málo využitou stanici ve vyšší reálce - k sestře Susi; pomocnice byla pro odlišení nazývána "sestra Susanne" - a musela se starat o zpočátku úplně prázdný pokoj pro důstojníky. Když konečně pokoj dostal jednoho obyvatele, byl to jeden lékárník, nemocný gonorrheou. S největší svědomitostí se Suse starala nejprve o nábytek a květiny v důstojnickém pokoji a později o mladého muže s tou trapnou nemocí; (žádnou zvláštní péči ze strany sestry nepotřeboval; bylo třeba mu jen nosit jídlo, trochu se s ním pobavit a povzbudit ho); ale přece ji skličovalo, že nebyla postavena před větší úkoly. Když později přišly velké transporty raněných, změnilo se to.

Velkou starost měla Suse o svého vroucně milovaného bratra - dvojče Albrechta, který byl v poli. A pak tu bylo ještě jedno břímě, které těžce nesla: Mugdanovi byli původem Židé, ale paní Mugdanová nechala po smrti svého muže všechny své děti protestantsky pokřtít: z podivuhodně zcestné mateřské péče, aby zajistila, že se jim lépe povede. Poznala jsem ji později jako laskavou a dobročinnou ženu, jež v žádném případě neměla na mysli vnější výhody pro sebe samu. Suse své matce za toto opatření nikdy neděkovala, její čisté a upřímné duši se přestup, který nevzešel z nejvnitřnějšího přesvědčení, příčil. Od doby, kdy dospěla, často přemítala o tom, neměla-li by ten krok zvrátit zpět. Ale jak se mohla vrátit k židovství, když jí bylo úplně cizí? Kromě toho ve škole se jí dostalo výchovy protestantské, a i když nebyla pozitivně věřící, přesto získala jisté křesťanské ražení a leccos si oblíbila. V lazaretu jsme přirozeně někdy musely vyslechnout projevy antisemitismu. Suse mi přímo záviděla, že jsem pak mohla prostě vystoupit s vyznáním, že jsem Židovka. (Pokaždé to ostatně vzbudilo velký podiv, neboť nikdo mě za Židovku nepokládal.) Když ona k nějaké takové poznámce mlčela, připadala si zbabělá; a když chtěla něco říct, musela uvést obšírné vysvětlení, které odcizovalo a nebývalo pochopeno.

O všech těchto otázkách jsme spolu hovořily v naprosté upřímnosti a srdečnosti. Neoslovovaly jsme se ale: "Ty," po celou dobu našeho pobytu v Hranicích. Hloupá důvěrnost, s níž si ostatní sestry navzájem tykaly, aniž by vnitřně měly spolu cokoli společného, nás přivedla k tomu, ponechat si "Vy" jako znamení vzájemné úcty. Stalo se to zcela samozřejmě; nemluvily jsme spolu o tom ani slovo.

Když už jsem byla nějakou dobu v Hranicích, onemocněla Greta Bauerová a musela se jet léčit domů. "Malá obec" mě prosila, abych nastoupila na její místo, aby jim do pokoje nedali žádný rušivý element. S velkou radostí jsem souhlasila; v pokoji pro sestry ve velké jízdárně jsem se totiž stále cítila nanejvýš nesvá. V denním spolužití s novými družkami jsem se spřátelila zvláště se sestrou Alwine.

Na tyfové stanici mezitím ubylo těžkých případů. Ještě dvakrát jsme museli smrti přenechat její oběť. Jednou to byl malý číšník, křehký, na plíce nemocný člověk. Zemřel ve dne a Dr. Pick a všechny sestry stáli u jeho lůžka. Tu mě k sobě zavolal jiný nemocný. "Sestro, kdybych to teď byl já!" šeptal vzrušeně. Hezky jsem mu domlouvala, ale věděla jsem, že ani jemu už moc naděje nezbývalo. Byl to dvacetiletý zedník s ošklivým zánětem pohrudnice. Už dlouho neměl vůbec chuť k jídlu a ze své pacientské porce si nevzal skoro nic. Jednou jsem se ho zeptala, jestli opravdu nemá chuť vůbec na nic. Řekl, že by si přál pomeranč. Bohu díky - pomeranče byly k dostání v kantýně. V oněch dnech jsem také dostala polní poštou balíček s čokoládou. Nabídla jsem mu z něj a chutnala mu. Od té doby jsem ho krmila pomeranči a čokoládou. To asi způsobilo, že byl důvěřivější. Předtím byl totiž většinou mrzutý a mlčenlivý - nebylo divu při jeho tak špatném stavu. Několik dní po onom případu úmrtí jsme si všimli, že také s ním to jde ke konci. Když jsem slyšela, že během noci byl v domě neklid, byla bych tam ráda zašla, abych mohla tomu ubožákovi pomoci. Ale to jsme nemohli - noční službu měl někdo jiný. Prosil, aby k němu zavolali Dr. Picka. Mladý lékař ochotně přišel, ačkoli neměl noční. Příštího rána mi ještě zcela otřesen sděloval: "Ó, sestro Edito, kdybyste to byla bývala viděla!" Předvedl mi, jak ten mladý člověk vložil hlavu do dlaní a křičel: "Jenom ne zemřít, jenom ne zemřít!" Mrtvola byla otevřena, aby se zjistila příčina smrti. Dr. Pick zase řekl: "Kdybyste to byla viděla!" V hrudní dutině se utvořily silné pleurézní srůsty, které tlačily na orgány. Nebylo divu, že žaludek nemohl už nic přijmout!

Po nějaké době také nám vzali našeho lékaře do jiného lazaretu. Srdečně se s námi rozloučil a poslal nám pro náš sál krásné květiny. Dříve než odešel, předal své malé království svému příteli Dr. Flusserovi, který už předtím měl III. sál a nyní přibral i I. "Upozorňuji tě zvláště na staniční deník. Je v bezchybném pořádku, vedla ho sestra Edita". Začal ho sám, ale často zapomínal zapisovat. Proto velmi uvítal, když jsem převzala zapisování historií nemocných.

Dr. Flussera jsem předtím znala jen od vidění a z doslechu; podle toho jsem neměla dobrý dojem. Ale při společné práci jsem nenašla žádný důvod si stěžovat. Vůči pacientům byl dobrý a také vůči nám se mu nedalo nic vytknout.

Na tyfové stanici pracovala "sestra Edita" tři měsíce. Protože tam postupem času ubývalo práce, prosila vrchní sestru, aby ji přeložila jinam. Dále sloužila na malém operačním sálu v kadetce. Šéfem stanice byl český chirurg, velmi schopný a svědomitý. Pracoval s nimi jeden německý, resp. rakouský lékař, Dr. Scharf. Ten se jednou sestry Edity zeptal, proč přerušila svá filozofická studia. "Vysvětlila jsem mu, že moji kolegové jsou všichni v poli, a že nechápu, proč bych na tom měla být lépe než oni."

Také charakter lazaretu se postupně změnil. Od příjezdu velkého transportu, zahrnujícího tisíc raněných, nabyli zde ranění převahy nad nemocnými nakažlivými nemocemi. Editu dále přeložili na barák 6, kde ve dvou sálech leželo po 50 lehce raněných; byla zodpovědná za jeden ze sálů. Brzy nato znovu přešla na I. chirurgickou stanici, kde už vypomáhala předtím. Zde ležely nejtěžší případy. Jejím šéfem se opět stal onen český chirurg - "pan primář", staničním lékařem byl mladý Čech - "dobrý vůči vojákům a vůči nám ne právě nepřívětivý. Měl ale nepříjemný zvyk, že s lidmi mluvil česky, aniž by nám své příkazy přeložil."

Nejtěžším měsícem byl pak pro ni srpen roku 1915, kdy se starala o nemocné s komplikovanými zlomeninami a o čtyři pacienty vyžadující zvláštní péči. "Byla jsem celý den na nohou, že jsem večer mohla sotva stát". Kromě toho trpěla nespavostí. "Bylo mi jasné, že je nejvyšší čas, abych si dopřála zotavenou, kterou jsem dva měsíce předtím odmítla jako zbytečnou. Ale rozhodnutí odejít přišlo teprve po velkých vnitřních bojích. Při mých úvahách hrálo roli ještě něco jiného než nervózní vyčerpanost. Znovu se mi často vracela myšlenka, jestli není nemoudré přerušit na tak dlouho vědeckou práci, když pro ošetřování bylo k dispozici tolik pracovních sil. Na druhou stranu jsem rozvažovala, není-li to náklonnost egoistická. Velmi jsem trpěla tím, že Susi Mugdanová byla právě na dovolené. S ní bych byla bývala o svých pochybnostech mohla mluvit... Poprosila jsem vrchní sestru, aby mě k 1. IX. pustila domů. Byla hned ochotná, nechtěla mi dovolenou ani dávat na dva týdny, ale nechala na mně, jestli a kdy bych se chtěla vrátit. Prosila jsem ji, aby mě povolala, jakmile by pokládala moji pomoc za nutnou".

Sestra Edita nepovažovala tedy své rozloučení s Hranicemi za definitivní, nýbrž čekala, že bude povolána zpět. Dobu dovolené využila k tomu, aby si udělala zkoušky jako pomocná zdravotní sestra; předpokladem k tomu byla totiž půlroční praxe ošetřovatelky. A znovu se začala věnovat studiu řečtiny. Již v říjnu z ní na humanitním gymnáziu složila doplňovací zkoušku, potřebnou pro studia na univerzitě v Göttingen.

Zpátky do Hranic se však už nevrátila. Místo toho se - během října onoho roku 1915 - dozvěděla, že lazaret byl zrušen. Po osvobození Haliče od Rusů měla hranická kadetka sloužit opět původnímu účelu. Edita Steinová se znovu nabídla k dispozici Červenému kříži, ale nebyla již k ošetřování raněných a nemocných povolána.

(Edith Steins Werke VII, Editions Nauwelaerts - Louvain 1965, str. 244 - 262, zkráceno. Vybrala a přeložila sestra Petra od Zmrtvýchvstalého, OCD.)