KARMEL

Občas si vzpomenu na stížnost oné svaté ženy Marty, která si nejen stěžovala na svou sestru, ale jsem přesvědčena, že ještě hůř snášela pomyšlení, že Vás, Pane, netrápí její strádání, kterým prochází. Snad ji dokonce napadlo, že vůči ní nechováte tolik lásky jako k její sestře. To jistě snášela hůř, než službu tomu, ke komu měla tak velkou lásku, vždyť láska působí, že strádání považujeme za odpočinek.
To vyplývá ze skutečnosti, že své sestře neřekla nic, zato s veškerým nářkem běžela za Vámi, Pane. Byla to totiž láska, která ji přiměla k tomu, aby se odvážila říct, proč o to nedbáte. A dokonce i z Vaší odpovědi je zřejmé, že motiv stížnosti byl právě ten, který zmiňuji: vždyť je to jen láska, která dává hodnotu všem věcem!

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 5,1-2, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Jsme tak ubozí, že někdy chudinka naše duše musí vystát vrtkavost těla, jehož je vězněm. Změny ročních údobí a náladové zvraty tak překážejí, že mnohdy duše nemůže dělat, co chce, a bez vlastní viny trpí vším možným. Horší je, když se tehdy trvá na tom, aby se přemáhala, protože to pak onen zhoubný stav trvá déle. Je třeba rozvážnosti: vidí-li se, že to závisí na takových příčinách, pak je třeba nepřitěžovat ubohé duši, ale připustit, že jsme nemocní. Bude možná dobré změnit hodinu meditace a třeba i po několik dní. Prostě ať se udělá všechno, aby se lépe přežilo tohle vyhnanství.

(Terezie od Ježíše, Kniha života XI,15)

Jak ubohá je moudrost smrtelníků a nejistá jejich prozíravost! Vy se postarejte svou Prozřetelností o nezbytné prostředky k tomu, aby Vám má duše sloužila víc podle Vaší chuti, a ne podle té své. Netrestejte mě tím, že mi dáte, co chci nebo po čem toužím, pokud by to nechtěla i Vaše láska…

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Ó, můj pravý Bože a Pane! Pro duši, kterou unavuje samota způsobená Vaší nepřítomností, je velkou útěchou vědomí, že jste ve skutečnosti přítomen všude. Ovšem když se vzmáhá prudkost lásky a velké poryvy tohoto trápení, co jí prospěje, můj Bože? Vždyť rozum je rozrušen a schopnost rozpoznat tuto pravdu se ukrývá, takže to duše nedokáže vycítit ani poznat.
Poznává jen to, že je od Vás vzdálena, a nepřipouští žádný lék. Srdce, které velmi miluje, totiž nepřipouští žádnou radu ani útěchu. Pouze od toho, kdo je zranil.
S jakým slitováním a s jakou líbezností, s jakou rozkoší a s jakou něhou a s jak velikánskými projevy lásky léčíte tyto rány, které jste způsobil šípy téže lásky! Ó, můj Bože a Odpočinku od všech mých trápení, jak jsem hloupá! Jak by mohly existovat lidské prostředky k léčení toho, co onemocnělo působením božského ohně?

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 16,1.2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Připouštím, že na počátku, když Bůh začne udílet tyto milosti, duše není tak silná. (…) Ale když se duše tak úzce spojí se samým Milosrdenstvím, v jehož světle poznává svou nicotu a kolik jí bylo odpuštěno, nemohu věřit, že by i ona neuměla odpustit tomu, kdo ji urazil. Poněvadž si uvědomuje dary a milosti, kterými ji zahrnul, a vidí jasná znamení jeho velké lásky k sobě, raduje se, že mu aspoň něčím může dokázat svou lásku.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVI,12)

Podle mého názoru měřítkem ochoty snášet velký kříž nebo utrpení je láska: jestliže Ho milujeme hodně, budeme schopni i mnoho trpět, a naopak jen málo, milujeme-li Ho jen trochu, neboť odvaha mnoho nebo málo trpět závisí na lásce.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXII,7)

K Ježíši Kristu běž,
má srdce nesmírné,
ať přijde, co přijde,
z ničeho neměj strach.

Pojď, kdo jsi bezmocný
v kříži a neštěstí;
když Bůh je poklad tvůj,
nic víc ti neschází.

(Terezie od Ježíše, úryvek z Nada te turbe v překladu Josefa Hrdličky)

Ó, Bože mé duše, jak máme vždy naspěch, abychom Vás urazili, a jak máte naspěch Vy, abyste nám odpustil!
Ó, opravdový Příteli, jak špatně se Vám odplácí ten, kdo je Vaším zrádcem! Ó, opravdoví křesťané, pomozte plakat svému Bohu, a to nejen kvůli Lazarovi oněmi tak soucitnými slzami, nýbrž kvůli těm, kdo snad ani nebudou chtít být vzkříšeni, i kdyby je Jeho Majestát volal.
Ó, mé Dobro, jak jste si dobře vědom vin, kterých jsem se dopustila proti Vám! Kéž už skončí, můj Pane, kéž skončí, jakož i viny všech ostatních. Probuďte k životu tyto mrtvé! Kéž je Vaše volání tak mocné, že i kdyby Vás neprosili o život, Vy jim jej přesto dejte.
Ani Lazar Vás ostatně nežádal, abyste jej vzkřísil. Udělal jste to kvůli jedné hříšnici. Hle, tu je jiná, můj Bože, mnohem větší hříšnice. Kéž zazáří Vaše milosrdenství: navzdory své bídnosti Vás prosím za ty, kdo Vás o to prosit nechtějí…

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 10,1.2.3; podle pracovního překladu Vojtěcha Kohuta OCD)

Ó, Pane, Vy říkáte: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vás utěším“. Co víc chceme, Pane? Oč ještě prosíme? Co hledáme? Proč se světští lidé ztrácejí, ne-li proto, že hledají odpočinek? Ó, jak velká slepota, vždyť jej hledáme tam, kde je nemožné jej najít!
Smilujte se, Stvořiteli, nad těmito svými tvory. Hleďte, že ani nechápeme, ani nevíme, po čem to toužíme, ani nedokážeme vystihnout to, oč prosíme. Pane, darujte nám světlo! Hleďte, že jej máme zapotřebí víc než slepý od narození, který toužil spatřit světlo a nemohl. Nyní, Pane, se už ani netouží vidět! Ó, jak nevyléčitelné zlo! Právě zde, můj Bože, se má prokázat vaše moc, zde vaše milosrdenství.
Ó, jak drsnou věc to žádám, můj pravý Bože, abyste stál o ty, kdo o vás nestojí, abyste otevřel těm, kdo vás nevolají, abyste udělil zdraví tomu, kdo s chutí bývá nemocen, ba usiluje o nemoc!
Vy říkáte, můj Pane, že přicházíte hledat hříšníky. Toto jsou skuteční hříšníci. Nehleďte na naši slepotu, můj Bože, nýbrž na onu mnohou krev, kterou prolil váš Syn za nás. Kéž zazáří vaše milosrdenství uprostřed tak rozšířené špatnosti. Hleďte, Pane, že jsme vaše dílo. Kéž nám pomůže vaše dobrota a milosrdenství.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 8,2.3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Když vidím některou sestru smutnou, vždycky si myslím, že odmítá Ježíši něco dát.
Radostnost je znakem štědré a umrtvené osoby. Osoby, která se tím, že zapomíná na všechny věci, dokonce i na sebe, snaží ve všem, co dělá pro duše, potěšit svého Boha. Radostnost je často plášť, který zakrývá život v oběti, život stálého spojení s Bohem, zápalu a velkodušnosti. Osoba, která tento dar radostnosti má, velice často dosahuje vysokého stupně dokonalosti. Vždyť Bůh miluje radostného dárce a přivine si k srdci řeholnici, kterou miluje.

(matka Tereza, instrukce sestrám, 31. března 1987; výklad Konstitucí)