Doporučujeme
Bezprostředně před svou konverzí a potom dlouho po ní jsem se domnívala, že vést náboženský život znamená vzdalovat se všeho pozemského a žít jen myšlenkám na božské věci. Ponenáhlu jsem se naučila vidět, že se od nás chce na tomto světě něco jiného. Že ani rozjímavý život nesmí přerušit naše spojení se světem. (…) Myslím si dokonce, že čím hlouběji je člověk vtahován do Boha, tím víc zase musí v tomto smyslu vycházet do světa a vnášet tam božský život.
(Terezie Benedikta od Kříže, text z roku 1928)
Nemohu odolat volání svatostánku. Dobře vím, že jsem s Pánem všude, že jeho přítomnost mne stále provází, ale to nenahrazuje samotu s ním. A toto ticho v jedenáct hodin večer, tato samota…, má pro mne přitažlivost, o níž nikdo neví, natolik jsou všichni zvyklí vidět, jak jsem stále zaměstnána druhými.
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, osobní poznámky, 1966)
Zásluha nezáleží v tom, když mnoho dáváme, ale spíš když mnoho přijímáme, mnoho milujeme… Je řečeno, že je „blaženější dávat než dostávat“, a je to pravda. Ale když si chce Ježíš ponechat pro sebe blaženost z dávání, nebylo by pěkné to odmítat. Nechme ho brát a dávat všechno, co bude chtít, dokonalost spočívá v plnění jeho vůle…
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 142, Celině, 6. července 1893)
Nic se vám nesmí zdát překážkou na cestě k Němu. Nevšímejte si příliš, jste-li nadšená nebo bez odvahy. Je to zákon vyhnanství takto přecházet z jednoho stavu do druhého. Věřte tedy, že On se nikdy nemění, že se k vám ve své dobrotě stále sklání, aby vás vzal a usadil v Sobě. Pokud vás navzdory tomu všemu skličuje prázdnota a smutek, spojte tuto úzkost s úzkostí Mistra v Olivové zahradě, kdy řekl Otci: „Je-li možné, ať mě mine tento kalich.“
(Alžběta od Trojice, dopis 249)
Nacházela jsem se v neprostupných temnotách aniž bych tušila, odkud vyhlížet paprsek světla. Měla jsem za to, že si za všechno můžu sama a že si nic jiného nezasloužím, a tak jsem neustále opakovala: Stvoř mi čisté srdce, Bože, a obnov ve mně ducha vytrvalosti! V tomto mučivém stavu, který ani neumím kloudně popsat, jsem neměla nikoho, o koho bych se mohla opřít. Boha už jsem nenacházela, světlo víry mi bylo také vzato, naděje a vnímatelná láska byly ty tam. Všem těm temnotám a pokušením šel v patách strach, že se pro svou nedostatečnost a malost dočkám rozpuštění kongregace. Na to jsem říkala: Pane, sama ze sebe nemohu vůbec nic. Ale i kdybych snad mohla, nechtěla bych, vždyť netoužím po ničem jiném, než aby se ve mně, nade mnou, okolo mě … voluntas tua fiat. Má-li kongregace mým přičiněním pokračovat, pospěš mi na pomoc, fiat. A jestli mám své dílo opustit a přijít k Tobě, s obavou, že spolu s mým životem zanikne i ono, fiat. Jestli chceš, abych ještě chvíli žila a ztrápená bezmocně přihlížela, jak se hroutí, co jsem vybudovala a čeho dosáhla … fiat. Ano, můj Bože! Stále budu opakovat, ať se stane, co Ty chceš … fiat. … Je-li to možné, odejmi od nás tento kalich.
(Marie Terezie Scrilli /1825–1889/, úryvek z autobiografie)
Existují předčasné smrti, ale tím nemám na mysli smrt mladých lidí, vždyť konec konců jakkoli krátký život může stačit k tomu, aby vyzrál. Skutečně předčasná je taková smrt, která nás zastihla ještě nepřipravené, abychom stanuli před Bohem, která nás překvapí v plném růstu, kdy si nejsme jisti svou vlastní tváří; kdy jsme ještě nedospěli do cíle, jehož jsme měli dosáhnout.
(Olivier Lacombe /1904–2001/, Existence de ľhomme)
Náš Pán mi zjevil v plnosti své lásky, že na nás myslí, a ano, miluje nás teď, když jsme zde, a stejně tak nás bude milovat, až budeme tam, před jeho požehnanou tváří. Veškerá naše zdejší strádání pocházejí jen z nedostatečnosti naší lásky.
(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 37)
Tisíckrát šťastný je křesťan, jenž si může při smrti bez opovážlivosti docela potichu ve svém srdci opakovat Ježíšova slova Otci: „Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal.“
(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)
Smrt, která je drásavým okamžikem, okamžikem roztržení lidské podstaty, se může v perspektivě plynoucího času nicméně projasnit a projevit jako bod nejvyšší zralosti lidského života. Může ji doprovázet pocit, že jsme dospěli do zralosti, že náš osud je skutečně naplněný, že přinášíme Bohu v oběť završený život, jenž nám – bude-li on chtít – otevře bránu do jeho věčnosti.
(Olivier Lacombe /1904–2001/, Existence de ľhomme)
Pane
Nakonec vyposlechneš tiše celý můj život
ten celoživotní monolog ubožáka v tíživé samotě
abys potom řekl své slovo věčného života
a tak uzavřel dějiny duše.
Abys tím slovem
vřekl do srdce člověka Sebe samého.
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, únor 1983)
Pán mi Vás dal poznat a svěřil mi Vaše duchovní vedení. Nebojte se, že by Vám po mém odchodu mohlo něco chybět. Slibuji před nebem i zemí, že o Vás budu pečovat i z nebe. Pak Vás budu moci častěji navštěvovat. Ale co to říkám? Budu stále s Vámi a budu bdít nad Vaším úsilím o svatost. A až se jednoho dne Pánu zlíbí povolat Vás k sobě, sám Vás představím nebeskému Ženichovi.
(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, dopis Giuseppině Morgerové, 1916)