KARMEL

Utrpení Boha v lidském těle mě učí úctě k slabosti těla, jak to říci: bolest, nemoc, smrt dostávají Kristovou účastí jiný význam. Snad jsou v člověku to nejlidštější? Má v nich člověk Boha za bratra? Lidská díla, činy, rozum a síly neposkytnou takové sblížení, jaké dává tělesná slabost…

(Wanda Półtawská /1921–2023/, deníkový zápis, Bílá sobota 1967)

Ježíš je dobrotivý, když dovoluje, že v těchto bouřlivých dobách smíme osvědčovat svou věrnost jeho církvi, kterou si získal svou krví. Kéž nám v tyto dny pomůže, abychom ho doprovázeli v jeho cestě vzhůru do Jeruzaléma. Kéž nám tichá Panna Maria vyprosí, abychom mohli tak jako ona zakoušet útrpnost s jeho utrpením.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Můj Pane! Vždyť to vypadá, jako kdybych zapomněla na Vaši velikost a milosrdenství a že jste přišel na svět kvůli hříšníkům a vykoupil jste nás za velkou cenu a zaplatil jste za naše falešná uspokojení tím, že jste vytrpěl tak krutá muka a bičování. Mou slepotu jste vyléčil tím, že jste si nechal zakrýt své božské oči, a mou ješitnost tak krutou trnovou korunou.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 3,3)

Jestliže povaha nebo nějaká nemoc nedovolují myslet na utrpení Páně, protože je to příliš skličující, nikdo nezakazuje dělat společnost vzkříšenému Kristu, když už ho máme tak blízko v Nejsvětější Svátosti, kde je oslavený. Ne, nelze mít stále upřené myšlenky na velká muka, která Ježíš vytrpěl. Zde však ho nemusím nazírat ztrápeného (…), nýbrž zářícího slávou a zbaveného bolesti, jak povzbuzuje jedny a dodává odvahy druhým.

(Terezie od Ježíše, Kniha života, XXII, 6)

Ježíš Kristus je dnes křižován v těle Ukrajiny a my se mu klaníme v ranách prostých lidí. Velmi často, když navštěvuji nemocnice a vidím mladé lidi po amputaci končetin – je jich okolo pěti tisíc –, říkám: „Pane, to jsou Tvé rány. Pane, nemohu Tě uctívat jen v kostele. Je mou povinností uctívat Tě zde, v ranách mého lidu.“

(Svjatoslav Ševčuk, řeckokatolický arcibiskup Kyjeva, 19. března 2024)

Pozoruji, že první teplé jarní dny ve mně něco trhají; poznáš to na sobě také. Když se příroda opět probouzí k životu, ale náš vlastní život a dějinné svazky, v nichž žijeme, dosud nehybně setrvávají v nevyřešeném napětí, pociťujeme tento rozpor zvláště silně; nebo vlastně to snad není nic jiného než touha, a pak je docela dobré, že ji opět jednou silně pociťujeme; pokud jde o mne, musím rozhodně říci, že jsem po mnoho a mnoho let nežil sice bez cílů, úkolů a nadějí, které mě zcela absorbovaly, ale přece jen bez osobní touhy; a snad právě tím člověk předčasně zestárl. Všechno to začalo být příliš „věcným“; nějaké cíle a úkoly má dnes skoro každý, všecko se nesmírně zvěcňuje a zpředmětňuje, ale kdo si dnes ještě troufá mít silný osobní cit, skutečnou touhu; kdo se bude namáhat a mrhat síly, aby v sobě uchoval touhu, šlechtil ji a nechal přinášet plody? (…) My se ale chceme radovat z toho, co nás ještě dokáže trochu silněji uchvátit, a bolesti s tím spojené pokládat za bohatství. Vysoká napětí dávají silné jiskry (nebo to podle fyziky nesouhlasí? V tom případě to přelož do správné řeči!).

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 11. dubna 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Nenech se příliš trýznit tím, abys rychle dosáhla uzdravení svého srdce, protože tato trýzeň by ho učinila ještě slabším než je teď. Nenamáhej se přespříliš v tom, že chceš přemoci svá pokušení, poněvadž toto násilí by Tě ještě více oslabovalo. Pohrdej těmito pokušeními a nevěnuj jim velkou pozornost. Představuj si ukřižovaného Ježíše, jak je ve Tvé náruči…

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)

Duchovní cesta, kterou nám Josef ukazuje, není cestou, která vysvětluje, nýbrž cestou, která přijímá. (…) První etapou každého pravého vnitřního uzdravení je přijetí vlastního údělu, neboli otevření se také tomu, co jsme si ve svém životě nevybrali. (…) Přijetí je způsob, jakým se v našem životě projevuje dar statečnosti, pocházející od Ducha svatého. Jedině Pán nás může obdarovat silou přijímat život takový, jaký je, včetně jeho rozporuplných, nečekaných a bezútěšných aspektů. (…)

Jako Bůh řekl našemu světci: „Josefe, synu Davidův, neboj se,“ jako by opakoval i nám: „Nebojte se!“ Je třeba odložit vztek i zklamání a dát prostor tomu, co jsme si nevybrali, a přece se to děje, nikoli se světskou rezignací, nýbrž s velkou odvahou. Když takto život přijmeme, pronikneme k jeho hlubšímu smyslu. Život každého z nás může znovu zázračně nastartovat, najdeme-li odvahu žít ho podle evangelia. Nezáleží na tom, jestli se zdá, že se vše zvrtlo a něco je už nevratné. Bůh může dát rozkvést květům na poušti. Třebaže nám naše svědomí něco vyčítá, Bůh „ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“.

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve; 2020)

Bůh nám dává na srozuměnou, že v každém kříži, který na nás buď zvenčí nebo zevnitř dolehne, je pokaždé kus jeho lásky a jeho skrytého světla, a že když si ten kříž budete tisknout k srdci, až ho zlomíte, vyjdou z něho paprsky. „Ten, komu nestačí Bůh, je pořádně lakomý,“ to jsou slova, která z Marie od Vtělení učinila světici.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

„Úspěch,“ říká Martin Buber, „není žádné ze jmen Božích.“ Pointa křesťanského tkví v tom, že světská neúspěšnost, bankrot na kříži, byl vrcholem křesťanské plodnosti. Vzdát se všech vlastních plánů ve prospěch nepochopitelné vůle Otce, v poslušnosti uprostřed duchovní noci být veden „kam nechceš“, zapadnout do země jako pšeničné zrno, v tom tkví princip nové, světsky nepochopitelné plodnosti…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Cesty k ujasnění)