Doporučujeme
Zmrtvýchvstání je třeba vidět v souvislosti s tělesností. Mnoho zásadních prvků katolické doktríny se týká lidského těla: dětské tělo v jeslích, eucharistie jako dar těla, zmrtvýchvstání Kristova těla, naše vlastní zmrtvýchvstání. Myslím, že naše nesnáze porozumět zmrtvýchvstání pramení z toho, že máme sklon dívat se na lidské tělo jako na pytel masa a kostí. Tělo je však něco víc. Umožňuje nám být s druhými. A zároveň nás omezuje. Kdybych byl ve vedlejší místnosti, nemohl bych být tady s vámi; když někdo zemře, nemůžu s ním mluvit.
Zmrtvýchvstání těla je tedy mnohem víc než jen oživení nějaké mrtvoly. Je to proměna způsobu, jak je nám Kristus přítomen, jsou tak překonány všechny hranice, které nám klade naše tělesnost. Na zmrtvýchvstání se můžeme dívat jako na proměnu Krista do stavu, v němž dochází k dokonalému sjednocení.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, úryvek z knižního rozhovoru Nazývám vás přáteli, 2000)
Věčný je Láska. To je první základní kámen mé víry.
Druhým základním kamenem mé víry je jistota, že jsem milován.
A třetím je jistota, že ona tajemná svoboda, kterou v sobě neseme, je nám dána výlučně z toho důvodu, aby nás učinila schopnými odpovědět láskou na Lásku.
Oslnivá krása svobody nespočívá v tom, že nás činí svobodnými od, ale že nás činí svobodnými pro. Pro to, abychom milovali a byli milováni. Ne, peklo, to nejsou ti druzí! Peklo, to je samota toho, který chtěl být absurdně soběstačný.
(Abbé Pierre /Henri Grouès, 5. srpna 1912 – 22. ledna 2007/, Testament)
On je tak dobrotivý, že žádá, abychom přivolili jen tehdy, můžeme-li v určité chvíli svého života říci ano. A svým přátelům dopřává, že mu to ano – puzeni jakousi nepotlačitelnou silou – řeknou.
Jestliže se dnes snažím milovat, pak mi zítra dá vykonat s radostí to, co si přeje, abych zítra vykonal.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Matka je zahrnuta do eucharistické formy bytí. Její jednota se Synem se stala o Velikonocích tak velikou, že už nemohou být od nynějška rozděleni. Tam, kde je Syn podstatně a skutečně přítomen, tam nemůže Matka chybět. Jestliže to, co přijímá křesťan u oltáře, je opravdu Tělo Pána, pak je to i tělo, které se stalo tělem v Matce a kterému dala všechno své k dispozici. Protože řekla „ano" k tomu, aby se stal člověkem, říká „ano“ i ke každému jeho novému příchodu na svět, který se uskutečňuje v proměňování při každé mši svaté.
(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána; překlad Marta Pavlíková a Terezie Brichtová)
Milosrdenství obnovuje a vykupuje, protože je setkáním dvou srdcí. Boží srdce jde vstříc tomu lidskému, zahřívá je a ozdravuje. Srdce z kamene se stává srdcem z masa, schopným lásky navzdory vlastnímu hříchu. Tady je zřejmé, že je opravdu novým stvořením: jsem milován, tedy existuji; je mi odpuštěno, tedy se opět rodím k novému životu; byl jsem „omilosrdněn“, a proto se stávám nástrojem milosrdenství.
(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 16; 2016)
Stále více si uvědomuji, jak starozákonně myslím a cítím; však jsem také v minulých měsících četl mnohem více Starý než Nový zákon.
Jen ten, kdo ví, že Boží jméno nelze vyslovit, smí vyslovit jméno Ježíš Kristus;
jen ten, kdo miluje život a zemi tak, jako by s ní všechno končilo a ztrácelo smysl, může věřit ve vzkříšení mrtvých a nový svět;
jen ten, kdo se podřídil Božímu zákonu, může pak mluvit také o milosti;
a jen uznává-li Boží hněv a pomstu nad jeho nepřáteli jako platné skutečnosti, může proniknout k jeho srdci něco z odpuštění a lásky k nepřátelům.
Kdo chce příliš rychle a bezprostředně žít a smýšlet novozákonně, není podle mne žádný křesťan.
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 5. prosince 1943; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)
Radost zmrtvýchvstalého Krista nás nechce učinit necitlivými k utrpení druhých. Naopak, chce, abychom byli ještě citlivější a mohli nést v nitru onu velkou radost a současně hluboce vstupovat do utrpení a tísně svého bližního. Není v tom žádný rozpor: radost nestojí proti soucítění. Dokonce bych řekl, že je udržuje.
(Olivier Clément /1921–2009/)
Když pomáhá On, všechno se pro kohokoli z nás stává snadným; a jakmile se jen trošku skryje, už jsme zdrceni. Kéž Vás zaplaví Jeho velikonoční světlo!
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Řekni Ježíšovi – Chceš ode mne větší lásku? To je ale nad mé síly! Daruj mi tedy víc lásky, a já Ti ji nabídnu jako obětní dar. – Nepochybuj, že Ježíš přijme Tvou modlitbu, a buď v pokoji.
(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)
Cílem putování veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, jenž je středem zralosti, k níž všechno směřuje. Konečným cílem ostatních tvorů nejsme my. Všichni se naopak spolu s námi a skrze nás ubírají ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde všechno objímá a osvěcuje vzkříšený Kristus. Člověk obdařený inteligencí a láskou a přitahován Kristovou plností je povolán přivést všechno tvorstvo k svému Stvořiteli.
(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 83; 2015)
Drahá Marg,
… když Ti píšu, přibližuji své myšlení Tvému pod nejmocnějším vlivem, jaký zde na zemi existuje, pod vlivem umírajícího Pána – a shodou okolností by Ti můj dopis mohl dorazit, alespoň doufám, na Velikonoční pondělní ráno. Byl bych moc rád, aby toto ráno bylo v Tvém srdci světlo a pokoj, ať už budou vnější okolnosti jakékoli – pokoj rodící se z důvěry v Toho, kdo přemohl smrt, tj. kdo dokáže zařídit, aby se každé naše umenšení obrátilo v růst života v Něm.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, Velký pátek 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)