Když jsem jako mladý chlapec stál spolu se svou velmi zbožnou maminkou před soškou milostného Jezulátka, nemohl jsem se ubránit rozporuplným pocitům. Barokní princátko oděné nádhernými šaty a obtížené odznaky královské důstojnosti mi rozhodně nepřipomínalo Božího Syna, který se narodil jako chudý a nezajištěný kdesi ve stáji na okraji velkých světových dějin.

Navíc neblahá zkušenost se světskou mocí totalitního režimu v mých očích ještě více diskreditovala milostnou sošku v císařských šatečkách. Ponížená a pronásledovaná církev zbavená přihlouplého sebeoslavování a sebezdůrazňování mi byla mnohem sympatičtější a také na mne působila daleko věrohodněji než nabubřelý barokní církevní triumfalismus spojovaný s honosností panovnického domu. Jaký div, že daleko bližší a srozumitelnější mi bylo dítě Ježíš podle Františkova pojetí z Greccia.

Po řadě let jsem se jakoby zázrakem ocitnul na studiích v Římě, kde mne zaujala teologie kříže. Jeden z kursů, který jsem si vybral, měl za námět podrobný rozbor toho, co říká o Ježíšově ukřižování evangelista Jan. Rozhodně není nezajímavé, že tento okamžik hanby, úděsného ponížení a potupy (Žid 12,3) je líčen v jeho podání jako intronizace eschatologického krále. Ve dvou kapitolách věnovaných utrpení Páně se slovo "král" ozve celkem dvanáctkrát. Zatímco ostatní spisy Nového zákona hovoří o Ježíšově povýšení v souvislosti s jeho vzkříšením a nanebevstoupením (např. Flp 2,9-11), v souvislosti s tím, že nyní sedí jako panovník po pravici Boha Otce (např. Mk 16,19), pro Učedníka, jehož měl Mistr ve zvláštní oblibě, Ježíšovo povýšení – intronizace nastane již v hodině ukřižování (srov. Jan 3,14; 12,32).

Mnohé napovídá i skutečnost, jakým způsobem Jan popisuje scénu Ježíšovy korunovace trním (srov. Jan 19,1n.). Nikde se například neříká, že by Ježíš odložil purpurový plášť, a tak má vnímavý čtenář dojem, jako kdyby Galilejský vystupoval na Gologotu oděn královským hávem. Když čteme sedmnáctý verš devatenácté kapitoly v řečtině, nalezneme tam nezvyklý obrat, který můžeme v češtině vyjádřit tak, že Ježíš si nesl kříž pro sebe. Nenesl jej tedy jako každý jiný odsouzenec na smrt, ale jako král, který se honosí odznakem své moci. Tomáš Akvinský ve svém komentáři k Janovu evangeliu říká: "Kristus nese kříž jako král své žezlo, jako znamení své slávy, své univerzální suverenity. ... Nese jej stejně, jako válečník svoji vítěznou trofej." (Super Ioannem, Torino 1952, str. 2414).

Oči kontemplativního člověka tedy smějí zahlédnout v hlubině úděsného ponížení motivovaného nesmírnou láskou a synovskou poslušností pravou míru nevýslovné slávy. Konec konců i svět umí obdivovat ty, kdo překonali na cestě k vítězství nesmírné obtíže a hrůzu vzbuzující rizika. Míra ponížení vztažena k následnému povýšení je pravou hlubinou slávy, tak tomu rozumí například Bonaventura. Vždyť si stačí uvědomit, že Boží Syn vystoupil stejně "vysoko", jako předtím "hluboko" sestoupil.

Slávu tedy lze měřit jakoby "zdola" či od "dna". Bůh se může zříci z lásky k člověku oné záře, která je člověku naprosto nepřístupná. Může se jakoby vysvléci z hávu své slávy (srov. Flp 2,6-7; Jan 13,1n.). Nicméně i v tom se zcela paradoxně projevuje jeho úchvatná velebnost, tentokrát nahá a bez obvyklých atributů, ty však nejsou podstatou oné slávy, totožné s láskou a samotným nestvořeným bytím. Ponížení – povýšení Ukřižovaného odhaluje pravou hlubinu osobní identity Božího Syna (srov. Mk 15,39).

Dobrovolnému sebevydání Ježíše z Nazareta, a to je lidský úkon synovské poslušnosti vtěleného Syna, předchází sebevydání a dobrovolné ponížení Božího Syna při vtělení. I zde tedy smíme nahlížet očima kontemplace velebnost nahé Boží slávy v poníženosti bezbranného a na druhých závislého dětství. Tatáž logika lásky odhaluje podle janovského vzorce královskou důstojnost Novorozeného. Proto také onen Hošík oblečený královským hávem Boží lásky, jež se nezalekne ani té nejúděsnější lidské bídy, lidské bolesti, ba ani lidské nevěry a lidského hříchu. Proto onen Chlapec obtížený královskými insigniemi utrpení schopného lidství (srov. Řím 8,3).

Ne každý z nás je schopen vidět očima kontemplace v hloubce ponížení paradoxní projev všemoci milujícího Boha a propastnou míru jeho slávy. Milostná soška Jezulátka nám v tom chce pomoci obdobně jako ikona Ukřižovaného – Oslaveného, jak ji vidíme v Assisi. Je to slavný kříž z kostela sv. Damiána, před nímž se František tak vroucně modlil a z něhož k němu podle legendy Kristus promluvil. Dnes tento kříž nalezneme v assiském kostele svaté Kláry. Mezi Jezulátkem z Greccia a pražskou milostnou soškou je tedy v podstatě stejný rozdíl, jako mezi popisem utrpení Páně podle Marka a podle Jana. Oba pohledy jsou správné, pravdivé a mají týž cíl: Pohnout naše nitro k souznění s pulsem milujícího srdce Božího Syna.