KARMEL

Ježíši, vím, že láska se nesplácí jinak než láskou, proto jsem hledala a nalezla prostředek, jak ulehčit svému srdci a oplatit láskou Lásku. (…)
Vzpomněla jsem si na Elizeovu prosbu, s níž se odvážil obrátit na svého otce Eliáše, aby mu dal dvojnásobek svého ducha, předstoupila jsem před anděly a svaté a řekla jsem jim: „Jsem nejmenší ze všech tvorů, znám svou bídu a svou slabost, ale vím také, jak ušlechtilá a velkorysá srdce ráda konají dobro, proto vás prosím, blažení obyvatelé Nebe, snažně vás prosím, abyste mě přijali za své dítě, sláva, kterou mi pomůžete získat, bude patřit jen vám. Prosím, vyslyšte mou modlitbu, je smělá, a přece se odvažuji vás žádat, abyste pro mě získali dvojnásobek své Lásky.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis B, 4r; září 1896)

(starozákonní prorok • svatý • památka 14. června)

Texty propria

Elizeus („Bůh je má spása“) je výraznou osobností biblických dějin spásy IX. století před Kristem. Známe jméno jeho otce Šáfata, rodáka z Ábel-mechóly, víme, že jeho rodina byla zámožná (1 Kr 19,16–19). Bůh ho povolal přímou volbou (1 Kr 19,16), aby byl nástupcem proroka Eliáše (1 Kr 19,19–21). Po Eliášově tajemném zmizení pokračoval v jeho poslání a obdržel Eliášova ducha v míře stanovené zákonem pro dědičný podíl prvorozeného syna – dvojnásobek dílu dalších dědiců (2 Kr 2,1–15).

On má s tebou své záměry. Nespokojí se s tím, že budeš vysedávat na břehu duchovního života: chce, aby ses vydala na hlubinu. To ovšem vyžaduje opustit všechny bezpečné a vyšlapané cesty, dokonce i své důvěrně známé prožívání a pocity. Nabízí ti něco víc než známé jistoty. Nevím, jestli ti to dává smysl. Ale zkus setrvat tiše a pokojně pod rukou hrnčíře, který tě hněte, protože on tvoří něco krásného.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Máte pravdu v tom, co mi říkáte o ubohosti, s níž my, muži, předkládáme světu tajemství mše, to velké tajemství ukřižované Lásky a oslaveného Krista, jenž nás za onou oponou očekává. Zázrak je v tom, že navzdory té neobratnosti a té ubohosti trvají tyhle věci už dvacet století, že nadále a až do konce světa budou přenášet církev přes bouře dějin a že tu stále jsou srdce schopná poznávat a milovat Ježíše v tom chudobném šatě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 12. června)

Texty propria

Otec Januszewski se narodil 11. června roku 1907 v obci Krajenki v Polsku. Při křtu dostal jméno Pavel. Ve svých dvaceti letech vstoupil do karmelitánského řádu ve Lvově a přijal řeholní jméno Hilarius. Sliby pak složil 30. prosince roku 1928. Přípravné studium filozofie vykonal na karmelitánském řádovém učilišti v Krakově, kde byl v té době členem komunity a vyučujícím – tedy snad i jeho přímým učitelem – jen o pět roků starší P. Prokop Valena! Oba z Krakova v roce 1931 odešli – bratr Hilarius do Říma studovat teologii a P. Prokop do Kostelního Vydří, aby se ujal správy farnosti i poutního místa.

… jako bych překročila práh
mezi tady a tam
jsem tvarována
Neviditelným
který prochází zavřenými dveřmi,
zahradou, kuchyní,
krbem i studnou.
Ani včera, ani zítra
jsem ustavičně celá dnes
zpívám si:
Osnovo, která mne vineš k sobě
květino, která voníš po rozbřesku
neznámá tváři tichých úst
zlatá auro, která dáváš růst
vstup a neopusť.

(Miloš Doležal, *1970, báseň Mainzer Fastnacht)

Milost Ducha svatého ať je s Vámi, důstojnosti, můj otče, a kéž Vám během těchto Letnic udělil tolik svých dober a darů, abyste díky nim mohl sloužit Jeho Majestátu pro to mnohé, zač mu vděčíte, jelikož chtěl, aby se tak na váš účet pomohlo jeho lidu. Bůh kéž je chválen vším… (…) Včera byl poslední den Letnic. Ty mé ale ještě nedorazily.

Nehodná služebnice Vaší důstojnosti

Terezie od Ježíše

(Terezie od Ježíše, dopis Graciánovi do Alcalá, 10. června 1579 /D 283/, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Církev má tento niterný rozměr: že vychází ze srdce. Každý, každý je tu doma, každý je uvnitř. Říká to Pán, to Pánovo podobenství, které mám tak rád, když hosté nepřišli na svatbu syna, protože každý měl své zájmy, co říká Pán svým pomocníkům: ‚Jděte na křižovatku a přiveďte všechny, dobré i zlé, zdravé i nemocné, mladé i staré...‘. Všechny, všechny, všechny. Všichni dovnitř. To je Hospodinovo pozvání. A každý se svým břemenem, protože každý má své vlastní a Bůh říká: „Všichni“. To říká Bůh, ne já. Problém je, když si vybíráme: toho ano, toho ne... Ať to udělá On. My máme říci: všichni. Pak uvnitř uvidíme.

(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)

Bože, Ty jsi nás stvořil vanutím svého Ducha, Ty jsi nás spasil vanutím svého Ducha, Ty nás ve svaté církvi posvěcuješ vanutím svého Ducha! Ty jsi nás znovu zrodil ve svatém křtu vanutím svého Ducha, Ty jsi při svatém biřmování do našich srdcí zavál svého Ducha! Ty jsi do našich srdcí zavál vanutí svého Ducha, abychom se my lidé stali tímto vanutím, aby se náš život stal spoluvanutím v tomto vanutí, aby se naše tělo a krev, náš život, naše působení a utrpení staly jedinou hnací silou pro vanutí Tvého Ducha Svatého! Nikoli pro nás, to ne, ale pro spasení světa!

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 19; v době 2. světové války)

Duch vane, kam chce. Lze ho jen volat. Je dokonce nepřípadné uvažovat konkrétně o tom, že ho přivoláme na sebe, nebo na ty a ty druhé, nebo i na všechny; je třeba volat ho čistě a prostě, neboť myšlenka na něj je volání a výkřik. Jako když je člověk ve stavu krajní žízně, když je ochořelý žízní, nepředstavuje si už akt pití ve vztahu k sobě, a dokonce ani akt pití obecně. Představuje si jen vodu, vodu o sobě, avšak ten obraz je jako výkřik veškerého bytí.

(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Výklad Otčenáše)