KARMEL

Život Michaela od sv. Augustina (1622–1684)

Jan van Ballaert se narodil 15. dubna 1622 v Bruselu. Vzdělání získal na vynikající škole u augustiniánů a po jejím ukončení vstoupil 14. října 1640 na Karmel, kde obdržel řeholní jméno Michael od sv. Augustina. Sotva pětadvacetiletý se stal lektorem filozofie v Gentu a zde se setkal s Marií Petyt, která byla ještě o rok mladší než on. Jejich vztah se stal jedním z největších mystických přátelství 17. století.

Michael od sv. Augustina (1622–1684)

Když duše mlčí, může snáze naslouchat Božímu hlasu. Neboť podobně jako v noci, kdy všechno odpočívá a nic neruší, lze snáze zachytit různé zvuky a ozvěna v horách je lépe slyšet navečer, i Boží volání a ozvěna Božího hlasu jsou snáze zachytitelné ve ztišené duši...

Michael od sv. Augustina (1622–1684)

A toto je opravdu nejlepší úděl karmelitána, totiž zabývat se Bohem bez přestání a uctívat jej ve dne v noci v duchu a v pravdě.

Právě se mi dostal do ruky tento Ambrožův text: „Bůh činí všechno v pravý čas. Nic z toho, co činí, není mimo čas, naopak všechno se děje právě v tom nejpříznivějším okamžiku – a přichází to pro mne v pravý čas.“

(Edith Stein /1891–1942/, dopis Marii Ernstové, počátek roku 1937)

Leckdy si myslíme, že rozumíme vlastním dějinám. Avšak to, co nám v nich připadá jasné, je přece vždycky jen pomíjivým obrazem toho, co zůstává tajemstvím Božím až do dne, kdy to všechno bude zjeveno. Mou velikou radostí je naděje na to, že jednou bude všechno jasné. Víra ve skrytý smysl dějin nás musí také vždycky posilovat, když to, co můžeme vidět přímo (ať už na sobě samých či na druhých), by nám chtělo sebrat veškerou odvahu.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis Marii Ernstové, 16. května 1941)

Požehnej trpících
zkroušenou mysl,
tíživou samotu lidí,
neklidné bytí,
utrpení, s nímž se nikdo
nikdy druhému
nesvěří.

Požehnej onomu zástupu
nočních snílků,
kteří se nebojí
obtíží neznámých cest.

Požehnej tíseň lidí,
co právě umírají.
Dej jim, Pane,
dobrý konec.

Požehnej srdcím, Pane,
těm zahořklým.
Především
dej nemocným
úlevu.

Nauč zapomínat ty,
jimž jsi vzal
to nejmilejší.
Nenech na celé zemi
nikoho v tísni duše.

Požehnej radostným, Pane,
ochraňuj je. -
Mně jsi ještě nikdy neodňal smutek.
Někdy na mně
leží tíživě.
A přece dáváš sílu,
a tak jej snáším.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Gedichte und Gebet aus dem Nachlass, překlad Vladimír Petkevič)

Až přijde noc a ohlédnutí zpět nám ukáže, že všechno bylo jen kusé a že mnohé z toho, co si člověk předsevzal, není ještě hotovo a že tolik věcí vzbuzuje v člověku hluboké zahanbení a lítost, pak je třeba všechno tak, jak to je, vložit do rukou Božích a Bohu odevzdat. Tak bude člověk moci spočinout, opravdu spočinout v Bohu a nový den začít jako nový život.

(Edith Stein, Essays on Woman)

Důvěra, že něco z našeho pokoje a ticha proudí navenek do okolního světa a pomáhá těm, kdo ještě putují, mě smiřuje s tím, že jsem byla do tohoto podivuhodného ústraní povolána přednostně – před tolika lidmi, kteří by toho byli více hodni. Neumíte si vůbec představit, jak hluboce mě pokaždé zahanbí, mluví-li někdo o našem „životě oběti“. Život oběti jsem vedla, když jsem ještě žila ve světě…

(Edith Stein /1891–1942/, dopis Gertrudě von le Fort, 31. ledna 1935)

Lidskou svobodu nemůže svoboda Boží zlomit ani vyřadit, může ji však patrně přelstít. Sestupování milosti k lidské duši je svobodný čin Boží lásky. A její rozšíření nemá hranice.

(Edith Stein /1891–1942/, Welt und Person)

Dopřej si v kostele klidně tolik času, kolik potřebuješ, abys nalezla klid a pokoj. Nepřináší to totiž užitek jenom Tobě, ale také Tvé práci a všem lidem, s nimiž přicházíš do styku.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis A. Bosletové, 23. května 1931)