KARMEL

Je dobré, že Vaše adorace není výkon, nýbrž klanění. Bůh už zná naše bolesti a potřeby, proč mu stále lamentovat. Mnohem pozitivnější je stát před ním ve své chudobě a důvěřovat mu, tomuto milujícímu, který je láska, nejen má lásku. Buďte dítětem před otcem, který tvoří z nemožného možné, který Vám dává pevnou svobodu.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 12. května 1998)

Někdy, když čtu jistá duchovní pojednání, v nichž je dokonalost ukazována za tisícerými překážkami, obklopená spoustou iluzí, můj ubohý rozoumek se brzy unaví, zavřu učenou knihu, která mi působí bolení hlavy a vysušuje mi srdce, a vezmu si Písmo svaté. Potom se mi všechno zdá jasné, jediné slovo odhalí mé duši nekonečné obzory, dokonalost mi připadá snadná. Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis Otci Roullandovi, 9. května 1897)

Velmi se mi líbí slova, která P. Lacordaire adresuje svaté Máří Magdaléně: „Koho hledáš? Už není co hledat, Marie, našla jsi Toho, kterého už neztratíš. Nemusíš se už ptát nikoho na zemi ani v nebi a Jeho ještě méně než ostatních, protože On je tvá duše a tvá duše je On. Odděl se na okamžik, nyní jste spojeni tam, kde už není prostor ani překážky, ani stíny, nic, co by bránilo sjednocení a jednotě. Jste jedno, jak si to On přál a jak jsi ty doufala: jedno, jako je Bůh ve svém Synu, v hlubině oné podstaty, v níž nyní přebýváš skrze milost a v níž jednoho dne budeš přebývat ve slávě.“

(P. Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire OP /1802–1861/, text citovaný Alžbětou od Trojice)

Ta studna rozkvétá kolem roubení, kde je voda.
A ta mast je vzácná tím, že tvé nohy smí osvěžit.
Nech mě napít se z tebe, dej sebe mé duši, nech ji pít,
vodou se staň, jež poselství tvých úst mi podá.

Vůně mé misky tvou vůní tak prostoupená je,
stává se vzpomínkou na tebe a připomíná mi
mast nardu, jež hýčká tvou pleť, a pije z ní
tvou sladkou hebkost, jež vše, čeho se dotkne, pomaže.

Voda a vůně tvá, ó Pane cesty, toužím,
pastýři, velký rolníku se srdcem vyčerpaným,
spatřit tě, dotýkat se tě, já celá osvícena jsem

na pastvinách tvých božských slov, když svítá den.
Jsem ženou hříšné lásky, ženou navoněnou…
Ty to víš, Pane, a přesto vše Ty mluvíš se mnou!

(Carmen Conde /1907–1996/, U nohou Ježíšových, překlad Josef Hrdlička)

Zítra je svátek svaté Máří Magdalény, o níž Věčná Pravda řekla: „Ona mnoho milovala.“ Je to svátek také pro mou duši, protože slavím výročí svého křtu… Prosím Vás, abyste mě zítra při mši svaté opravdu zasvětil Jemu, … abych nežila než pro lásku k Němu, se stále se zvětšující vášní až k oné šťastné jednotě, k níž nás Bůh předurčil svou věčnou, neměnnou vůlí.

(Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 204)

Žít v Boží přítomnosti: dědictví, které svatý Eliáš odkázal dětem Karmelu, on, který v žáru své víry zvolal: „Žije Pán Bůh, v jehož přítomnosti stojím.“ Chcete-li, naše duše překlenou prostor a znovu se sejdou, aby unisono zpívaly toto velké heslo našeho otce; vyprošujme si v den jeho svátku onen dar modlitby, která je podstatou života na Karmelu, ono od srdce k srdci, které nikdy nepřestává, neboť když někdo miluje, není u sebe, ale u milované osoby, a žije spíše v ní než v sobě samém. (…) Prosím Královnu Karmelu, aby vám darovala dvojího ducha našeho drahého a svatého Řádu: ducha modlitby a kajícnosti; neboť k tomu, aby někdo žil ustavičně v kontaktu s Bohem, je třeba, aby se zcela vydal a obětoval…

(Alžběta od Trojice, dopis 299 jedné novicce, 17. července 1906)

Náš řád chce mít Eliášova dvojnásobného ducha, jak od něj žádal jeho žák Elizeus. Eliáš obojí sám vyjádřil. První: „Žije Pán, Bůh zástupů, před jehož tváří stojím.“ Tedy stále být v prostředí Božím a nikdy z něho nevypadnout. To je také, a ještě daleko víc, duch Panny Marie, která je patronkou všech v jejím řádě. A to druhé je: „Horlivostí horlím pro Pána, Boha zástupů.“ Hořet ohněm, třebas tichým, který zapaluje svět. To je oheň Ducha svatého a zase v plné míře hořel v Pánu Ježíši a v Panně Marii.

(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1994)

Svěřte se – jako já Vás svěřuji – Panně Marii, Boží Matce, té, která je naší Matkou. Každé milosti, v niž doufáte, se Vám tak dostane ve slíbený čas. Absolutní důvěru!

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek přání adresovaného spolubratrovi v den jeho profese, 1. ledna 1972)

Ona je tu, stojí u paty Kříže, silná a statečná, a můj Mistr mi říká: „hle, tvá Matka“. Dává mi ji za Matku… A nyní, když se vrátil k Otci a na své místo na kříži položil mne, abych „na svém těle doplnila to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“, je Panna stále zde, aby mě učila trpět jako On a aby mi dala uslyšet poslední zpěvy jeho duše, které nikdo jiný kromě ní, jeho Matky, nemohl zachytit.
Když i já vyslovím své „dokonáno jest“, bude to opět ona, „Brána nebes“, která mě uvede do božských nádvoří a zašeptá mi tajemná slova: „zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme“.

(Alžběta od Trojice, Poslední ústraní 41)

Onehdy na svátek Matky Boží Karmelské jsem si šel sednout při jitřní mši do lavice pro nemocné. Bylo to poprvé v životě, co jsem viděl ranní mši z tohoto úhlu a získal jsem nový pohled na komunitu – a na Boží prozřetelnost. Pak mě s větší silou než kdy předtím zasáhlo, že Bůh sem jistě nepřivedl nikoho z nás bez důvodu – obzvláště ne mě. Viděl jsem tu malou hrstku kněží a myslel na naši chudobu… A myšlenka, že jsem se chtěl sám dle svého výběru odsud stáhnout, mě poděsila.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 20. července 1949)