KARMEL

Tento pátek, 27. října, vyhlásil papež František dnem postu, modlitby a pokání. Svatý otec žádá všechny místní církve, aby se připojily a vyprošovaly společně mír celému světu.
Jeho výzva zazněla při generální audienci ve středu 18. října:

Bratři a sestry, pokračujme v modlitbách za mír, a nezapomínejme na mlácenou Ukrajinu, o níž se nyní nemluví, ale jejíž tragédie trvá.

I dnes se obracejí naše myšlenky k Palestině a Izraeli. Počet obětí narůstá a situace v Gaze je zoufalá. Prosím, ať je uděláno všechno, co je jen možné, abychom předešli humanitární katastrofě.

Velmi zneklidňující je možnost rozšíření konfliktu, vždyť už je na světě tolik otevřených válečných front! Kéž zbraně umlknou! Buďme pozorní k úpěnlivému volání obyvatelstva, lidí, dětí, k volání o mír! Bratři a sestry, válka nevyřeší žádný problém: jenom zasévá smrt a zkázu, podněcuje nenávist a živí touhu po pomstě. Válka smazává budoucnost. Naléhám na všechny věřící: postavme se na jedinou stranu konfliktu, na stranu míru. Ale ne slovy – modlitbou a totálním odevzdáním se.

S tímto vědomím jsem se rozhodl žádat, aby se pátek 27. října stal dnem postu, modliteb a pokání. Zvu bratry a sestry všech křesťanských denominací, zvu všechny věřící bez rozdílu náboženství, zvu všechny lidi, kterým leží na srdci mír ve světě, aby se podle svého uvážení zapojili.

V pátek v šest hodin večer se na hodinu spojíme u svatého Petra v kající modlitbě, kdy budeme naléhavě prosit o mír pro naši dobu, pro tento svět. Žádám všechny místní církve, aby uspořádaly podobná setkání a zapojily do nich Boží lid.

Zdroj: https://www.vatican.va/content/francesco/en/audiences/2023/documents/20231018-udienza-generale.html

Dnes dopoledne, ve věku 102 let, zemřela blízká spolupracovnice Jana Pavla II., paní Wanda Połtawská (https://www.cirkev.cz/zemrela-spolupracovnice-sv-jana-pavla-ii-wanda-poltawska_28262). S Karolem Wojtyłou, knězem, biskupem, a později papežem Janem Pavlem II. ji pojilo srdečné dlouholeté přátelství. Jako RIP vzpomínku na její život přinášíme výňatek z dopisu, který jí arcibiskup Wojtyła poslal den před odjezdem na konkláve, na němž byl 16. října 1978 zvolen papežem.

10. 8. 1978

+ Moje drahá Wando!

(…) Já zítra odjíždím. Doufám, že vše skončí během tohoto měsíce. Jsou to určitě velké a důležité věci. Je třeba napojit se na jejich vnitřní velikost, jež je od Boha. Je třeba do nich vstoupit. Ostatně Ty víš odjinud, že je třeba hledat právě takovou velikost. Vždy ses spolu se mnou snažila velikost hledat. Je to i Tvým záměrem a pravdou o Tobě. Často bylo pro Tebe těžké smířit se s touto pravdou v tom, co Ti život přináší, ale to neznamená, že tato pravda není pravdou.

Ale prosím o trpělivost pro Tebe právě ve všedních věcech, které Tě ruší a z pravdy vytrhují. Denně prosím Boha za Andrzeje a za všechny Tvé děti. Pán Bůh mi Tě svěřil s Tvým hlubokým a současně nejednoduchým „já“ a s celým Tvým životem, se vším, co k němu patří; Bohu z toho budu skládat účet. Nepřestávám ve všem důvěřovat Kristu a Jeho Matce. (…) Svěřuji Tě do Božích rukou u Wisłoku i v Krakowě, i v Przemyšlu, všude.

Bratr

(citováno podle knihy Deník přátelství. Korespondence mezi Wandou Połtawskou a Karolem Wojtyłou. Paulínky 2011)

Jen jednoho je zapotřebí: odvážného, pevného rozhodnutí zříci se jednou provždy všeho a odevzdat se Bohu, a od této chvíle se s Ním smíme stále stýkat. Musí to být styk plný důvěry, bez velkých tajností, upřímný a čistý! Tak to chce Bůh! Potřebujeme obšťastňující poznání, že Bůh přebývá v nás, v největších hlubinách duše, a že se tam na Něho můžeme v každém okamžiku obracet. Zde Ho prosíme o pomoc, aby nám ukázal svou vůli, když si nejsme jisti; aby nám pomohl dobře vykonat, co nám ukládá. Všechno Mu můžeme svěřit, než to vykonáme. Poděkujme, když jsme všechno dokončili.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 4. rozhovor, 25. listopadu 1667)

Na třetí meditaci P. Radcliffa – věnovanou přátelství – navázalo zamyšlení o umění vést rozhovor, o konverzaci vedoucí ke konverzi. Poznámky pod pracovním překladem se vztahují k výchozímu anglickému textu.

Jsme pozváni, abychom šli synodní cestou ve vzájemném přátelství. Jinak se nikam nedostaneme. Přátelství s Bohem i s druhými pramení z radosti, že jsme spolu. Potřebujeme však slova. U Cesareje Filipovy konverzace ztroskotala. Ježíš nazval Petra satanem, nepřítelem. Na hoře Proměnění Petr stále neví, co by řekl, ale učedníci začínají naslouchat Pánu, a tak může cestou do Jeruzaléma rozhovor znovu začít.

Vidím svého bratra prodávat Miláčka... Och, můj bratře, jak můžeš prodávat Ježíše kvůli svým libůstkám, kvůli svým zájmům, kvůli pohybu po cestě Satanově, která je cestou do pekel? Ó, můj bratře, jestli chceš prodat Miláčka, já ho koupím... Ó, Spasiteli, koupila bych tě za své slzy, za poslušnost, za pokoru, za lásku, za oběť, za smrt, za čistší lásku k bližnímu... Budu-li toto činit, budu tě kupovat pro ty, kteří tě prodávají.

(Miriam od Ukřižovaného /1846–1878/, duchovní vzlety)

Jsem přesvědčená o neužitečnosti léků pro své uzdravení, domluvila jsem se však s dobrým Bohem, že toho použije k prospěchu ubohých nemocných misionářů, kteří nemají čas ani prostředky, aby o sebe pečovali. Prosím ho, aby je uzdravil místo mne prostřednictvím léků a odpočinku, který je mi uložen.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, květen 1897)

Pohleďme na Ježíše. V jeho hlubokém soucitu nebylo nic sebestředného. To nebyl soucit ochromující, bázlivý nebo plný studu, jak se to často stává nám. Naopak. Byl to soucit, který ho přinutil odhodlaně vyjít ze sebe a hlásat a posílat také druhé, aby hlásali, uzdravovali a osvobozovali. Uznejme svou slabost, ale dovolme Ježíši, aby ji vzal do svých rukou a poslal nás. Jsme slabí, ale neseme poklad, jenž nás činí velikými, a jenž může učinit lepšími a šťastnějšími ty, kdo jej přijímají. K misii podstatně patří apoštolská odvaha a smělost.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 131; 2018)

K tomu, co mi říkáte o Božích cestách, tak tedy ano, můžete být klidná, máte pravdu; ať je světlo či tma, anebo mlha a vyprahlo, Vás samu uchopil a ve své ruce drží Někdo, kdo je silnější. Nezbývá než stát se žebrákem, nekonečně, nejprve žebrat pro sebe a pak pro svět.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Nabízíme pracovní překlad třetí meditace P. Radcliffa, tentokrát o nezbytnosti přátelství. Poznámky pod čarou se vztahují k výchozímu anglickému textu.

Večer před svým utrpením prosil Ježíš svého Otce za své učedníky, „aby byli jedno jako my.“ (Jan 17,11). A přesto téměř ve všech spisech Nového zákona už od začátku vidíme, jak jsou učedníci rozdělení, rozhádaní a nejraději by se navzájem vyobcovali. Sešli jsme se na této synodě proto, že i my jsme rozdělení a doufáme a prosíme o jednotu srdcí a myslí. To by mělo být naším cenným svědectvím ve světě rozervaném konflikty a nerovnostmi. Kristovo Tělo by mělo ztělesňovat pokoj, který Ježíš přislíbil a po němž svět tolik touží.

Bůh tvůj kříž od věčnosti viděl, promyslel božským rozumem, přezkoumal spravedlností a proteplil slitovností. Oběma rukama jej potěžkal, není-li snad o něco těžší a větší. Pak jej ještě požehnal, svým jménem a milostí posvětil, vdechl do něho svoji útěchu a ještě jednou se podíval na tebe a tvou odhodlanost. Tak ti kříž přichází přímo z nebe jako volání Boha a jako dar jeho slitovné lásky, aby ses stal sebou samým a našel v Bohu své naplnění.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, 1964–75)