Doporučujeme
Bezprostředně před svou konverzí a potom dlouho po ní jsem se domnívala, že vést náboženský život znamená vzdalovat se všeho pozemského a žít jen myšlenkám na božské věci. Ponenáhlu jsem se naučila vidět, že se od nás chce na tomto světě něco jiného. Že ani rozjímavý život nesmí přerušit naše spojení se světem. (…) Myslím si dokonce, že čím hlouběji je člověk vtahován do Boha, tím víc zase musí v tomto smyslu vycházet do světa a vnášet tam božský život.
(Terezie Benedikta od Kříže, text z roku 1928)
Na svém „novém pracovišti“ (míním „Vědu kříže“) jsem jako dítě, které se pokouší o první krůčky. Duch svatý Vám musí pomáhat nejen při práci, ale také v překonávání krizí, které při práci mohou snadno vzniknout. Žádné duchovní dílo nepřichází na svět bez velikých bolestí. Také se pokouší o to, aby se zmocnilo celého člověka – a to nesmíme připustit. Je dobře, že nás řeholní povinnosti a denní pořádek chrání, že nás ochraňují, abychom se nedaly prací úplně pohltit. Ale rovnováhy nedosahujeme jen tak, snaha vyrovnat se s dílem i s povinnostmi v nás nechává své stopy…
(Terezie Benedikta od Kříže, dopis přítelkyni, 16. května 1941)
Když se zcela a úplně vložíme do Božích rukou, můžeme důvěřovat, že On sám z nás něco udělá. Na Něm záleží, jak to dopadne. Není zapotřebí, abychom se stále pozorovali a měřili. A věřte mi ještě toto: lidé, o nichž píšete, že vám bylo dovoleno je poznat a o kterých se vám zdá, že se přibližují ideálu dokonalého křesťana, jsou právě tak ubozí, sami sebou právě tak nejistí jako vy, když se na ně podíváme zevnitř.
(Terezie Benedikta od Kříže, korespondence, úryvek z dopisu adresovaného jedné studentce)
Každá opravdová modlitba je modlitbou celé Církve. Každou modlitbou se v Církvi něco děje. Každou modlitbou se modlí sama Církev, neboť je to sám Duch svatý, který v každé jednotlivé duši za nás prosí vzdechy, které nelze vyjádřit.
(Terezie Benedikta od Kříže, Modlitba církve, příspěvek do sborníku Akademické jednoty, 1936)
Pohledem láskyplným
hledíš mi do očí a posloucháš
má slova šeptaná
a do hlubin srdce
plníš mě pokojem.
Tvá láska ale nemá dost
na této výměně
připouštějící rozloučení.
Tvé srdce chce víc.
Tvé tělo tajuplně
prorůstá mé
a duše tvoje s mou
stává se jedinou.
Už nejsem ta, co kdysi bývala.
Přicházíš a zase jdeš,
po tobě ale setba je tu
k budoucí slávě zasetá
ukryta v těle, co je prach.
(Terezie Benedikta od Kříže, báseň)
Což nejsi sladkou písní lásky
a svaté bázně,
která věčně zní u Božího trůnu
a spojuje v sobě
čistý souzvuk všech bytostí?
Souzvuk, který spojuje hlavu s údy
a v němž každý blaženě nachází
skrytý smysl svého bytí:
Duchu Svatý – věčný Jásote!
(Terezie Benedikta od Kříže, úryvek ze svatodušní novény 1937)
Kdo jsi, Světlo, jež mne naplňuješ
a osvěcuješ temnotu mého srdce?
Vedeš mne jako ruka matky,
a kdybys mě opustilo,
nemohla bych jít ani o krok dál.
Jsi prostor, který obepíná mé bytí
a ukrývá je v sobě.
Jsi mi bližší než já sama sobě,
niternější než mé nejhlubší nitro,
a přesto neuchopitelný a neobsáhnutelný,
pronikáš každé jméno:
Duchu Svatý – věčná Lásko!
(Terezie Benedikta od Kříže, úryvek ze svatodušní novény 1937)
Dokonce i ten nejubožejší člověk a ten, kdo je zatěžkán břemenem hříchů, si může stoupnout před Pána a modlit se za někoho jiného. Hlavně proto, že Pán není pouze spravedlivý, ale především milosrdný.
(sv. Terezie Benedikta od Kříže)
Přijímáme z Pánových rukou nový rok a nevíme, zdali se dožijeme jeho konce. Avšak budeme-li pít ze Spasitelova pramene každý den, pak se každým dnem budeme hlouběji nořit do věčného života. A až zazní Pánovo volání, budeme připraveni zbavit se břemen tohoto života lehce a s radostí.
(sv. Terezie Benedikta od Kříže, Skrytý život)
Už Ježíšovo narození ve stáji a útěk do Egypta signalizovaly, že Syn člověka nebude mít kam hlavu složit. Každý, kdo ho následuje, si musí uvědomit, že na této zemi nemáme žádné místo k trvalému pobytu… V dnešní době je dobré si připomínat, že chudoba znamená i připravenost opustit svůj milovaný klášter.
(sv. Terezie Benedikta od Kříže, Skrytý život)
Důvěra v Boha neklame jedině tehdy, souhlasíme-li s tím, že s pokorou přijmeme všechno, co na nás Bůh sesílá, protože jedině on ví, co je pro nás skutečně dobré. A bude-li možná někdy správnější dopustit na nás bídu a nedostatek nežli pohodlné a zajištěné živobytí, neúspěch a pokoření namísto poct a vážnosti, měli bychom být ochotni i to přijmout, projevit důvěru a odevzdanost. Jsem spokojena se vším.
(sv. Terezie Benedikta od Kříže)