KARMEL

Ty budeš dřív unaven milostmi, než ona jejich rozdáváním.

(Arnold Bostius /1445-1499/, De patronatu et patrocinio Virginis Mariae)

Vstoupil jsem na Karmel pouze kvůli Boží lásce. Udělal jsem to jedině pro Něj. Ať budu zatracen nebo spasen, chci dál žít a konat všechno čistě pro lásku Boží. Ať se nakonec stane cokoli, mým ziskem bude to, že jsem jednal, jak nejlépe jsem mohl, abych Ho miloval až do posledního dne svého života.

(Vavřinec od Vzkříšení /1614-1691/)

„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět“. Ježíšova slova, která otevírají příběh poslední večeře, nám nabízejí nečekanou možnost vytušit hloubku lásky osob Nejsvětější Trojice k nám.
Petr a ostatní u stolu nic netuší, a přece jsou nepostradatelní: aby jakýkoliv dar mohl být darem, potřebuje někoho, kdo by byl ochoten ho přijmout. Nepoměr mezi velikostí daru a bezvýznamností toho, kdo jej přijme, je zde nesmírný a nemůže nás to nepřekvapit. Na hostině poslední večeře si nikdo z přítomných své místo nezasloužil, všichni byli pozváni, lépe řečeno přitáhla je vroucí Ježíšova touha jíst s nimi velikonočního beránka.
Mnohem dříve než jsme odpověděli na Jeho pozvání, Kristus po nás toužil. Možná si to ani neuvědomujeme, ale pokaždé když jdeme na mši, prvotním důvodem je, že nás přitáhla Jeho touha po nás. Adekvátní odpověď z naší strany, která také znamená nejnáročnější askezi, je jako vždy se odevzdat Jeho lásce, nechat se Jím přitáhnout. Je jisté, že On si při poslední večeři přál každé naše přijímání Jeho těla a krve. Nepotřebujeme vágní připomínku poslední večeře: potřebujeme se této večeře zúčastnit, abychom mohli naslouchat Jeho hlasu, jíst Jeho tělo a pít Jeho krev: potřebujeme Jeho.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 2.3.4.6.11; červen 2022)

Maria, drahocenný poklade ubohých! Hříchem jsme ztratili nejvyššího Krále, urazili jsme anděly, i sami sobě jsme obtížní, a vůbec nevíme, co si máme počít. To jediné zbývá ubožákům, abychom pozvedli oči srdce i těla k tobě, hledali radu, prosili o pomoc. (…) Ty víš, kolikrát jsem pozdvihl s hořkou myslí, s rozbouřeným srdcem a uslzenou tváří oči k tobě, nejlaskavější Panno, a s tvou pomocí vyvázl ze všech nebezpečí. Ať se radují jiní ze své nevinnosti, jiní ať se veselí nad množstvím svých zásluh, (…) pokud jde o mne: nadějí a útěchou mého života jsi, Matko, Ty.

(Jindřich Suso OP /1295-1366/, O věčné moudrosti)

Beurey-sur-Saulx, 25. června 1916

Drahá Marg,

už dva dny táboříme v jedné rozkošné, ačkoli částečně vypálené (v r. 1914) vesnici v okolí Bar-le Duc. Večer se chodím projít podél říčky s hladkými, ale mohutnými vodami, která protéká, tichá a silná, mezi lesy a vysokou trávou na lukách. Jsou tu syrově zlaté západy slunce nad ještě syrovější zelení. Venkov voní, jako když jsem byl malý. Po Verdunu je to skutečně odpočinek. Chybí tu jediná věc – ta hlavní: někdo, s kým bych si mohl otevřeně pohovořit a oddechnout si tak od mnoha věcí. V tomto ohledu jsem odkázán – dá-li se to říci – na našeho Pána a na korespondenty, jako jsi Ty.

Slíbil jsem Ti nějaké podrobnosti o svém životě ve Verdunu (1). Vlastně mám velmi málo co říci, neboť náš pobyt tam byl obyčejný. Náš pluk zaujímal privilegovanou pozici mezi kótou 304 a Avocourtským lesem, kde nedošlo k žádnému útoku. Jedinkrát nás bombardovali velkým kalibrem; naštěstí však beze škod. Skoro celý čas jsem strávil v temném úkrytu vyhloubeném na Avocourtské planině. Vycházel jsem, jen abych obešel první linie nebo zázemí v Esnes. Seshora byl úchvatný a okouzlující pohled (dohlédl jsem od Argonne až k Vaux), ale jak smutný! Hřebeny, kde bojujeme, jsou úplně rozstřílené a jakoby prašivé: podobají se vypáleným břehům mezi sytě zeleným zákruty Meusy, obklopenými lesy. Dál již nad tou hrůzou převládá malebnost. Širá zvlněná krajina, částečně zapuštěná ve vysokých lesích, v níž se křižují zásobovací cesty a probíhají nesčetné tajemné telefonní dráty, má v sobě zvláštní podmanivý ráz. Všude jsou patrné „stopy války“. Válka tuto zemi naprosto překryla.

Vesnice v blízkosti frontové linie jsou jako hnízda děl, k nimž se člověk přiblíží jen s chvěním. Zmínil jsem Esnes, kde je centrum polních nemocnic tohoto sektoru (2): dělové střely sem dopadají téměř nepřetržitě, tříští trosky na kousky a velmi často rozdrtí někoho živého. Představ si, že jsem z výšky sledoval ostrou palbu na cíl, ostřelování našich zdravotnických vozů, rážemi 77 a 105. Protože úniková cesta byla na jednom místě pro Němce viditelná, každé vozidlo, které se objevilo, se octlo pod palbou a sprškou střel, na cestě tam i zpátky. Po dvou hodinách této hry nakonec trefili do černého (naštěstí jsme byli schopni většinu raněných zachránit). V končinách, kde jsme se nacházeli, tkvělo nebezpečí, kromě ostřelování, v množství malých granátů, které v podstatě po celou dobu namátkou dopadaly na řídce rozmístěné špatné příkopy, propojující zákopy s týlem. Nakonec už jsme téměř nevěnovali pozornost hvízdání velkých či malých granátů – pokud některý z nich nedoletěl příliš blízko.

Zkrátka, nepodstoupil jsem žádné zvlášť vážné nebezpečí, ale možná že kvůli fyzické či morální indispozici mě tento pobyt ve Verdunu (jehož nelituji) velice unavil. V takovém případě se má člověk naučit říkat spolu se svatý Pavlem: „Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.“ Není přece špatné cítit, jak ztrácíme půdu pod nohama: tím upřímněji se chytíme ruky našeho Pána. Tento pátek se budu snažit přiblížit co nejvíc (společně s Tebou, to se rozumí) Srdci našeho Pána. Mám velkou potřebu v Něm opět smočit svou duši, abych měl více víry, více oddanosti, více laskavosti. (…)

Sbohem. Ještě Ti odtud napíšu.

Pierre

(1) Bitva u Verdunu se protáhla na dlouhých deset měsíců roku 1916; počet padlých překročil 300.000 vojáků, dalších zhruba 500.000 zůstalo těžce zraněných či nezvěstných.

(2) Teilhard de Chardin jako kněz nesměl bojovat, ale celé čtyři roky se účastnil 1. světové války jako nosič raněných.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881-1955/, dopis z fronty, sestřenici, 25. června 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914-1919, 2021)

Prosme Pána o milost, abychom neváhali, až nás Duch pobídne učinit krok vpřed; prosme o apoštolskou odvahu předávat evangelium druhým a nečinit ze svého života muzeum vzpomínek. V každé situaci dovolme Duchu svatému, aby nám umožnil rozjímat o dějinách v perspektivě zmrtvýchvstalého Ježíše. Tak církev setřese únavu a půjde stále vpřed, vstříc Pánovým překvapením.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 139; 2018)

Když se dva něžně líbají, jeden druhému vdechují svůj dech. Je to jako vůně, jíž se cítí nádherně prostoupeni.
Pojmi, Pane, dech mé duše zcela do sebe. Neodvracej se od něj. Já jej vdechuji zcela tobě. A ty vdechni svůj dech zcela mně – vždyť voní úplně tebou -, ať se můj dech naplní tvou libou vůní.

(bl. Vilém ze Saint-Thierry /kolem 1080-1148/)

Je živ Duch Lásky, který ve mně žije a který mě uchvátil už před dlouhým časem.
Živoucí, zaplavující, ovládající přítomnost.
Právě On šíří Lásku a vytváří církev.
Mou svatostí bude to, že uvěřím v Něho, v Jeho přítomnost, a že se Mu vydám, aby mě ovládl.

(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894-1967/, zápisky, 1952)