KARMEL

Co říci o Artois? Přijel jsem ke konci zimy, která se vyznačuje jen přemírou bahna ve spojovacích zákopech. Odpoledne toho dne, kdy jsem se vrátil do Hersinu-Coupigny, došlo ve zmíněné jámě k bombardování, které odneslo šest slepic patřících sestrám, u nichž obvykle sloužím mši; tu nejkrásnější jsem dostal na polévku: to by mě mohlo smířit se střelami ráže 210, nemyslíš? (…)
Připomínej si, že náš Pán mě uchová ode všeho zlého, bude-li chtít. A i když nebude chtít, bude to i tak velmi dobré, dokonce i pro Tebe, protože všechno přispívá k tomu největšímu dobru duše (říká to sv. Pavel) ne-li všem, pak přinejmenším těm, kteří milují Boha. Je to zúžený „optimismus“, ale velmi utěšující…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 2. prosince 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Skrytý život Kristův je podivuhodný. Z třiatřiceti let plných třicet let žil Kristus životem skrytým. Člověka nikdy neunaví mluvit o tomto velikém tajemství – a dodávám – nikdy se člověk nenabaží prožívat je s ním. Život se skládá z nepatrných, stále opakovaných maličkostí, z nichž každá je Božím voláním a prostředkem, abychom Krista milovali. Odevzdávejme se Kristu stále víc a více. Je to krásná povinnost všedního dne, která se vyplatí.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 29. ledna 1959)

Když se já za vás modlím, neříkám Otče náš ani Zdrávas Maria, říkám prostě s elánem srdce: „Ó, můj Bože, naplňuj moji Matinku vším dobrým, miluj ji ještě více, můžeš-li!“

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 18. dubna 1897)

Ty, Pane, zaznamenáváš každý okamžik, který člověk využil k tomu, aby tě miloval, a za jedinou chvíli lítosti zapomínáš na urážky, kterými tě zahrnul. Toto vím z vlastní zkušenosti a nechápu, můj Stvořiteli, proč celý svět neběží k tvým nohám, aby s tebou navázal toto úchvatné přátelství. Kdyby se k tobě přiblížili, stali by se dobrými i špatní lidé. (…) Jen kdyby ti dovolili, abys byl s nimi pár hodin denně, přestože jejich duch je zmítán tisíci starostmi a světskými myšlenkami jako můj.

(Terezie od Ježíše, Kniha života VIII,6)

Nic nezanedbávej v úsilí o vyléčení, v jehož možnost musíme věřit, ale zároveň se poddej moci Toho, jenž k tomu, aby Tě měl u Sebe, používá působení bolestné a banální zkoušky, jakých už v Tvém životě připustil tolik. Ačkoli jsem vždy připisoval zásadní, prvotní důležitost lidskému úsilí a rozvoji, uznávám zároveň, že duše začíná poznávat Boha až ve chvíli, kdy je donucena se v Něm skutečně umenšit. Odevzdej se našemu Pánu a nech se Jím unášet, ano? Pod tím, co Ti připadá prázdné a hrozivé, objevíš pevnou půdu, odolnou vůči všemu kolísání a otřesům každodenního života…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, 11. ledna 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Samozřejmě se můžete nadít, že ve světě budete trpět pro duše. O to Vás přece žádám, když Vás prosím, abyste se modlil za církev a za svět. Utrpení je přece hlubinný způsob modlitby. Pohleďte na ukřižovaného Ježíše. Víte přece, co říkal svatý Tomáš: že před svým krucifixem se toho naučil víc než kdekoli jinde.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Postupně jsem se učil svou modlitbu očistit a odstranit z ní prvky sobectví. Naučil jsem se modlit za své vyšetřovatele, protože také oni jsou děti Boží a lidské bytosti, které potřebují jeho požehnání a milost, tedy nikoli proto, aby konečně přistoupili na mé stanovisko či uznali mou nevinu, a mé utrpení tak přestalo. Naučil jsem se skoncovat s prosbami o více chleba pro sebe a místo toho obětovat své útrapy a bolesti z hladu za jiné ve světě i v Rusku, kteří museli snášet podobná muka a trpěli ještě víc. Pozvolna jsem dospíval k poznání, jak dokonalá je modlitba Otčenáš. Lidský mozek by nenašel lepší model modlitby než ten, který jsme dostali od Pána.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení, On mne vede, 5. kapitola)

V současnosti se nacházíme v naprostém chaosu. Včera jsme slyšeli bombardování – nevěděli jsme, odkud přichází, kdo a co bombarduje, nikdo nás neinformoval... Když nás rakety zasáhnou, umřeme hned. Pokud nedopadnou na nás, druhý den ráno musíme určit, kam dopadly – pokud do naší oblasti, tak zjistit, co se stalo a koho máme shánět. Je to naprostý zmatek, všichni bojují proti všem.
Máme jedinou jistotu: Pán trpí s námi a čas kříže i nepochopení není časem, kdy máme klást otázky, ale časem utrpení nebo lépe důvěrného odevzdání se Bohu. V situaci pochybností a zmatku je nejlepší otevřít oči srdce, sledovat jeho tlukot, v kterém zní hlas Pána, našeho průvodce.

(P. Ibrahim Alsabagh OFM, farář v syrském Aleppu, svědectví z války, 22. dubna 2016)

Máme-li co dělat s nějakou nepříjemnou duší, neodmítejme ji, nikdy ji neopouštějme. Mějme vždycky „meč ducha“ v ústech, abychom ji vzpamatovaly z jejích omylů: nenechávejme věcem volný průběh, abychom uchránili svůj klid; bojujme stále, dokonce i když není naděje, že bitvu vyhrajeme. Co záleží na úspěchu? Bůh od nás žádá, abychom se nezastavovali před námahami boje, abychom neztráceli odvahu a neříkali: „Čím dál tím hůř! Nedá se s ní už nic dělat, nechám toho.“ Ó, to je zbabělost; je třeba plnit svou povinnost až do konce.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 6. dubna 1897)

Když jdu ke svému Snoubenci a nemám nic, co bych mu mohla nabídnout, protože ve mně nic dobrého není, předkládám mu jeho vlastní bohatství: místo své zlovolnosti mu dávám jeho dobrotu a místo své nedbalosti jeho dokonalá, svatá díla.

(Kateřina de’ Ricci /1522–1590/)