KARMEL

Často slýcháme, že některé téma, jako třeba situace migrantů, je jen okrajové. Někteří katolíci tvrdí, že ve srovnání s „vážnými“ tématy bioetiky je to téma druhořadé. Že takové věci říká politik, kterému jde o jeho úspěšnost, to se dá pochopit, ale ne u křesťana, jehož jediným správným postojem je vcítit se do situace bratra, který riskuje svůj život pro budoucnost svých dětí. Dokážeme uznat, že právě to od nás žádá Ježíš, když říká, že v každém cizinci přijímáme jeho? (…)

Něco podobného naznačuje Starý zákon, když říká: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi“. „S cizincem, který bude s vámi přebývat, musíte jednat jako s jedním z vás. Budeš ho milovat jako sebe samého, neboť i vy jste byli cizinci v egyptské zemi“. Nejedná se tedy o výmysl papeže nebo o nějaký chvilkový výstřelek.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 102–103; 2018)

Bože, všemohoucí Otče,
daruj nám milost, abychom usilovali
o spravedlnost, solidaritu a mír,
aby všem tvým dětem byla zajištěna
svoboda volby, zda migrovat, nebo zůstat.

Dej nám odvahu odsoudit
všechny hrůzy našeho světa,
abychom bojovali proti každé nespravedlnosti,
která poskvrňuje krásu tvého stvoření
a harmonii našeho společného domova.

Upevni nás silou svého Ducha,
abychom mohli projevovat tvou něhu
každému migrantovi, kterého nám postavíš do cesty,
a šířili v srdcích a v každém prostředí
kulturu setkávání a péče.

(modlitba uzavírající letošní poselství papeže Františka ke světovému dni migrantů a uprchlíků, který v tomto roce připadá na neděli 24. září)

Je nezbytné, abyste byl silný a mužný na duchu, abyste dokázal vzdorovat strachu a sklíčenosti. Neboť toto vše se sice často rodí z přirozené indispozice, někdy to však pochází od ďábla, nebo je to způsobeno vnější příčinou. Ať už ale pocházejí strach a sklíčenost odkudkoliv, snažte se je odehnat. Budete-li tomuto smutku věnovat pozornost, zlo, které zarmucuje, se tím nezmenší, ale naopak nabude na síle.
Proto, cítíte-li se zasažen nějakým smutkem, když máte vykonat nějakou svou povinnost ke slávě Boží, nesmí vám to zabránit v tom, abyste šel – jen jděte rád a ochotně a nehleďte na nevoli. A vždy se snažte, jak to jen půjde, abyste se radoval v Pánu a bavil se věcmi nejen oduševnělými, ale také dobrými a svatými, a to i tehdy, když budete přepaden smutkem. A buďte si jist, že vaše duše tím velmi vyzíská, neboť nejsladší Ježíš nám tyto obtíže posílá proto, aby nás pak ještě více obdaroval svými dary.

(Kryšpín z Viterba OFMCap. /1668–1750/, dopis knězi P. J. Smaghimu, 15. ledna 1750)

Přání, na něž se příliš upínáme, nás snadno obírají o část toho, čím bychom měli a mohli být. Přání, která stále překonáváme kvůli přítomnému úkolu, nás naopak obohacují. Kdo nemá přání, je chudý. Vidím teď kolem sebe skoro jen samé lidi, kteří lpějí na svých přáních, a proto neznamenají nic pro své okolí, jsou hluší a neschopní milovat bližního. Myslím si, že i tady musíme žít, jako by nebylo žádných přání ani budoucnosti, a být zcela tím, čím jsme. Existuje naplněný život vzdor mnoha nesplněným přáním; to je zhruba to, co jsem chtěl vlastně říci. (…) Jinak musím na doplnění dodat, že víc než kdy jindy věřím, že jdeme vstříc splnění svých přání, a proto se nesmíme oddávat rezignaci.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 19. března 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Na všechny otázky, které Vám vyvstávají v srdci, je jedna odpověď, a to: pokaždé, když Vás zneklidňuje pomyšlení na nedodržení nějaké lhůty, pozvedněte oči k Bohu, který Vás miluje teď ještě víc než kdy jindy. „Ustaň a viz, že já jsem Bůh.“ V tom okamžiku se ve Vás zrodí mír. Z Vašich obav se vytratí tíže jedu a povedou k tomu, že budete ještě víc žadonit. A rovněž budete moci být vůči Bohu „náročná“, žádat ho, aby svou milostí osvítil srdce těch, kdo se dostávají do Vaší blízkosti. On Vám bude nápomocen v každé chvíli Vašeho života a vlije sladkost do toho, co bude hořké.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Má drahá sestro,

jak se mě můžete ptát, jestli můžete milovat Boha, jako ho miluji já? (…) Jsem si totiž jistá, že by Vám dobrý Bůh nedal přání být posedlá jím, jeho milosrdnou Láskou, kdyby pro Vás tento důkaz přízně nevyhradil, nebo Vám ho už spíš dal, protože jste se mu vydala, protože toužíte po tom, abyste jím byla stravována, a protože nám Bůh nikdy nedává touhy, které by nemohl uskutečnit.

(Terezie od Dítěte Ježíše, odpověď na dopis sr. Marie od Nejsvětějšího Srdce, září 1896)

Milá sestřičko,

přečetla jsem si Vaše stránky planoucí láskou k Ježíšovi… (…) Mám Vám to říct? Tak tedy: jste posedlá Pánem Bohem, ale posedlá ve smyslu… absolutně, jako jsou zlí lidé posedlí zlým. Chtěla bych být taky posedlá dobrým Ježíšem.

(Marie od Nejsvětějšího Srdce /1860–1940/, nejstarší sestra a zároveň křestní kmotra Terezky; úryvek z dopisu, v němž reaguje na rukopis B, září 1896)

Dávat a odpouštět znamená snažit se ve svém životě vytvářet maličké zrcadlení dokonalosti Boha, který dává a odpouští nadmíru štědře. (…) Je třeba mít na paměti, že všichni jsme armádou těch, kdo byli omilostněni. Všem se nám dostalo Božího soucitného pohledu. Jestliže s upřímností přijdeme k Pánu a posloucháme velmi pozorně, zaslechneme možná někdy výčitku: „Neměl ses i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ Hledět a jednat s milosrdenstvím, to je svatost.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 81.82; 2018)

Mám-li příležitost udělat něco dobrého, obrátím se dětinně k Bohu a řeknu mu: Můj Bože, nedokážu to, když mi nepomůžeš. Tak se modlím a dostanu pak sílu shůry – víc než dost.
Jestliže jsem pochybil a nesplnil své povinnosti, vyznám před Bohem svoje chyby. Řeknu mu docela jednoduše: Pane, když mě ponecháš mně samotnému, nebude to nikdy lepší. Jen Ty můžeš zabránit mým pádům a jen Ty můžeš napravit, co je ve mně zvrácené. Pak už si s tím nedělám starosti. S Bohem se člověk musí stýkat s největší jednoduchostí, hovořit s Ním upřímně a otevřeně a žádat Ho o pomoc ve všem, co se nás týká. Nikdy nám ji neodepře. Udělal jsem s tím častou zkušenost.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)