KARMEL

Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…

Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.

(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)

Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout

ZDE>>>

Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.

Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).

Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.

Zdroj: CITOC News 99/2021

22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.

Samou podstatou naděje je svobodně očekávat všechny milosti nezbytné ke spáse jako Bohem zdarma dávané dary. Svobodná vůle, která se odhodlá v Boží dary doufat, právě proto poznává, že její vlastní úkon naděje je také darem od Boha – a zároveň vidí, že kdyby doufat nechtěla, nedovolila by, aby jí Bůh pohnul. Naděje je sňatek dvou svobod, lidské a božské, v přijetí lásky, která je stejně zaslíbením jako počátkem naplnění.

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 2.10)

Toto je znamení, že Boží Slovo se skutečně stalo tělem, opravdu přebývalo mezi námi v našem světě plném strachu, podezřívání a závisti; toto je znamení, že se nám naprosto vydalo do rukou, abychom s ním naložili, jak chceme; toto je znamení: že jsme ho zabili. Kříž je naše záruka, že Bůh nás o své lásce neklame. Opravu chtěl vidět sám sebe, nejen ve své vlastní věčné představě, ale i v našich představách, jako jednoho z nás, a tedy jako součást našeho hrozného světa, součást trpícího, sobeckého, rozhádaného světa, jak jsme si ho udělali ke svému obrazu. A naše radost pramení z toho, jak velice nás Bůh miloval; z toho, jak na sebe vzal všechny důsledky skutečnosti, že byl jedním z nás, že byl láskou ve světě lidí, kteří neumějí moc dobře milovat, lidí, které láska ohrožuje.

(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)

Radost z Boha může být také formou odporu proti zlu. Rozšiřuje nám srdce a boří naše obranné valy, čímž nás činí více zranitelnými. Ovšem, jak učí svatý Pavel, právě tato zranitelnost či slabost překonává zdánlivou moc zla. A jelikož trpíme z lásky, radost se stává jakousi zárukou dobroty Božího vykupitelského působení, zárukou toho, že dobro má absolutně navrch nad každým zlem. Radost nepřichází jen tehdy, když se nám zrovna podaří vyhnout se něčemu zlému, nýbrž je odpovědí na zlo. Radostná důvěra v Boží vítězství je účastí na onom vítězství, které nám Bůh získal v Kristu, ačkoli se nám otevírá možnost, abychom svými životy doplňovali „co ještě zbývá do utrpení Kristových“.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Máme mít „vytrvalou radost“, ale abychom ji získali, musíme být odpoutaní od sebe sama. Člověk je špatně naladěný jen tehdy, pokud nějakým způsobem lpí na sobě. Z naší strany je třeba ten mrak odhánět, ale jinak trpělivě čekat.

(Dom Prosper Guéranger OSB /1805-1875/, říjen 1867)

Milí rodiče!

Nezbývá mi, než abych vám pro všechny případy napsal už teď vánoční dopis. (…) Nemusím vám říkat, jak moc toužím po svobodě a po vás všech. Po desetiletí jste nám však připravovali tak nesrovnatelně hezké Vánoce, že již vděčná vzpomínka na ně je dost silná, aby ozářila i Vánoce temnější. V takových dobách se vlastně teprve ukáže, co to znamená mít vlastní minulost a vnitřní dědictví, které nezávisí na proměnách časů a na náhodách. Vědomí, že jsme neseni staletou duchovní tradicí, dává člověku uprostřed přechodných strastí spolehlivý pocit bezpečí. Myslím si, že ten, kdo o takových vlastních rezervách sil ví, nemusí se stydět ani za jisté dojetí, které vyvolá vzpomínka na bohatou a dobrou minulost (…).

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, 17. prosince 1943; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení, Kalich 2023)