Duchovní vůdce sv. Terezie z Avily a první provinciál bosých karmelitánů se narodil ve Valladolidu dne 6. června 1545 a zemřel v Bruselu dne 21. září 1614.
Byl synem Diega Graciana de Aldore, sekretáře Karla V. a Filipa II., a Jany de Antisco, dcery polského velvyslance u španělského dvora. Studoval na jezuitské koleji v Madridu, poté pokračoval studiem filosofie a teologie na universitě v Alcalá. V roce 1569 byl vysvěcen na kněze. Dne 25. března 1572 oblékl v Pastraně hábit bosých karmelitánů a přijal jméno Jeroným od Matky Boží.
Averze vůči psaní
Jsou období, v nichž se božský dotek »nedostavuje«, v nichž se člověk cítí opuštěný a uvnitř jakoby pustý a zároveň jako by se mu sevřelo hrdlo. Duchovní život pro mnohé lidi – a rovněž pro Marii Petyt – není vyváženou, příjemně temperovanou komunikací s někým, koho už dobře známe a máme »přečteného«. Není možné, aby člověk stále zůstával s Bohem a Bůh s ním harmonickým a vyváženým způsobem. Něco takového nenajdeme ani mezi lidmi, kteří spolu žijí.
V sobotu 28. června 2014 proběhla v Kostelním Vydří tradiční terciářská pouť.
Zde je možné si stáhnout zvukový záznam kázání a přednášek:
P. Vojtěch Kodet:Jak prožívat exercicie
P. Gorazd Cetkovský: Ve znamení škapulíře
Homilie P. Gorazda Cetkovského
Na letošní rok připadá 400. výročí smrti P. Jeronýma Graciána, který zemřel 21. září 1614 v Bruselu. P. Gracián byl velkým přítelem a podporovatelem sv. Terezie z Avily.
Jsi zkrátka naše Matka!
S tajemstvím vtěleného Slova a církve je úzce spjata Maria, „ona brána, skrze niž Bůh sestoupil na zemi a skrze niž my jsme uvedeni do nebeské vlasti“. Ona je nejkrásnější ze všech tvorů, které vyšly z ruky Boží, a nejdůstojnější pro jedinečný vztah ke vtělení věčného Slova, je nejpřednějším členem církve.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Když plameny v peci stráví všechnu nesprávnou lásku, nesprávnou bolest, nesprávný strach, pak je láska dokonalá a náš zlatý svatební prsten je větší než okrsek nebe a země.
Pojednání »Sancta discretio v duchovním vedení« (1), které Vám ve dvou článcích postupně představíme, napsala Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein) 15. října 1938 v Kolíně nad Rýnem. Tento krátký spisek byl zamýšlen jako dárek k svátku sr. Terezie Renaty od Ducha svatého, která byla v té době podpřevorkou komunity a novicmistrovou. Jeho cílem bylo pomoci jí vyvarovat se chyb v doprovázení novicek.
Ovoce karmelských stromů jíme, do vod tradice se noříme...
Jednoho jarního večera při brouzdání v internetových vodách mi ošplouchla lýtka osvěžující vlnka – ejhle Krása Karmelu... Juchů, tak tam pojedu! Motivace?
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Je-li Bůh Stvořitelem nebe a země, je-li tím velkým režisérem, který řídí divadlo světa a lidstva, pak jej mohu potkávat všude. A prostřednictvím všeho, co se děje, vylévá na mne svou lásku. „Otevři svá ústa,“ říká, „naplním je“ (Ž 81,11). Nemusím přemýšlet, kdy je moudré ústa otevřít a kdy je lepší je zavřít. Budu je mít ustavičně dokořán otevřená.
Jistotu víry církve je třeba stavět nad mystickou zkušenost
Z povahy mystiky vyplývá, že je v ní třeba rozlišovat dva aspekty: božský a lidský, z nichž hned jeden, hned druhý výrazněji vystupuje do popředí. V užším smyslu je lze označit také jako teologický a psychologický faktor. Jakkoli je v mystice podstatný především božský prvek, přece nesmíme podcenit ani to, co ze své strany zmůže člověk, a často zůstává nanejvýš obtížné rozlišit mezi božským a lidským prvkem.
Aby se s plameny věčného života vrátil v ohni zpět do temnoty světa
Syn se obrací na Otce, aby mu předal to poslední, co má: svého ducha. Ducha, který je duchem Otce a Syna, Ducha svatého. Tento Duch zastínil z Otcova pověření Pannu Marii. Teď ho Syn Panny posílá zpět k Otci. Byl jeho věrným vnitřním průvodcem, byl Synu trvalým důkazem toho, že je Otec s ním i na zemi. Byl mu duchem Otce, duchem Boha. Když ho teď klade Otci do rukou, je to proto, aby zemřel v obnažení svého holého lidství: v opuštěnosti, která jde do krajnosti, kterou Otec zahájil, kterou Syn v tomto posledním aktu dokončuje. Je to akt poslušnosti, která je nepřekonatelná.