Doporučujeme
(O.Carm. • svatý • památka 28. července)
Texty propria
Titus, křestním jménem Anno, se narodil roku 1881 v Oegeskloosteru u Bolswardu v západním Frísku v Nizozemí. Rodině patří veliký statek s rozsáhlými polnostmi a chovem dobytka, přesto rodiče své děti netlačí k převzetí hospodářství. Anno bude celý život vděčně vzpomínat na šťastné dětství prožité v hluboce lidském a zbožném prostředí venkovské usedlosti (1). Rodiče zohlední jeho intelektuální nadání, rodící se touhu po kněžství (a také pro těžký život v hospodářství ne dost pevné zdraví) a umožní mu odejít do vzdáleného Megen. Zde, ve františkánské koleji (2), prožije Anno léta svého dospívání (1892–1898). V sedmnácti letech vstupuje na Karmel v Boxmeeru (3) a přijímá jméno Titus (4). V letech 1900–1905 studuje filozofii a teologii (5). Po kněžském svěcení (1905) pak pokračuje ve studiích na papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. Zde získává roku 1909 doktorát z filozofie (6) a vrací se zpět do Holandska.
Po návratu do vlasti se věnuje vyučování. Roku 1923 pomáhá založit katolickou univerzitu v Nijmegen; přednáší zde filozofii a dějiny mystiky, později je jmenován rektorem. V rámci svých přednášek napadá nacistickou ideologii (7), otevřeně poukazuje na její novopohanské a rasistické rysy. Zastává místo předsedy federace ředitelů katolických škol (8). Pedagogickou činnost kombinuje s činností publikační, zejména v oblasti vědy a kultury. V roce 1935 je ustanoven kaplanem Sdružení holandských katolických novinářů. V prvních dnech roku 1942, podporován utrechtským arcibiskupem de Jongem (9), osobně obchází redakce katolických periodik s nekompromisní výzvou, aby odmítly publikovat jakékoliv příspěvky a oznámení národně-socialistického hnutí, které kolaboruje s nacisty. Hned v lednu 1942 je zatčen, převezen nejprve do policejního vězení v Scheveningen, pak do sběrného tábora v Amersfoortu, věznice v Kleve a nakonec do koncentračního tábora v Dachau. Zde je po velkém utrpení, bití i lékařských pokusech 26. července roku 1942 usmrcen injekcí kyseliny karbolové. V listopadu roku 1985 jej papež Jan Pavel II. blahořečí jako mučedníka, svatořečení proběhlo v kontextu ruské agrese na Ukrajině v květnu 2022.
Titovo odvážné nasazení ve veřejném životě, jeho zápas o katolický tisk i pevný postoj při formování studentů vytryskly z vydatného pramene. Povolání na Karmel jej jednak zavazovalo k aktivní angažovanosti ve světě, jednak „nořilo“ do hlubin kontemplativní modlitby, která se stala mízou jeho veřejné činnosti. Titova tichá modlitba se vtělila do hlasité obžaloby nacistické ideologie a politiky. Těsné pouto ke středověké vlámské mystice ho vedlo k neustálé „komunikaci“ mezi láskou a činy. Ke komunikaci, která chrání člověka před „neplodnou prázdnotou“ sebestředné modlitby (10), před níž varoval Titův oblíbený mystik Ruysbroek (11).
Svými současníky byl Titus vnímán jako „vytrvalý nepřítel různic a svárů“. Je známa řada historek o jeho drobných skutcích lásky a úsilí o smíření – v rodině Karmelu i v akademickém prostředí.
Společnost chápal Titus jako „prostředek založený na principu služby druhým“. S bolestí hovořil o všeobecném přesvědčení o nevyhnutelnosti „velké války“. Kdyby cílem bylo sloužit druhému člověku nebo sousední zemi, spory mezi jednotlivci a národy by byly nahrazeny etikou spolupráce a dialogu založeného na vzájemném respektu. Jakkoli intenzivně Titus oponoval nacistické politice, o německém lidu mluvil vždy dobře a veřejně vyjadřoval přání, aby se obě země smířily, a to i po německé invazi do Nizozemí.
Titovo učení o smíření a odpuštění prošlo nejtěžší zkouškou během sedmi měsíců nacistického věznění, kdy byl vystaven ztrátě svobody, brutálnímu trýznění i lékařským experimentům. Dva konkrétní případy ukazují, jak Titus odpovídal na toto krajní utrpení: jeden holandský spoluvězeň Tita slovně napadl kvůli jeho napomenutí, aby se vězni modlili za své nacistické věznitele. Jak se po nás může něco takového chtít – ptal se vězeň – když nás strážci terorizují a zacházejí s námi tak nelidsky? Titus odvětil se svým typickým humorem i realismem: »Nemusíte se za ně modlit celý den! Dobrý Pán bude vděčný i za jednu jedinou modlitbu.« Vždy s láskyplným vědomím rozdílu mezi ideálem a realitou našich lidských omezení uměl dát Titus praktické rady a vést k dosažitelným cílům. Druhý případ: sestra, která dala Titovi smrtící injekci v tzv. „nemocnici“, svědčila při procesu blahořečení, že jí před smrtí věnoval svůj růženec a řekl: »Jak nešťastné jste děvče. Budu se za vás modlit.« Jeho slova této sestře pomohla vrátit se k praktikování víry.
Karmel ve světě slaví památku blahoslaveného Tita Brandsmy 27. července, u nás je přeložena na následující den – 28. července.
(1) Rodinné ovzduší pospolité radosti a zároveň usebranosti bylo podstatně formováno ústraním vnějším (dvorec je vzdálen asi dvacet minut cesty od nejbližšího městečka) i vnitřním (katolická rodina se musí vyrovnat s tím, že drtivá většina sousedů jsou protestanté). Pět ze šesti sourozenců se vydá cestou řeholního života...
(2) Do téže koleje nastoupí po roce i poslední ze sourozenců, Annův mladší bratr Jindřich.
(3) Titus vstupuje na Karmel v době velkého rozmachu celého Řádu. Mezi lety 1908–1938 stoupl počet bratří ze 757 na 1607. V Boxmeeru zahajuje noviciát spolu s Titem dalších pět sedmnáctiletých spolubratří, což mu je velikým povzbuzením.
(4) Patrně v tom hrála roli úcta a láska k tatínkovi, který se takto jmenoval.
(5) Již v roce 1901 vydává svou první knihu – výbor ze spisů Terezie od Ježíše. Roku 1917 se s několika spolubratry pustí do systematického překladu jejích spisů ze španělského originálu. Na sklonku života, v nacistickém vězení, rozepíše Tereziin životopis.
(6) Titův život má hned několik styčných bodů s příběhem jeho vrstevníka, minority Maxmiliána Kolbeho (1894–1941) – také Maxmilián získává na Gregorianě doktorát z filozofie (1915), zasazuje se o katolický tisk, a proto je i zatčen, rok před Titem je usmrcen injekcí v koncentračním táboře...
(7) Na jaře roku 1938 vydává Svatý stolec pro všechny katolické univerzity oběžník, v němž vyzývá katolické badatele, aby z pohledu vědy vyvraceli národně-socialistické teorie a poskytli tak věřícím oporu v odporu proti nacismu. Titus se přednášek na téma hodnoty jakékoliv lidské osoby, rasy atd. ujímá hned v akademickém roce 1938/39. Hitler obsadil Nizozemí v květnu roku 1940.
(8) Nacisté se po vpádu do země snaží vzít školství do svých rukou. Věřícím pedagogům (a zejména řeholníkům) je zákonem z února 1941 snížen plat o čtyřicet procent. Téhož roku je všem školám zakázáno přijímat židovské děti. Ze své pozice Titus písemně vyzve všechny ředitele, aby se tomuto rozhodnutí jednotně a rozhodně vzepřeli.
(9) Velkou pastýřskou prozíravost projevovali holandští biskupové již od poloviny 30. let: roku 1934 ve svém pastýřském listě veřejně odsoudili nacistickou ideologii jako takovou, roku 1936 zakázali pod trestem exkomunikace podporu národně-socialistického hnutí.
(10) Doslova: modlitby, která sama sebe vstřebává; která je si sama cílem.
(11) Jan van Ruysbroek (1293–1381), vlámský mystik; když byl roku 1908 blahořečen papežem Piem X., studoval právě Titus v Římě.
(Podle Bl. Titus Brandsma... zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)
Karmelitánský lekcionář
První čtení: Mdr 3,1–9
Nebo: Iz 50,4–9a
Nebo: 2 Tim 2,3–13
Žalm: 18(17),2–3.4–5.7.19–20 Odp.: Job 1,21
Evangelium: Lk 6,27–36