KARMEL

Buďte laskavá i sama k sobě. Netrapte se tím, že jste taková, jaká jste. Bohu, jenž je Láska, postačí i to, aby si z Vás učinil svůj příbytek a nádobu svého milosrdenství.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Poté, co jsem zakusil nejhlubší zoufání nad vlastními silami a schopnostmi, jsem poznal, že už si nemohu nadále důvěřovat, takže bylo logické přenést svou důvěru na Boha. Byla to milost, kterou mi Bůh nabízel celý život, ale kterou jsem nikdy neměl odvahu přijmout v její plnosti. Tvrdil jsem, že mu důvěřuji – a jistě jsem mu důvěřoval –, ale nikdy ne natolik, abych přehlížel všechny ostatní zdroje možné posily a podpory a spoléhal se pouze na jeho milost. Nikdy jsem nedospěl tak daleko, abych se úplně vydal. Až dosud jsem mu sice důvěřoval a spolupracoval s jeho milostí, ale mělo to své meze. Teprve poté, co jsem se octl na dně svých sil, dokázal jsem se Bohu bezezbytku vydat. Nebylo to něco, oč bych sám usiloval, co bych si velmi přál, na čem bych pracoval, nebo co bych si nějak zasloužil. Stejně jako každá jiná Boží milost, i tato byla v pravém slova smyslu darem: byla to smrt a zmrtvýchvstání v jednom.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 7. kapitola)

Kříž je tajemstvím světla spíš než tajemstvím utrpení. Utrpení není to podstatné, pomine. Pod ním je skryté světlo. Chvílemi prosvítá závojem bolesti a září ven. Světlo je tím podstatným, potrvá navždy. Tím, že prošlo utrpením, se však zahalí podivnou krásou a pojme do své záře vše, co je v osudech naší země a v našich lidských osudech důstojného a vznešeného.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži, závěr textu)

Nejkratší cestou se vydáme tehdy, odevzdáme-li veškeré osudy světa vzkříšenému Pánu, jehož dojímá více naše činná láska než náš shon.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Všemohoucí Bože,
nám všem, kdo jsme ohroženi
vědomím ukřivděnosti,
vědomím bezvýchodnosti svého postavení,
vědomím marnosti svých obětí
a vědomím své bezmocnosti proti zlu,
vlij hlubokou nadpřirozenou víru
ve Zmrtvýchvstání svého Syna,
které proměnilo potupnou popravu
v nejslavnější vítězství
a krátkozraký jásot v neslavné ticho.
Tuto cyrilometodějskou víru
rozmnožuj v nás
Bůh † Otec, † Syn a † Duch svatý.

(Štěpán Maria kard. Trochta SDB /1905–1974/, přání k Velikonočním svátkům 1974, kterých se již nedožil; zemřel v sobotu před Květnou nedělí, bezprostředně po brutální návštěvě církevního tajemníka)

Dnes si připomínáme 60. výročí uveřejnění encykliky „Pacem in terris - O míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě“, kterou papež Jan XXIII. reagoval na akutní nebezpečí nové světové války. V roce 1961 padlo v Moskvě rozhodnutí o výstavbě berlínské zdi, následujícího roku rozmístil Sovětský svaz rakety středního doletu na Kubě (Spojené státy měly své rakety v Turecku a Itálii). Encyklika zdůrazňuje lidská práva i povinnosti, požaduje zákaz atomových zbraní a apeluje na postupné, vzájemně kontrolovatelné odzbrojení. Jan XXIII. zemřel necelé dva měsíce po jejím zveřejnění. Název slavného textu později zneužil komunistický režim v Československu pro pojmenování kolaborantského sdružení katolických kněží.

Upevnit na tomto světě mír je úkol tak ušlechtilý a vznešený, že ho – přes všechnu dobrou a chvályhodnou vůli – nelze dosáhnout jen lidskými silami. Aby totiž lidská společnost byla co nejvěrnějším obrazem Božího království, k tomu je nezbytná pomoc shůry.

Proto v těchto posvátných dnech naléhavě vzýváme toho, který svým bolestným umučením a smrtí nejen přemohl hřích, zdroj rozepří a smutku, ale svou krví také usmířil lidský rod s nebeským Otcem: „Jen on je náš pokoj: obě dvě části spojil v jedno … přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko.“

V liturgii těchto dnů zaznívá zvěst: „Vstal Kristus, náš Pán, stanul uprostřed svých učedníků a řekl: Pokoj vám, aleluja; i zaradovali se učedníci, když spatřili Pána, aleluja.“ Pokoj nám tedy přinesl, pokoj nám zanechal: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám.“

Tento mír si na něm horoucně vyprošujme.

(Jan XXIII., závěr encykliky Pacem in terris, 11. dubna 1963)

On je slavně a tajemně přítomen v řece, ve stromech, v rybách, ve větru, jako Pán, který kraluje, aniž by ztratil své přetvořené rány, a v eucharistii na sebe přijímá způsoby tohoto světa a každé z nich udílí smysl velikonočního daru.

(papež František, Querida Amazonia, odst. 74; 2020)

Jsi přede mnou jako Zmrtvýchvstalý ... Zmrtvýchvstalý přede mnou, už neumíráš ... Jsi tu, přede mnou, navždy šťasten. Už nikdy, nikdy, nikdy se Tě nedotkne ani stín žalu ... Už nikdy nepoznáš nic jiného než nevýslovné, nepochopitelné nebeské štěstí ... Ó můj věčně blažený, milovaný Pane, jak je dobré hledět na Tebe ... Dívat se na Tebe a říkat si, že Ty, který jsi zde, trůníš neotřesitelně na věky v nejvyšší blaženosti. Ach, dostávám závrať, protože nemám ani slova ani myšlenky ani city, jaké bych chtěl mít. Ó můj Bože, i já jsem blažen, protože Ty jsi blažen. Nepochybně si přeji, abych byl blažen, abych byl jednoho dne u Tebe v nebi ... Avšak, Bože můj, konec konců je něco většího než moje blaženost, totiž Tvoje blaženost, nebo, lépe řečeno, Tvoje blaženost je mojí blažeností: nebeská blaženost spočívá přece podstatně v tom, abychom Tě milovali a viděli Tě šťastného ..., ne pouze v tom, ale především v tom ... Jsi blažen, jsi zde přede mnou. Už není smrti, žalu, smutku kříže, ani jediného vzdechu ani jediného přání ... Blaženost, věčná, nekonečně veliká a obsáhlá blaženost Tě zahaluje, neomezeně Tě proniká. Ó můj Ježíši, jsi šťasten, dokonale šťasten navždy! Aleluja, aleluja!

(Charles de Foucauld (1858–1916), zápisky, slavnost Zmrtvýchvstání Páně)

Zajásejte již
zástupy andělů v nebi!
Zaskvějte se v slávě, božská tajemství!
K vítězství tak mocného Krále zazni, polnice, a zvěstuj spásu!
Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále,
pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty!
Raduj se i ty, matko Církvi,
zkrášlená leskem tak jasného světla!
A v mohutném zpěvu lidu ať tento svatý dům Boží
zní ozvěnou té radosti!

(úvodní verše chvalozpěvu Exultet; 5.–7. století)

Pane a Bože, ležíme před Tvou Nejsvětější Tváří v celé své bezmoci! Jsme pohřebištěm svých vlastních hříchů, jsme pohřebištěm Tvého spravedlivého soudu…
Pane a Bože, kéž jsme vedeni Tvým dechem, přejdi nad námi v opojení Tvého Svatého Ducha! Vejdi do našich kamenných těl, vejdi do našich kamenných srdcí, vejdi do našeho kamenného ducha! Pane Bože, kéž burácí síla Tvého stvoření! Nedopusť, aby byly naše hříchy větší; aby bylo větší naše zoufalství; nedopusť, aby byla větší naše nepřístupnost! Přejdi nad námi, Pane Bože, v moci svého ohně, v moci své vichřice!
Vyřkni své Slovo, jímž vznikla nebesa a země! Vyřkni své Slovo, jímž v hodině Golgoty vznikla Nová smlouva! Vyřkni své Slovo, v této naší hodině, abychom se stali Tvým novým národem, Tvou novou církví, Tvou novou západní civilizací! Vyburcuj nás ze spánku, aby byl probuzen pramen Tvého světla, pramen Tvé lásky, pramen Tvého života v nás. Kéž nás přemůžeš svou nekonečnou láskou! Svatý Bože Otče, Synu a Duchu Svatý, kéž proudíš nad námi, kéž proudíš skrze nás, kéž proudíš z nás do celého světa! Kéž se nebe a země stanou jediným proudem, jediným vlněním a dmutím Tvého světla, Tvé lásky, Tvého života, jedinými potřikrát svatými Velikonocemi.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 14; v době 2. světové války)