Doporučujeme
Živé Boží slovo: 1 Král 17,9–24; Lk 7,12–17
Co se odehrávalo v srdci vdovy ze Sarepty u Sidónu, když její syn vydechl duši a ona říká Elijáši: Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt? (1), nevíme. Víme ale, co toto vyprávění vzbuzuje v nás, když ho čteme nebo slyšíme, když ho na sebe necháváme působit, když sledujeme, jaké otázky a jaké emoce v nás vyvstávají. Co asi prožívá tato žena? Syn byl její jedinou oporou, její budoucností... a nejspíš jedinou radostí. A tento poslední smysl jejího života je jí vzat.
Zdá se, že tato žena žila s vědomím ‚dluhu‘ vůči Bohu, možná dokonce zatížena velkým hříchem: Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost? Nebylo by proto divu, kdyby – pro vědomí viny – žila v tím větší nejistotě a strachu, jestli jí pro její nepravost nebude (právem!?) vzato to, co je jí nejdražší. Takové obavy nejsou cizí ani nám.
Při prvním oslovení Elijášem, který k ní byl Hospodinem poslán, aby ho opatřovala potravou, působila smířeně. Na jeho výzvu: Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil a vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba, odpovídá: Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme. Možná přijala smrt – svou i svého syna – jako spravedlivý trest za své provinění. Teď se ale objevil Elijáš a trest se neuskutečnil. Co to znamená? Je mi odpuštěno? Nebo se trest jen oddaluje, aby – až začnu doufat – na mne dopadl tím bolestněji? Syn je mrtev, platí tedy druhá varianta! Proč jsme raději oba nezemřeli hlady? Byl můj hřích opravdu tak neodpustitelný, že musím vidět smrt svého dítěte a zůstat naživu? Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?
Bůh, který poslal svého proroka, aby přivodil smrt syna své hostitelky, ale není Elijášovým Bohem. Takové jednání je pro Hospodinova proroka – byť s poznáním a prorokováním jen částečným (2) – nepřijatelné: Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo a přivodíš jejímu synu smrt? ... Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život! Elijáš se nemýlil! Hospodin vyslyšel jeho modlitbu, do dítěte se navrátil život a Elijáš ho vrátil jeho matce. Nakonec tedy neplatí obávaný scénář! Bůh je jiný! Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé. Nyní jsem poznala, že tvůj Bůh mi nevzal syna, ale syna, kterého jsem ztratila, mi vrátil.
Co se asi odehrávalo v srdci naimské vdovy, když v průvodu, doprovázena velkým zástupem, kráčela za márami svého jediného syna? (3) Proč zrovna na mne dopadla tato tvrdá rána? Jsem snad větší hříšník než ostatní (4) ženy z našeho města, že musím pít tak hořký kalich? Proč mi vzal Bůh mého jediného syna, jedinou radost mého vdovství? Podobné otázky možná vířily hlavami nejednoho ze zástupu, když se k městské bráně obklopen zástupem blíží Ježíš. Ten Ježíš, který je větší než Šalomoun, větší než Jonáš, větší než Elijáš.
Když Pán (vdovu) uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: Neplač! Přistoupil k márám a dotkl se jich. Nikdo se na něj neobrátil, nikdo na něj nenaléhal, nikdo neprosil: Můžeš-li, slituj se nad ní a pomoz jí (5). Nikoho ani nenapadlo, že tento zástup bolesti a smrti by bylo možné ještě zastavit a proměnit v zástup radosti a života. Ježíš, věrný obraz Boha neviditelného (6), Boha, který není Bohem mrtvých, nýbrž živých (7), mluví a dělá v tuto chvíli to, co viděl u Otce (8). Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (9). „Chlapče, pravím ti, vstaň! Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: Veliký prorok povstal mezi námi a Bůh navštívil svůj lid.
Boží slovo je nám dáno proto, abychom se mohli dovědět a zakusit, že Bůh je jiný, než jak si ho ve své porušenosti představujeme. K ‚našim interpretacím‘ životních situací, kterým nerozumíme... k interpretacím, které vyrůstají z naší bolesti, z našich strachů, z vědomí vlastní viny a z nemožnosti se s ní vypořádat sám, z naší neschopnosti vidět za horizont viditelného a z nedostatku osobní zkušenosti s Bohem... k těmto interpretacím, kterým se neubráníme, protože vyrůstají z nás samotných a budou se tedy nutně a jakoby z první ruky ucházet o naši víru... k těmto ‚našim interpretacím‘ máme alternativu – Boží slovo a Boží jednání.
Ale co lidé, k nimž nebyl poslán prorok Elijáš... kterým nepřišel Ježíš naproti jako tehdy naimské vdově? Jak k tomu přijdou ti, kteří se svými mrtvými museli doputovat až k hrobům, a ani po čtyřech dnech (10) se nic nezměnilo? Kdyby lidský život začínal početím a končil posledním výdechem, pak by byl v mnoha ohledech a v mnoha případech velmi nespravedlivý. Bůh, původce takového života, by byl velmi nespravedlivý. Život má ale podle Božího slova jiné parametry: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky (11).
Pravý Bůh není Bohem, který život bere. Pravý Bůh život dává... a život vrací. Bůh dává svého Syna, aby člověku mohl být navrácen vstup do života... do života věčného: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (12). Všichni – bez rozdílu a bez protekce – žijeme vstříc velkému šťastnému definitivnímu a nezvratnému ‚navrácení‘: navrácení nás Bohu a Boha nám, navrácení dětí svým rodičům a rodičů svým dětem, vzájemnému navrácení partnerů, příbuzných, přátel... Pak už nebude ani žal ani nářek, ani bolesti už nebude (13), neboť v onen den Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře (14).
(1) celý příběh: 1 Král 17,9–24; (2) srv. 1 Kor 13,9; (3) celý příběh: Lk 7,12–17; (4) srv. Lk 13,2; (5) srv. Mk 9,22; (6) Kol 1,15; (7) Mt 22,32; (8) Jan 8,38; (9) Lk 19,10; (10) srv. Jan 11,17; (11) Jan 11,25n; (12) Jan 3,16; (13) Zjev 21,4; (14) Iz 25,8.
(Norbert Žuška, OCarm.)