KARMEL

Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.

Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).

Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022

.

Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.

Zdroj: CITOC News 99/2021

22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.

Dobrá paní Cassinettinová mě požádala, abych se jí podepsal na obrázek a připsal nějakou myšlenku. Napadlo mě toto: „In cruce mea requies“(1) a měl jsem silný vnitřní pocit onoho pravého odpočinutí a pokoje, který najdeme jen v kříži. Odhodlejme se tedy, drahá matko, říci celým srdcem spolu s nevěstou: „Fasciculus mirrhae dilectus meus mihi inter ubera mea commorabitur.“(2) Utrpení, nejmilejší matko, pomine, ale to, co po něm bude následovat, co nyní nemůžeme chápat, to nebude mít konce.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605-1663/, 5. července 1647)

(1): V mém kříži [najdeš] odpočinek. Snad se jedná o názvuk na verš svatodušní sekvence: in labore requies – v práci libý pokoji.
(2): Svazeček myrhy je můj milý, mezi mými ňadry odpočívá. První slova verše z Písně písní (Pís 1,13) - Fasciculus mirrhae - tvoří zároveň název oblíbené modlitební knihy z počátku 16. století, která rozjímala o utrpení Páně a patřila tou dobou k nejčastěji vydávaným spisům.

Jak nemít až bláznivou naději při pomyšlení na tu ukřižovanou Lásku? Tím chci říci, že přece své naději nemáme klást žádné meze. Před Bohem se vždycky musíme chvět, ale mnohem více před jeho láskou než před jeho spravedlností.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Náš Bože, rozpraskané a rozervané je lůno naší země, rozpraskané a rozervané je lůno skýtající bezpečí – lůno našich domů a světnic, Bože, rozpraskané a rozervané je lůno našich srdcí!
Pane a Bože, kéž nad tímto rozpraskaným a rozervaným lůnem naší země, našich měst, našich světnic, našich srdcí nastane ráno zvěstování. Jako se na počátku světa vznášel Tvůj Duch Svatý nad temnotou bezuzdného chaosu; a jako při dovršení času Tvůj Duch Svatý sestoupil na zpustošený svět, na zpustošenou Palestinu, na zpustošenou Starou smlouvu a také na Marii, poslední ze zpustošeného a zničeného plemene: Bože, kéž nad námi nastane ráno zvěstování!
Předkládáme Ti svou bídu, předkládáme Ti své utrpení, předkládáme Ti svoji rozervanost, předkládáme Ti svá srdce, jež se staví na odpor!
Bože, dej, ať s dokonalou otevřeností a odhodlaností přijímáme Tvůj život, neseme Tvůj život, darujeme Tvůj život ze své bídy, ze svého utrpení, ze své ubohosti, ze svých bolestí!
Bože, mohli bychom snad tušit, mohli bychom snad uvěřit, že bys na nás chtěl v této hodině vložit slávu své nejsvětější Matky a nechat ji proudit do našich srdcí?
Bože, děkujeme Ti uprostřed svého utrpení, uprostřed své ubohosti a prosíme s Tvojí nevěstou, prosíme s Tvojí Matkou, prosíme s tou, která se v nás stala lůnem světa, prosíme: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle Tvého slova“. – „Velebí má duše Hospodina, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný, jeho jméno je svaté!“

(Erich Przywara SJ /1889-1972/, Modlitby tohoto věku, 25; v době 2. světové války)

Té trýzni, o níž se zmiňujete, rozumím. V životě nadcházejí chvíle, kdy na nás padne cosi, co se podobá jedné kapce z oné záplavy trýzně, která se přelila přes Ježíše při jeho agonii. Nepodléhejte tomu, neboť v takových chvílích je nám dopřáno vykonat možná ty nejkrásnější úkony lásky v celém životě.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Zůstaň slabý
Naše slabost nás nutí k důvěře.
Otec sám nás nechává ve slabosti
aby nás v důvěře zocelil.
Mohl by nás lépe vybavit charismaty
ale nedělá to.

Slabost je příprava na smrt.

V umírání budeme slabí.
I vůle bude slabá, zdecimovaná utrpením umírání.
Zůstane jen důvěra v Otcovu lásku.

Jen se nepřestat snažit
nepřestat tíhnout k Otci
nepřestat toužit být Kristu podobnější

být s Kristem jedno.

Bůh nás tak velice obdarovává
a my to prožíváme, jako by nás o všechno obíral.

 (P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, 1964-75)

Rád bych věděl, jak se daří tvé duši – zda se už přesytila své vlastní spravedlnosti a našla důvěrné spočinutí ve spravedlnosti Kristově. V dnešní době se totiž velmi rozmáhá pokušení spoléhat na vlastní skutky, a to zejména mezi těmi, kdo se ze všech sil snaží být spravedliví a dobří, ale neznají Boží spravedlnost, kterou nás tak štědře a zcela zdarma zahrnul v Kristu. Proto se sami ze svých sil snaží konat dobro tak dlouho, až nabydou dojmu, že se mohou postavit před Boha jako lidé ozdobení ctnostmi a zásluhami, což je ovšem ve skutečnosti nemožné. I Ty sám jsi s námi sdílel toto mínění, či spíše mámení – a i já jsem v něm vězel, a ačkoli s tím bludem stále bojuji, ještě jsem ho nepřemohl. Proto, můj milý bratře, znej Krista, a sice Krista křižovaného.

(Martin Luther, dopis Georgu Spenleinovi, 8. dubna 1516)

Tak jako Bůh neuděluje své milosti jinak než prostřednictvím modlitby – neboť chce, abychom poznávali, že on je Pramen, z nějž vyvěrá veškeré dobro -, tak ani zachraňovat nás z nebezpečí, uzdravovat naše rány a těšit nás v našem trápení nechce jinak než jedině skrze modlitbu.

(František Palau y Quer, O. Carm. /1811-1872/, duchovní spisy)