Doporučujeme
Pane, před tebou jsem jako hladový člověk, když vidí chleba, jako člověk sužovaný žízní u pramene. Ty jsi slunce, země, hora, květina, světlo, síla, život. Každá stvořená věc má něco z tebe a připomíná mi, jak naléhavě tě potřebuji. Všechno krásné mi vypráví o tobě, který jsi krása sama. Chtěl bych tě vychutnat tak, jako dítě vychutnává mléko, chtěl bych tě celého pozřít, chtěl bych do tebe vstoupit, ztotožnit se s tebou, splynout s tebou.
Teď vím, že tento hlad a tato žízeň mě budou provázet po celý můj život. Čím víc se ti z tvé lásky přiblížím, tím více budu toužit po tom, abych tě mohl jíst a pít.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, prosinec 1955)
Každé sebevědomé zdůrazňování „já se nestarám o politiku“ je buď farizejství, nebo nedostatek rozhledu, neznalost toho člověka. V této mentalitě je jedna z příčin, proč se v minulých staletích a desetiletích odcizilo Církvi tolik lidí. Měli dojem, že jim Církev neodpovídá na to, co je nejvíce tlačí.
Lidé nejnepolitičtější a nejnekompromisnější vůči režimům a vládám, které neodpovídají jejich vkusu, dovedou býti přímo u vytržení před režimy opačnými a dovedou naprosto bezpáteřně zavírat oči i před jejich zločiny a zvěrstvy nejstrašnějšími.
Problém konec konců vyúsťuje v tom, že jádrem křesťanství je pokorná láska. Z ní plyne zájem o lidi a jejich konkrétní starosti, z ní plyne i vynalézavost, jak je lépe poznávat, jak jim lépe sloužit, jak je smiřovat, jak mezi nimi dělat pravou, křesťanskou politiku.
(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z článku Je lépe býti nepolitickým?, otištěno v „Katolíku“, 20. dubna 1947; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)
Politická funkce a odpovědnost ve skutečnosti představuje trvalou výzvu pro všechny, kdo dostávají mandát, aby sloužili své zemi, aby chránili ty, kdo v ní žijí, a usilovali o nastolení podmínek pro důstojnou a spravedlivou budoucnost. Pokud se politika praktikuje tak, že je respektována základní úcta k životu, ke svobodě a k lidské důstojnosti, může se skutečně stát výsostnou podobou lásky.
V této souvislosti stojí za zmínku „blahoslavenství pro politika“, jak je předložil vietnamský kardinál François-Xavier Nguyễn Vãn Thuận, který zemřel v roce 2002 a byl věrným svědkem evangelia:
Blahoslavený politik, který si je velmi dobře vědom významu své role a do hloubky rozumí jejímu obsahu.
Blahoslavený politik, který je příkladem důvěryhodnosti.
Blahoslavený politik, který usiluje o obecné dobro, a nikoli o svůj vlastní zájem.
Blahoslavený politik, který zůstává věrný a důsledný.
Blahoslavený politik, který uskutečňuje jednotu.
Blahoslavený politik, který se zasazuje o radikální změnu.
Blahoslavený politik, který umí naslouchat.
Blahoslavený politik, který nemá strach.
(papež František, Poselství k 52. světovému dni míru, 1. ledna 2019)
Při hostině v domě farizeje Šimona se odehrává překvapivě konfliktní scéna: je tu vystaven srovnání zbožný člověk a prostitutka, mocný muž a bezejmenná žena, zákon a vůně, pravidlo a láska. Sestra Marie z františkánské poustevny v Campello sul Clitunno opakovala svým sestrám: „Opusťte pravidlo pokaždé, když je v protikladu k lásce. Naším jediným pravidlem je láska.“ Jenom evangelium je schopno představit takový neočekávaný konflikt, v němž vyhrává vůně, prostitutka, něžnost. (…)
Ježíš, který si odnesl pohnutí, které v něm vyvolala ona žena, na to nezapomene: při poslední večeři zopakuje gesto té neznámé a zamilované hříšnice – bude svým učedníkům umývat nohy a utírat je. Je v tom něco velkolepého a dojemného: Bůh napodobuje gesta jakési ženy.
(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)
Zakládat vše jenom na sobě znamená se limitovat, protože naše já je malé a omezené. Člověk tím limituje svého ducha, který je stvořen pro nekonečno, pro Boha. Čím víc spoléháme sami na sebe, tím méně jsme flexibilní. Nedokážeme pak rozlišit cestu, kudy k nám přichází Bůh. Čím více lpíme na bezpečných cestách, které známe, tím víc riskujeme, že opustíme milující náruč, která se nám otvírá, aby nás přijala a nesla na této úzké cestě.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Kongres laických karmelitánů zahájil generální představený řádu, Míceál O’Neill, slavením mše svaté a následně otevřením kongresového tématu „Zapálit svět“. V úvodním slově mluvil o specifikách povolání laických karmelitánů v církvi, ve společenství karmelské rodiny a ve světě. Na jeho konkrétní podněty navázal P. Luis Maza Subero, generální kancléř pro Ameriku a delegát pro laiky. Otec Subero mluvil o naléhavé potřebě deklerikalizovat struktury třetího řádu a svěřit laikům odpovědnost za koordinaci a vedení terciářských společenství.
Během dne proběhly dvě přednášky na téma modlitby a bratrství. Na přednášky navazovaly workshopy zacílené na networking účastníků a na sdílení jak aktuálních výzev, tak zkušeností s vedením společenství karmelitánských laiků po celém světě. Náš český výsadek se ocitl v pracovní skupině spolu se zástupci USA, Indonésie, Polska, Irska a Británie. Napříč provinciemi nejvíc rezonoval problém stárnutí společenství. Opakovaně zaznívala otázka, jak oslovit mladou generaci. Inspirativní pro nás byla zkušenost amerických spolubratrů s úspěšnými karmelitánskými programy pro mladé a s formací mladých rodin. Struktura a fungování III. řádu v těchto zemích stojí na laicích samotných, kterým bratři prvního řádu poskytují duchovní podporu a supervizi.
Tématem druhého workshopu bylo sdílení konkrétních způsobů, jakými rozvíjíme ducha bratrství v našich skupinkách. Probírali jsme zde modely, náplň a frekvenci setkání v různých provinciích. Dostalo se nám podpory a zájmu o český Karmel a povzbuzení jít do změn, které nám mohou přinést nový život.
Na závěr dne se delegáti z jednotlivých provincií sešli na informační schůzce s Míceálem O’Neillem. Předmětem setkání bylo ohlášení historické události – kongresu třetího řádu. Mělo by jít o setkání užší pracovní skupiny delegátů – terciářů z jednotlivých provincií. Předmětem kongresu bude aktualizace řehole třetího karmelitánského řádu v souladu s novými církevními dokumenty a odpovídající aktuálním výzvám doby. Kongres se bude konat v únoru 2025 ve Fatimě.
Ze Sassone, Dominika Kunzová
Radikální následování, bezpodmínečné putování s Ježíšem znamená: zanechat všeho, neklást si žádné omezující podmínky, vsadit všechno na jedinou kartu, jít za Ježíšem – tak, prostě a doslova – aniž tušíme, kam nás povede. To, co udělají první učedníci, je rozhodný, i když jistě ne do všech detailů promyšlený poslušný souhlas s Ježíšovým pokynem. Je to něco, co je v linii dokonalého ano „služebnice Páně“… Kdyby Maria své ano omezila, pak by tím položila překážky do cesty Božímu Slovu… A tak je i ano učedníků, kteří všechno opouštějí, nejprve ano doslovné, nedvojsmyslné, jak to také odpovídá slovní podobě Ježíšova volání. Až toto východisko umožňuje a ospravedlňuje výklad „duchovní“: i ti, kdo vydělávají, kdo disponují pozemským bohatstvím, se mají chovat tak jako by nevlastnili nic, to jest jako kdyby dali veškeré své jmění poslušně do služby Pánu.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)
Texty propria
Albert se narodil v polovině 12. století v Castrum Gualterii (dnes tomuto místu mohou odpovídat dvě italské lokality: Gualtieri v diecézi Guastalla, nebo Gualtirolo v diecézi Reggio Emilia). Některé prameny říkají, že pocházel z rodiny Avogadro, jiné, což je pravděpodobnější, z hrabat ze Sabbioneta. Prvním ověřeným datem v jeho životě je rok 1180, v němž byl zvolen převorem řeholních kanovníků v Mortaře (nedaleko Pavie), jejichž členem se stal o několik let dříve. Roku 1184 byl jmenován biskupem v Bobbiu a v následujícím roce mu byla svěřena diecéze Vercelli, kde svou biskupskou službu konal 20 let.
Prosíme, podpořte modlitbou Kongres karmelitánských laiků s mottem „Zapalte svět“, který právě probíhá v italském Sassone a reflektuje synodální proces probíhající v církvi.
bratři karmelitáni
Více ZDE>>>
Moje milá malá sestro Růženko,
jsem rád, že se Vám vede lépe. Nic se nenamáhejte. My si myslíme, že Bůh je odkázán na naše výkony, jinak že nás nemůže milovat. A on chce, abychom před ním stáli s prázdnýma rukama, aby nás mohl obdarovat. Když jsme plni našich vlastních výkonů, myslíme si, že je to naše zásluha. Ale pak nás Bůh nemůže obdarovat, protože v nás není volné místo pro jeho dary. To je, myslím, smysl věty ve vašich Konstitucích – být volný pro Boha. Naše já je největší překážkou pro působení Boha v nás. Nekroužit kolem tohoto já, ale vycházet ze sebe, být „prázdný“ pro Boha a jeho působení v nás.
(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 27. ledna 1998)
Kdyby se nás Kristus zeptal: „Za koho mě pokládáte vy?“, mohli bychom mu odpovědět: „Kriste, ty jsi ten, který nás miluje až do krajnosti a bude nás milovat i v životě, který nekončí, v životě věčném. Víš o nás všechno a rozumíš nám. Chtěli bychom být ve vztahu k tobě naprosto průzrační, čistí a dát ti nejen určité období svého života, ale celý život.“
(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)