KARMEL

Terezie z Avily (1515–1582)

Při své modlitbě jsem se všemožně snažila udržet v sobě Ježíše Krista, našeho Pána a naše Dobro. Když jsem rozjímala o nějaké události z jeho života, vynakládala jsem hodně úsilí, abych si ji představila ve své duši. Raději jsem však čítala dobré knihy, v nichž jsem nacházela velkou úlevu.

Terezie z Avily (1515–1582)

Při přemýšlení o Kristu si máme připomínat lásku, jakou nám projevil, když nám udělil tolik milostí a vroucí lásku k Svému Otci, který nám v Něm ráčil dát důkaz takové něžnosti.

Terezie z Avily (1515–1582)

Mnoho svatých a dobrých spisovatelů hovořilo o velkém dobru, které člověk získá z pravidelné modlitby, mám na mysli vnitřní modlitbu. ... (Já) mohu mluvit jen o tom, co znám ze zkušenosti: a to, kdo začal pěstovat modlitbu, ať na to nikdy ani nepomyslí zanechat ji, i když se stane, že upadne do hříchu. Pomocí modlitby bude moci brzo povstat, bez ní však to bude velmi obtížné.

Navečer tohoto života se před tebou objevím s prázdnýma rukama, neprosím totiž, Pane, abys počítal mé skutky. Všechna naše spravedlnost je v tvých očích poskvrněná. Chci se tedy přiodít tvou vlastní spravedlností a přijmout od tvé lásky navěky tebe samotného.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, úryvek z Úkonu obětování se milosrdné lásce, červen 1895)

Nechápu, bratře, že můžete, jak se zdá, pochybovat o svém okamžitém vstupu do nebe, kdyby vás nevěřící připravili o život. Vím, že musí být člověk hodně čistý, aby se mohl objevit před dokonale svatým Bohem. Ale také vím, že Pán je nekonečně spravedlivý, a tato spravedlnost, která leká tolik duší, je důvodem mé radosti a mé důvěry. Být spravedlivý neznamená jen přísně trestat viníky. Je to také uznání poctivých úmyslů a odměnění ctností. Doufám právě tak v Boží spravedlnost jako v Boží milosrdenství. Právě proto, že je Bůh spravedlivý, „je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý“. Vždyť zná naši křehkost, pamatuje, že jsme jen prach.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 226, otci Roullandovi, 9. května 1897)

Vždycky jsem musela najít způsob, jak se dotknout všeho. Tak když jsme v kostele Sv. Kříže jeruzalémského v Římě mohli uctít několik kousků pravého kříže, dva trny a jeden z posvátných hřebů, uzavřených v nádherném nezaskleném relikviáři z tepaného zlata, přišla jsem na to, jak při uctívání vzácné relikvie prostrčit malíček štěrbinou v relikviáři, a tak jsem se mohla dotknout hřebu, který byl namočený v Ježíšově krvi. Byla jsem opravdu hodně opovážlivá! Jednala jsem jako dítě, které věří, že je mu všechno dovoleno a považuje poklady svého Otce za své…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 66r)

Nepřikládám svým snům velký význam, ostatně, zřídka se mi zdá něco symbolického, a říkám si, jak je to možné, když celý den myslím na Pána Boha, že se jím víc nezabývám ve spánku… Obyčejně se mi zdá o lesích, o květinách, o potocích a o moři, a téměř pokaždé vidím hezké malé děti, chytám motýly a ptáky, jaké jsem nikdy neviděla. Vidíte, má Matko, mé sny vypadají poeticky, ale nejsou ani zdaleka mystické.
Jedné noci po smrti Matky Jenovéfy jsem měla sen, který mě naplnil útěchou: zdálo se mi, že píše závěť a že každé sestře dává nějakou věc, která jí patřila. Když přišla řada na mě, myslela jsem, že nedostanu nic, protože už jí nic nezbývalo, ale ona se zvedla a třikrát mi s pronikavým důrazem řekla: „Vám nechávám své srdce.“

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 79r)

Ježíši, vím, že láska se nesplácí jinak než láskou, proto jsem hledala a nalezla prostředek, jak ulehčit svému srdci a oplatit láskou Lásku. (…)
Vzpomněla jsem si na Elizeovu prosbu, s níž se odvážil obrátit na svého otce Eliáše, aby mu dal dvojnásobek svého ducha, předstoupila jsem před anděly a svaté a řekla jsem jim: „Jsem nejmenší ze všech tvorů, znám svou bídu a svou slabost, ale vím také, jak ušlechtilá a velkorysá srdce ráda konají dobro, proto vás prosím, blažení obyvatelé Nebe, snažně vás prosím, abyste mě přijali za své dítě, sláva, kterou mi pomůžete získat, bude patřit jen vám. Prosím, vyslyšte mou modlitbu, je smělá, a přece se odvažuji vás žádat, abyste pro mě získali dvojnásobek své Lásky.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis B, 4r; září 1896)

Ach, odpusť mi, Ježíši, jestli jsem pošetilá, když chci opakovat své touhy, své naděje, které se dotýkají nekonečna: odpusť mi a uzdrav mou duši tím, že jí dáš to, v co doufá!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. B, 2v )

Jakmile Pán Bůh vidí, že jsme přesvědčeni o své nicotě, podá nám ruku. Chceme-li se ještě pokoušet dělat něco velikého, i pod záminkou horlivosti, nechá nás Pán Ježíš samotné. (…) Ano, stačí se pokořit, snášet tiše své nedokonalosti. To je pravá svatost!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 243, sestře Jenovéfě, 7. června 1897)