Doporučujeme
Alžběta od Trojice (1880–1906) sepsala pojednání »Nebe ve víře« tři měsíce před svou smrtí, v první polovině srpna 1906, a zamýšlela je jako »překvapení« pro svou rodnou sestru Markétu, které ji s ohledem na brzkou Alžbětinu smrt potěší, ale především jí poskytne solidní »duchovní pokrm«, kterým se Alžběta v závěru svého života sama živila. Spisek je koncipován jako desetidenní exercicie, které si karmelitky každoročně konaly a jejichž cílem bylo hlubší připodobnění se Kristu; na každý den připadají dvě rozjímání. Po jednotlivých dnech Vám na pokračování tento spisek představíme.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
V předložené básni, která patří mezi nejkrásnější z pera blahoslavené Alžběty, autorka nastínila úplný profil karmelitky.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Chválou slávy je duše, která přebývá v Bohu, která jej miluje čistou a nezištnou láskou a nehledá sama sebe v sladkosti této lásky; miluje Boha nade všechny jeho dary, jako by nic od něho nedostala, a přeje si prospěch tohoto tak milovaného objektu. Jak jinak můžeme účinně chtít dobro Boží než konáním jeho vůle, která všechny věci uspořádává ke své větší slávě? Tato duše se mu proto musí zcela odevzdat a ztratit se v něm, že už nebude chtít nic jiného, než to, co chce Bůh.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Moje malá sestro Germaino od Nejsvětější Trojice (1),
(...) slyš vše, o čem zpívá ve své duši, ve svém srdci. On je láska, ta nekonečná Láska, která nás objímá a chce nás od nynějška připojit ke všem svým blahoslavenstvím.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Ježíši... jak je sladké milovat tě, být zcela tvou, mít tě jako jediné Všechno... Ať je můj život neustálou modlitbou, jediným dlouhým úkonem lásky. Kéž mě nic nedokáže od tebe oddálit... Jak bych chtěla, můj Mistře, žít s tebou v tichu... Daruji ti celu svého srdce, aby se stala tvou malou Betánií. Přijď a odpočiň si. Tak tě miluji... Chtěla bych být tvou útěchou, a proto se ti obětuji jako oběť, můj Mistře, pro tebe a s tebou. Od nynějška přijímám všechny oběti a všechny zkoušky, i tu, že tě nebudu cítit blízko. O jedno jediné tě žádám: abych byla vždy velkomyslná a věrná.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Zdá se mi, že mým úkolem v nebi bude získávat duše tím, že jim budu pomáhat zapomínat na sebe, aby přilnuly k Bohu prostým láskyplným úsilím, a uchovávat je v hlubokém vnitřním mlčení, které Bohu umožní, aby se vtiskl do jejich srdcí a přetvořil je v sebe.
Program mého usebrání je založen na spočinutí skrze víru a lásku pod ‚pomazáním Ducha svatého‘, o němž mluví svatý Jan, protože on jediný ‚proniká hlubiny Boží‘. Modlete se, abych nezarmoutila tohoto Ducha lásky, ale abych mu dovolila uskutečnit ve mně všechna díla jeho milosti.
(Exercicie s Alžbětou od Trojice)
P. Conrad de Meester, OCD
I když v češtině vyšlo již několik knih bl. Alžbětě od Trojice,1 přece její vlastní texty jsou nám česky dostupné jen v krátkých útržkovitých citacích. Díky nové knížce z Karmelitánského nakladatelství, z níž nyní budu citovat a jejíž název i jméno jejího autora jsem vložil do názvu tohoto článečku, nám nyní konečně snadno a v úplnosti bude k dispozici jeden velmi důležitý Alžbětin text.
O Alžbětině životní cestě připomeňme na tomto místě jen to základní: Alžběta se narodila v roce 1880 a již od svých patnácti let toužila vstoupit do kláštera bosých karmelitek. Pro maminčin nesouhlas musela ale počkat až do své plnoletosti. V jednadvaceti tedy do kláštera vstoupila, ovšem již čtyři roky nato onemocněla nevyléčitelnou nemocí. Po roce, na jaře 1906 přijala „poslední pomazání“, protože se zdálo, že umírá. K tomu došlo po dalším půl roce, 9. listopadu 1906. Conrad de Meester vysvětluje:
V roce 1906, v nejhlubším fyzickém utrpení a s vědomím, že brzy uvidí Boha, prosí, aby směla vykonat své rekolekce, čas zřetelnější samoty v délce šestnácti dnů. „Odcházím se Svatou Pannou navečer jejího Nanebevzetí (15. srpna), abych se připravila na věčný život,“ píše2; to bude můj „noviciát pro Nebe“. Její převorka ji žádá, aby si „prostě poznamenávala, co dobrého ji napadne“. Alžběta s úsměvem souhlasí. Bude tedy psát z poslušnosti pro matku Germaine, ale nepochybně s předtuchou, že se tato velkorysá první čtenářka podělí s ostatními.
Jednalo se o soukromé „rekolekce“ (my asi běžněji používáme označení „exercicie“, ale význam je týž), které si sestry bosé karmelitky konaly a konají tak, že jednotlivá sestra se v těch dnech neúčastní programu komunity, ale modlí se v samotě.
Protože Alžbětiny zápisky z těch dní, které takto s Pánem strávila, jsou místy příliš hutné, Conrad de Meester ke každému dni připojil své úvodní poznámky a vždy pak i vypíchl několik námětů k následné modlitbě. Jeho cílem bylo učinit nám Alžbětiny myšlenky co nejdostupnějšími. A zároveň nám je podat tak, abychom si s jejich pomocí mohli snadno vykonat exercicie i my. V takovém prostředí a v tom rozsahu a tempu, jaké nám vyhovují.
S vděčností za tuto možnost od Alžběty se učit, být jí blízko, Vám nyní na ukázku z knihy předkládám osmý den z celkem šestnácti dní Alžbětiných duchovních cvičení.
P. Gorazd, O.Carm
Sv. Alžběta od Trojice
V neděli 16. října 2016 papež František prohlásil za svatou bosou karmelitku z kláštera v Dijonu, Alžbětu od Trojice (1880–1906). Abychom její osobnost i na stránkách našeho časopisu připomněli a i tím v sobě upevnili radost z jejího svatořečení, přetiskujeme úryvek z knížečky, kterou při té příležitosti letos vydalo Karmelitánské nakladatelství: Milada Jiřina Burgerová, Novéna se svatou Alžbětou od Trojice, Praha 2016, str. 13–16. (Zkratka AD znamená: Alžbětiny dopisy.)