KARMEL

To je Ježíš: žít čtyřiadvacet hodin denně se stádem, doprovázet je na pastvu, spát mezi ovcemi, starat se o ty slabší. Jinými slovy, Ježíš pro nás nedělá jen něco, ale dává všechno, dává za nás svůj život. Jeho srdce je pastýřské. On je naším pastýřem.

Ne všechno se mi na katolicismu líbí stejně, ale ne všechno je v něm definitivní a mimo něj nevidím nic, co by více odpovídalo sklonům a nadějím, které zakouším. I kdyby byla tato náboženská forma Pravdě ještě vzdálenější, než si myslíme, stále se této Pravdě nejdokonaleji blíží – a k tomu, abychom se dostali výš, musíme ji překročit a přitom s ní růst, ne ji opouštět a hledat vlastní cestu.
Neuznávám pro sebe právo rozejít se s církví; jak tedy smířit toto společenství, které s ní mám udržovat, s rozdíly, které mě v některých bodech oddělují od dnešní běžně přijímané podoby některých jejích přesvědčení? – Stačí uvážit tu podstatně ortodoxní pravdu, že Církev vlastní a z jednoho století na druhé předává představu (nebo zkušenost, nebo život) Krista, jehož definitivní podobu a bohatství nikdy nedokáže plně vyjádřit. Všichni teologové jsou nuceni to přiznat: papež ani všichni biskupové dohromady nám nemohou přesně říci vše, co je v Kristu. Kristus (jeho život, jeho poznání) je uložen v celé církvi (věřících i pastýřů) všech dob. Aby byl Kristus konečně pochopen, bude až do konce časů zapotřebí úsilí všech křesťanů a žádný koncil nebude moci narušit toto dlouhé zrání.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu O mém postoji k oficiální církvi; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Láska mě přivítala,
avšak má duše se stáhla zpět,
proviněná prachem a hříchem.
Když mě vroucí Láska viděla netečného
již od chvíle, kdy jsem vstoupil,
přiblížila se ke mně ještě blíže
a jemně se mne ptala, zda mi něco nechybí.
Host, odpověděl jsem,
který by byl hoden být zde.
Láska řekla: Ty jsi ten host.
Já, nevychovaný, nevděčný?
Moje milá, nedokážu se na tebe ani podívat.
Láska mě vzala za ruku a s úsměvem mi odpověděla:
Kdo udělal oči, když ne já?
Ano, Pane, ale ony jsou mé.
Ať jde má hanba tam, kam si zaslouží.
A ty nevíš, říká Láska, kdo nesl vinu?
Dobře, moje milá, budu ti sloužit.
Posaď se, říká Láska, a ochutnej mého těla.
Tak jsem se posadil a jedl jsem.

(George Herbert /1593–1633/, The Temple, 1633)

Tohle mocně přitahuje moderního člověka: pronikat do nejhlubší kontemplace, a zůstávat přitom zamíchán v zástupu ostatních, jeden vedle druhého. Chtěla bych říci více: ztrácet se v zástupu, aby ho božské působení co nejvíce pronikalo, tak jako kousek chleba nasakuje vínem. Chtěla bych říci ještě více: jako účastníci Božích záměrů s lidstvem rozprostírat nad davem ornamenty světla a současně se dělit s bližním o potupu, o hlad, o rány, o letmé radosti. Neboť naši dobu přitahuje, stejně jako všechny ostatní doby, to nejlidštější a nejbožštější, co si lze představit: Ježíš a Maria, Slovo Boží, syn tesařův, Trůn Moudrosti, matka, žena v domácnosti.

(Chiara Lubichová /1920–2008/, Scritti spirituali)

Jsem hluboce přesvědčen, že křesťanský vůdce budoucnosti je povolán být naprosto nedůležitým a stát v tomto světě, aniž by měl cokoli k nabídnutí, kromě vlastního zranitelného já. To je způsob, jakým přišel zjevit Boží lásku Ježíš. Vůdcem budoucnosti bude ten, kdo se odváží přihlásit ke své nepotřebnosti v současném světě jako k Božímu povolání, jež mu umožňuje vstoupit do pevné solidarity s úzkostí, skrytou za třpytem úspěchu, a přinést tam Ježíšovo světlo.
Dlouhé bolestné dějiny církve jsou příběhem lidí stále znovu pokoušených zvolit moc místo lásky, vládu místo kříže, vést místo nechat se vést. Ti, kteří odolali tomuto pokušení až do konce a tím nám dávají naději, jsou pravými světci.

(Henri Nouwen /1932–1996/, In the Name of Jesus, 1989)

Ježíš ve svém známém podobenství hovoří o zrnu, které musí odumřít, aby přineslo užitek. Platí toto podobenství také o dějinných proměnách křesťanství? Jestliže ano, pak možná to, co mnozí s obavami sledují a vykládají si jako zánik křesťanství, je jen ono nezbytné odumření zrna. Někdy mám pocit, že tomuto odumírání zrna věnujeme příliš mnoho pozornosti. Možná nám pak uniká, že někde, kde to třeba vůbec nečekáme, už raší onen „mnohý užitek“.

(Tomáš Halík /*1948/, Dopisy papeži, 2024)

My, co na pobřežích máváme kapesníky na rozloučenou těm, kdo odjíždějí na misie, si neuvědomujeme, že jsme naloděni na největší loď světa: na loď jménem Církev. Jsme jako slepí, hluší a chromí námořníci.
Plachty se vzdouvají v bouřích milosti, loď přiráží ke břehům zemí bez kříže, a my sedíme v kroužku dole v podpalubí a diskutujeme o tom, co se odehrává na našich dvou metrech čtverečních!
Ale „věčný misionář“, Duch svatý, kráčí uprostřed nás. V tomto podpalubí přeplněném neduživci zjevuje bytostný pohyb církve. Putuje v naší době a vdechuje do srdcí naději na všeobecnou spásu.
Nechme se jím učit.
Naučme se, že Pán k nám přichází po cestě, která vede k druhým.
Naučme se, že přijmout Pána v pravdě znamená předávat ho dál.
Vzpomeňme si, že ve svaté paměti církve je plné setkání duše s Kristem zároveň setkáním s hříšným světem, kandidátem spásy, kterou nelze vyjádřit slovy.
Naučme se, že to nejsou dvě různé lásky: kdo objímá Boha, měl by mít v náručí místo pro svět, a kdo přijímá do srdce tíhu Boha, přijímá tíhu světa.

(Madeleine Delbrêl /1904–1964/, Misionáři bez lodi)

Stejně jako u Petra a ostatních učedníků po počátečním nadšení následuje nevyhnutelně hodina zkoušky, hodina únavy. Ta někdy nabourává naši víru a ztěžuje nám setkávání se s Bohem v modlitbě. Ve skutečnosti se nám však otevírá příležitost k druhému povolání, stejně jako u Petra po jeho zapření. Může jít o hodinu, v níž zazní ono druhé „následuj mě“, kdy začínáme skutečně odpovídat „láskou na lásku“.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Často zapomínáme, že lidé, které si Ježíš vybral do vedení své církve, nebyli zralí ani duchovně, ani emočně. Stejně jako my se ještě museli hodně učit.
Petr jako hlavní vůdce si moc neviděl na jazyk a jeho chování bylo plné protikladů, takříkajíc „ode zdi ke zdi“. Jeho tišší bratr Ondřej zůstával víc v pozadí. Jakubovi a Janovi se ne nadarmo přezdívalo „Synové hromu“, protože uměli být agresivní, horkokrevní, ctižádostiví a netolerantní. Filip byl místy skeptický a negativní, měl malé vize. „To nepůjde,“ vyjádřil svou malou víru, když stáli před potřebou nasytit pět tisíc lidí. Natanael-Bartoloměj býval zaujatý a poněkud svéhlavý. Matouše v Kafarnau nenáviděli – jako celník se původně živil vykořisťováním lidí.
Tomáš byl určitě nedůvěřivý a spíš pesimista. Jakub, syn Alfeův, a Juda, syn Jakubův, byli zřejmě ve sboru apoštolů „jako vzduch“: aspoň Bible o nich nic neříká. Šimon Horlivec byl bojovník za svobodu (dnes bychom řekli partyzán či terorista). Jidáš, pokladník Dvanácti, byl zloděj a osamělý hráč. Předstíral zájem o věc a věrnost, ale nakonec právě on Ježíše zradil.
Většina z nich však měla jednu skvělou vlastnost: chtěli růst, byli ochotní se měnit. A to je vše, co od nás Bůh žádá.

(Peter Scazzero /*1956/, Emočně zdravá spiritualita)

Ukoj mou žízeň po existenci! Až do nejniternějších hlubin Středu Tvého Srdce, přitáhni mě! Čím hlouběji se s Tebou, Mistře, setkávám, tím univerzálnější je tvůj vliv. Díky této povaze budu moci v každém okamžiku posoudit, jak dalece jsem v Tobě pokročil. Až si všechny věci kolem mne ponechají svou chuť a obrysy a já je přesto uvidím rozptýlené tajemnou mocí do jediného prvku, nekonečně blízkého a nekonečně vzdáleného, až budu uvězněn v žárlivém ústraní Boží svatyně, a přesto budu cítit, jak se volně toulám oblohou všech tvorů, pak budu vědět, že se blížím k ústřednímu místu, kde se srdce světa vlévá do sestupující záře Božího Srdce.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)