KARMEL

Když si ohledně budoucnosti pouštíme fantazii na špacír, propadáme malomyslnosti. Ovšem pokud se takto oddáme svým černým představám, nejde už o jeho jho, které je vždy lehké a snesitelné, ale vzniká břemeno, které jsme si sami vytvořili a naložili. Proto je třeba vícekrát za den obnovovat své rozhodnutí, že mu chceme důvěřovat; tak se ho naučíme vidět v každém okamžiku. Dobré předsevzetí zní: „Bože, slibuji ti, že se vědomě a dobrovolně nebudu o nic strachovat, že nechám všechno na tobě.“

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Dom Bélorgey (1) říkával: „Duch Svatý vždy zprostředkuje setkání lidí, kteří to potřebují. Má výbornou kartotéku.“

(1) Godefroid Bélorgey, OCSO /1880–1964/

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Apofthegmata)

„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět.“ Ježíšova slova, která otevírají příběh poslední večeře, nám nabízejí nečekanou možnost vytušit hloubku lásky osob Nejsvětější Trojice k nám.
Petr a ostatní u stolu nic netuší, a přece jsou nepostradatelní: aby jakýkoliv dar mohl být darem, potřebuje někoho, kdo by byl ochoten ho přijmout. Nepoměr mezi velikostí daru a bezvýznamností toho, kdo jej přijme, je zde nesmírný a nemůže nás to nepřekvapit. Na hostině poslední večeře si nikdo z přítomných své místo nezasloužil, všichni byli pozváni, lépe řečeno přitáhla je vroucí Ježíšova touha jíst s nimi velikonočního beránka.
Mnohem dříve než jsme odpověděli na Jeho pozvání, Kristus po nás toužil. Možná si to ani neuvědomujeme, ale pokaždé když jdeme na mši, prvotním důvodem je, že nás přitáhla Jeho touha po nás. Adekvátní odpověď z naší strany, která také znamená nejnáročnější askezi, je jako vždy se odevzdat Jeho lásce, nechat se Jím přitáhnout. Je jisté, že On si při poslední večeři přál každé naše přijímání Jeho těla a krve. Nepotřebujeme vágní připomínku poslední večeře: potřebujeme se této večeře zúčastnit, abychom mohli naslouchat Jeho hlasu, jíst Jeho tělo a pít Jeho krev: potřebujeme Jeho.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 2.3.4.6.11; červen 2022)

V hloubi duše jsem šťastný, že jsem prošel Ypry (1). Doufám, že jsem z něj vyšel víc jako muž a kněz. A víc než kdy jindy věřím, že život je krásný, i za těch nejhorších okolností – když v nich hledíme na Boha, který je tam vždy přítomný.

(1): Chardin zmiňuje s odstupem pouhých tří dnů 2. bitvu u Yper, která proběhla od 22. dubna do 25. května 1915 a která si za jediný měsíc vyžádala přibližně sto tisíc mrtvých: německá armáda zde poprvé masově použila chemické zbraně, konkrétně chlór; později byl podle tohoto města pojmenován bojový plyn yperit.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 28. května 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

„Místo“ světa je v Bohu samém, a to znamená: v jeho trinitárním životě, který je nekončícím tokem božských osob od sebe, k sobě, do sebe. Stále aktuální sebedarování. (…) Uvnitř tohoto toku absolutní lásky nemůže být stvořený svět nehybným bodem. Pro osoby, navzájem sobě se darující, je svět vítanou příležitostí k obdarování: tvořící Otec daruje svět vykupujícímu Synu, který jej „po přemožení všech nepřátel“ položí Otci k nohám jako dovršené království…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)

Rozdrť mi srdce, Bože Trojjediný,
dosud jsi klepal, hladil, dechem hřál,
bych vstal a stál, teď rozduj mě a spal,
zdrť, obrať naruby, ať vzejdu jiný

ze svého já, z té vzpurné rozvaliny,
kéž sloužím ti, aniž bych konce znal!
Můj rozum však, tvůj zrádný místokrál,
v zajetí selhává, úklady činí.

Milován chci být, dím-li „miluji tě“,
tvůj sok však nepřestává zradu kout.
Zachraň mě, spas, zpřetrhej uzly, sítě,

jen do tvých toužím žalářů a pout.
Svobodu poznám, až přijmu tvůj kříž,
a čistým budu, až mě znásilníš.

(John Donne /1572–1631/, sonet XIV v překladu Josefa Hrdličky)

Pastýř se u těch, kdo žijí v „neregulérních“ situacích, nemůže spokojit jenom s aplikováním morálních zákonů, jako by to byly kameny, které je možno házet na život lidí. To je případ zavřených srdcí lidí, kteří si navykli skrývat se dokonce za učení církve, aby se posadili na Mojžíšův stolec a odtud někdy povýšenecky a povrchně posuzovali obtížné případy a zraněné rodiny. (…) Když si myslíme, že všecko je jenom bílé nebo černé, zavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od cest posvěcování, které vzdávají Bohu slávu. Připomeňme si, že malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem. Konkrétní pastorace služebníků a společenství si musí osvojit tuto skutečnost.

Mnohokrát jsme zaujímali obranný postoj a mrhali jsme energií četnými výpady proti upadajícímu světu, a přitom jsme se málo snažili ukazovat cestu ke štěstí. Mnoho lidí cítí, že poselství církve o manželství a rodině neodráží jasně kázání a postoje Ježíše, který předkládal náročný ideál, ale současně neměl nikdy daleko k soucitu se slabými lidmi, jako se Samařankou nebo s cizoložnou ženou.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 305, 38; 2016)

A pokud jde o ten den skládání slibů, bude takový, jaký si ho bude přát Bůh: ve světle, nebo v temnotách, to je jeho starost. Od Vás se žádá jen ano: „Dovolíš, abych v tobě působil já?“ – „Ano, Pane, ty přece víš, že tě miluji.“

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Kněz nemůže pronášet k Otci slova poslední večeře, aniž by na ní měl sám podíl. Nemůže říci: „Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává,“ a neprožívat tutéž touhu obětovat vlastní tělo, vlastní život za lid jemu svěřený. Právě to prožívá ve výkonu své služby.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 60; červen 2022)

Pomyslete někdy na to pomodlit se Otče náš za celý svět: velice to pomáhá a pomáhá to i k tomu, že se ztratíme v církvi jako kapka v moři.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)