KARMEL

Ve středu o vigilii Zjevení Páně jsme jeli do Louisville. V zimě vypadá pruhovaná krajina okresu Nelson strašně chudě a uboze. Jsme to my, kdo mají být chudí: myslím teď na lidi v chatrči u Brandeisovy továrny v Brook Street v Louisville. Museli jsme tam čekat, až ctihodný otec koupí nějaké náhradní díly k traktorům. Žena, která na tom místě bydlela, stála venku před chatrčí a třásla se v nějakých hadrech, zatímco podezřele vyhlížející anonymní náklaďák skládal jakési pašované uhlí na její dvorek. Pochyboval jsem, že už se letos v zimě zahřála. A myslel jsem na náš klášter v Gethsemani, kde jsme všichni vyhřátí a dostáváme své jídlo, takové jaké je, když přijde čas jíst, a kde žiji zavřený v té místnosti s rukopisy a starými tisky, které byste nenašli v domě milionáře! Cožpak nikdy nepřestanu být takhle pohodlný, prosperující a uhlazený? Svět je příšerný, lidé hladovějí k smrti a mrznou … a já tu sedím se stříbrnou lžící v puse a píšu knihy a kdekdo mi posílá fanouškovské dopisy a říká mi, jak jsem obdivuhodný proto, že se vzdávám tak „mnohého“. Rád bych se jich zeptal, čeho jsem se vlastně vzdal, kromě bolení hlavy a zodpovědnosti?

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 8. ledna 1949)

Tím, co světu chybí, je právě maličký Ježíš z Betléma. Když ho najdeme, našly jsme mírnost, malost a lásku… Při pohledu na jesličky se pýcha zlomí daleko více než před obrazem nazaretské dílny nebo před Kalvárií. Člověk se musí tolik sklonit, aby chápal a zamiloval si malé dítě…

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence II/67)

Církev je postavena na Ježíšově Jménu… Ó, nádherné Jméno! Jméno plné líbeznosti, hodné vší lásky a plné síly! Tebou je odpouštěna vina a přemáhán nepřítel… V tobě se chlubí všichni, které jsi oslavil. Ježíši plný lásky, dej i nám s nimi vládnout skrze své nejsvětější Jméno!

(Bernardin Sienský /1380–1444/, úryvek z kázání ke cti Jména Ježíš)

Vím také, že život, který je veden ve společnosti, je k mnohému užitečný. (…) Avšak k čemu je žít v samotě a odděleně ode všech ostatních? V čem ukazuje svou pokoru ten, kdo nemá nikoho, před nímž by se považoval za nižšího? Kde je slitování, když je oddělen od společenství více lidí? Jak se bude cvičit v trpělivosti, když nikdo neodporuje jeho vůli? Kdyby někdo tvrdil, že k napravování mravů mu postačí nauka svatých Písem, jedná jako ten, kdo se učí sice stavět, ale nikdy nestaví. Hle, Pán se nespokojil pouze s naukou, která je obsažena ve slovech, ale zjevně a výrazně nám dal příklad pokory v dokonalé lásce, sám se opásal a umyl nohy učedníkům. Komu je chceš umývat ty? Komu ty chceš prokazovat služby? Jak chceš být poslední, když žiješ jen sám se sebou?

(Basil Veliký /330–377/, úryvek ze spisu Asketika)

„Slovo na tento rok: Čistě a prostě. Spokoj se s tím, že mi vždy nabídneš přítomný okamžik. Tak bude celý rok můj.“

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis, 1. ledna 1937)

Pane,
ty nám z nebe říkáš,
že jsi první a poslední.
Dej nám,
abychom tomuto slovu porozuměli ve víře,
kterou nám stále znovu dodáváš
jako vyznání lásky k nám
a zároveň ke svému Otci.

Dopřej nám
porozumět významu tvého slova.
Ať se nám stane tím prvním v našem dni
a ať zůstane prvním a zároveň posledním
až do chvíle našeho večera.
Zaujmi místo prvního a posledního
v každé naší myšlence,
aby tak všechno, o čem uvažujeme,
bylo zahrnuto v tvé přítomnosti
a stalo se modlitbou.

Tím, že volíš právě takové jméno,
nabízíš se nám,
že se staneš naším počátkem i koncem.
Nabízíš se,
že v nás vykonáš všechnu námahu,
že nás učiníš hodnými tvých zaslíbení k Otci.

Pane, utvářej nás.
Dávej podobu naší víře,
ztvárňuj náš život svým vlastním bytím,
které je počátkem a koncem.
Vykořeň v nás všechno, co nezačíná a nekončí v tobě,
všechno, co nám brání dokonale tě následovat.
Budeš-li v nás počátkem a koncem,
pak v nás bude živě přebývat
tvoje poslušnost vůči Otci.

Dej, Pane,
abychom svou poslušnost nabízeli tvé vůli.
Daruj nám každý den nově sílu
přijmout tě za prvního i posledního v našem životě.
Jako tě Otec v Duchu svatém vlastní
coby svého prvního a posledního Syna,
tak dovol i nám,
abychom se od tvého Otce,
od tebe a od tvého Ducha učili
mít v tobě neustále svůj počátek i konec.
Amen.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Bei Gott und bei den Menschen. Gebete, překlad Robert Svatoň)

Bible je plná rodin, narození, milostných příběhů a rodinných krizí, a to už od první stránky, kde vstupuje na scénu rodina Adama a Evy s břemenem násilí, ale také s trvající životní silou, až do poslední stránky, kde se odehrává svatba Nevěsty s Beránkem.

Mnohými stránkami Bible prochází cesta utrpení a krve, která začíná tam, kde Kain násilně zabil svého bratra Ábela. Dále čteme o sporech mezi dětmi a ženami patriarchy Abraháma, Izáka a Jákoba, o tragédiích s proléváním krve v rodině Davidově, o četných rodinných nesnázích v příběhu o Tobiášovi nebo o hořkém vyznání opuštěného Joba.

Vtělení Slova do lidské rodiny v Nazaretě svou novostí pohne dějinami světa. Potřebujeme se ponořit do tajemství Ježíšova narození, do Mariina „ano“ při andělově zvěstování, když je počato Slovo v jejím lůně, a také do „ano“ Josefa, který dal Ježíši jméno a ujal se Marie. Potřebujeme kontemplovat radost pastýřů u jeslí, klanící se mudrce, útěk do Egypta, při němž Ježíš zakouší bolest svého lidu ve vyhnanství, pronásledování a ponížení. Potřebujeme kontemplovat nábožné očekávání Zachariášovo a radost, která je spojena s narozením Jana Křtitele, naplnění příslibu, které bylo ukázáno v chrámě Simeonovi a Anně, údiv učitelů Zákona, když naslouchají moudrosti dospívajícího Ježíše. Dále potřebujeme nahlédnout do dlouhých třiceti let, v nichž si Ježíš prací svých rukou vydělával na chléb, odříkával tradiční modlitby a formulace víry svého lidu a seznamoval se s vírou svých předků, až ji nakonec dovedl k plodnosti v tajemství Království. To je tajemství Vánoc a skrytost Nazareta, provoněného rodinným životem! To je tajemství, které tolik okouzlovalo Františka z Assisi, Terezii od Dítěte Ježíše a Karla Foucaulda, tajemství, u kterého se občerstvují také křesťanské rodiny, aby obnovily svou naději a radost.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 8.20.65; 2016)

Deset let je v životě každého člověka dlouhá doba. Protože čas je nejcennějším statkem, kterým disponujeme, a protože je nenávratný, znepokojuje nás při každém ohlédnutí zpět myšlenka na čas již ztracený. Ztracený by byl čas, v němž bychom nežili jako lidé, nezískávali zkušenosti, neučili se, netvořili, neužívali života a netrpěli. Ztracený čas je čas nenaplněný, prázdný. To minulá léta jistě nebyla. Mnoho, nesmírně mnoho jsme ztratili, ale nebyl to ztracený čas. A i když schopnost zapomínat je milost, k odpovědnému životu přece jen patří paměť a opakování získaných poznatků…

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Propasti lásky, zdá se, že bláznivě miluješ své tvory, jako kdybys bez nich nemohl žít, ačkoli jsi náš Bůh! Co tě přimělo k tak velkému milosrdenství? Láska, a ne to, že bys nás potřeboval.

(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 7)

Neposlouchejte ty, které šokuje spiritualita jesliček. Neposlouchejte ty, kteří by chtěli tuto zbožnost vyhradit dětem. To by bylo stejné, jako kdyby malé novorozeňátko mělo v rodině zajímat jen nejmladší sourozence a starší by měli počkat, až dospěje, aby se na ně dívali, obdivovali je a milovali.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence IV/131)