KARMEL

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Je-li Bůh Stvořitelem nebe a země, je-li tím velkým režisérem, který řídí divadlo světa a lidstva, pak jej mohu potkávat všude. A prostřednictvím všeho, co se děje, vylévá na mne svou lásku. „Otevři svá ústa,“ říká, „naplním je“ (Ž 81,11). Nemusím přemýšlet, kdy je moudré ústa otevřít a kdy je lepší je zavřít. Budu je mít ustavičně dokořán otevřená.

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Nejjistějším znamením duchovního růstu je rostoucí smíření. Dozrávající člověk žije ve stále hlubším smíření. To se na jedné straně týká vztahu k druhým lidem – začátečníci často soudí přísně a uplatňuje tvrdé zásady. Sami je sice často zapomínají plnit, o to horlivěji však nutí druhé, aby je zachovávali. Na druhé straně je tu smíření se sebou samým – smír mezi svatostí a hříchem ve vlastním nitru. Učíme se žít se svou hříšností ne jako s něčím definitivním, nýbrž jako s provizoriem, které je třeba přijmout.

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Existuje podivná výčitka, která se objevuje vždy, když se začíná mluvit o prožívání přítomného okamžiku. Říkáváme: „Nemohu žít v přítomném okamžiku, protože na to hned zapomenu. Prvních pár minut to ještě nějak jde, ale potom je hned konec.“ Jenže už sama tato slova prozrazují, že jsme vůbec nepochopili podstatu věci. Zdá se nám, že v budoucnu nebudeme umět žít v přítomném okamžiku. Ale vždyť se to týká nynějška – kdy já píšu a vy čtete.

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Nelze žít v přítomném okamžiku bez soustředění a pozornosti. Jde o to, abychom chodili po této zemi bděle. Měli bychom se naplno pustit do toho, co chceme dělat, a nepřipustit plýtvání silami. Být Bohu zcela k dispozici jako Maria: „Jsem služebnice Páně.“

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Žít v přítomném okamžiku znamená radikální způsob umírání sobě. Je to přirozená podoba askeze, kterou máme kdykoli po ruce, protože je to vlastní rozměr života.

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Svatá Terezie od Dítěte Ježíše (tehdy jí bylo šestnáct let a byla novickou na Karmelu v Lisieux) psala své sestře Celině: „Využívejme tohoto jediného okamžiku utrpení a hleďme na každičký okamžik. Každý okamžik je poklad (...), jediný úkon lásky nám umožní poznat lépe Ježíše a přiblíží nás k němu na celou věčnost!“ (1)

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Velká část našeho utrpení pochází z toho, že klademe odpor. Je zcela ohromující, jaká změna může nastat u nemocného člověk, který se smířil se skutečností, že zemře. Tak je tomu také v kontemplativní modlitbě. Bojujeme-li proti vyprahlosti, je modlitba nesmírně únavná. Modlitba by zdravého člověka neměla unavovat. Modlitba je naopak odpočinek, mír, osvěžení. Tak jako tělo po spánku je i duch po modlitbě odpočinutý, občerstvený, zotavený...

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Při kontemplativní modlitbě nejde o to vzbudit city. Kontemplativní modlitba probíhá na úrovni hlubší, než jsou city. Na podstatě této modlitby se nemění nic, ať jsme ve svém nitru uchváceni nebo nejsme... Láska, která se tu pěstuje, není láskou emotivní, nýbrž láskou na mnohem hlubší úrovni, je to láska ryzí, která absorbuje celého člověka. Je to láska, která je mnohem víc než to, čemu říkáme »láska«, tj. je absolutně nesobecká.

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Bůh pracuje v hloubi. Na úrovni citů ho nenajdeme. Proto ho tam také už nehledejme. Není to ovšem lehké. Oblast smyslů a citů dosud nevymizela, naopak se stále hlásí se svými požadavky. Z hloubi, kde působí Bůh, kde ho také stále hledáme a neúnavně se snažíme plout mu vstříc, nás to pořád žene vzhůru. Jsme přece bytostmi, které jsou vyzbrojeny smysly. Ale jakmile vyplujeme nahoru na povrch, cítíme opět prázdno a suchopár.

Tato novéna je učena všem, kteří chtějí, případně musí svou přípravu na Letnice uskutečnit uprostřed hektického každodenního života. Nabízí krátké, zapamatovatelné (alespoň rámcově), tematicky zaměřené Boží slovo pro vstup do každého dne přípravy a prostou střelnou modlitbu, kterou můžeme v duchu opakovat během dne co nejčastěji. Novéna začíná v pátek po slavnosti Nanebevstoupení Páně.