KARMEL

Čím víc jsme nedokonalí, tím větší možnosti má milosrdenství Boží. Nemáme žádný teploměr na měření naší dokonalosti. To je dobře. Tato je tajemstvím. Třeba být velmi chudým (naše nedostatky patří k naší chudobě), aby Bůh v nás mohl působit. Je to milost, naše nedostatky vidět, nedat se jimi deprimovat, nýbrž se s nimi zcela předat Bohu.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 30. dubna 1991)

Můj otče, vůbec se nedivte tomu, co vidíte a slyšíte v současné době, a nehněvejte se kvůli tomu, naopak, každého omlouvejte. Vždyť co to může změnit? Ať si celý svět říká bílé nebo černé; jsme jen to, co jsme před Bohem. Proč se znepokojovat? Nechme tvory, ať nás soudí, Pán už potom chtít soudit nebude. Buďme jako ta cizoložnice: když ji všichni odsoudili, Pán ji nezavrhl. … Nuže, otče, nesuďme nyní ostatní, jako soudili druzí nás. Buďme souzenými, ale nebuďme soudci.

(sv. Marie od Ukřižovaného, dopis o. Lazarovi, bývalému zpovědníkovi, 7. 1. 1873)

Denně slyším o bídě a hříšnosti světa. Neudivuje mě to. Naopak, divím se, že to není horší, když pomyslím, jakého zla je člověk schopen. Co mohu dělat jiného, než se za hříšníky modlit? Dělám to. Všechno ostatní přenechám Bohu. Vím, že On může lidskou špatnost zase napravit, kdy jemu se zlíbí. Jemu přenechávám všechno a nedělám si žádné starosti se zlem ve světě.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 1. rozhovor)

Je stále více nemocných a ubohých, kteří obléhají mé dveře. Něco to stojí – a je to dobře; srdce se z toho těší. Vždyť každý nemocný, každý nešťastný, který klepe na mé dveře, je Kristus, jenž mě volá – a proto klepání nepociťuji jako vyrušení. Nemůžeme přece říci o Kristu, že nás obtěžuje. A tak nalézáme Krista, když jej zdánlivě opouštíme. Přenecháme Kristu, jakým způsobem k nám chce přijít, a nebudeme si určovat způsob, jakým bychom ho chtěli získat. To je blahodárné a tisíckrát lepší.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 28. ledna 1934)

Co se mě týče – díky Bohu, že nám bylo řečeno, abychom Krista následovali. Protože když nemusíme jít před Ním, pak je i v temnotě cesta bezpečná.

(Matka Tereza, dopis otci Picachymu, 1. září 1961)

V Tobě, Pane, je dobré všechno to, co dává Tvé otcovské srdce; nevyzdvihuji útěchy nad hořkosti, ani hořkosti nad útěchy, ale za všechno díky Tobě, Ježíši.

(sv. Faustyna Kowalská, Deníček, I. sešit, 343)

I nejtěžší utrpení vypadá nesnesitelně jen tehdy, když je vidíme v nesprávném světle. Jestliže je ale přijímáme z Boží ruky, která je na nás dopouští, poznáváme, že Bůh je Otec, který nás miluje, pokořuje a navštěvuje. Všechny naše bolesti pak ztratí svou trpkost a náš zármutek se změní v čistou radost.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 16)

Šedivé počasí. Pršelo celou noc. Avšak Popeleční středa je plná radosti. Za minutu zazpíváme nonu a půjdeme bosí nastavit hlavy popelci, abychom si s velkou úlevou vzpomněli, že jsme prach. Pramenem všeho trápení je naše vlastní iluze, že jsme něco jiného než prach. Bůh je naše radost a v něm se náš prach může stát nádherným. Veliké trápení lidstva obrací láska Kristova v radost a tajemstvím štěstí je už nevidět žádné utrpení jinak, než ve světle Kristova vítězství nad ním. A pak veškeré utrpení nějak přispívá k našemu štěstí.

(Thomas Merton, deníkový zápis z 22. února 1950)

Dělám nyní zvláštní zpytování svědomí o spojování se s milosrdným Kristem. Toto cvičení mi dává zvláštní sílu, srdce je stále spojeno s tím, po kom touží, a skutky jsou usměrňovány milosrdenstvím, které vyrůstá z lásky.

(sv. Faustyna Kowalská, Deníček, II. sešit, 703)

Nemůžeš spát, všechno chceš zhodnotit, všechno vypátrat, na všechno myslet, a tak důvěřuješ lidským silám, nebo – co horšího – důvěřuješ jen lidskému zásahu. A to překáží plánům, které s tebou mám. Jak toužím po pravé odevzdanosti, abych ti mohl prokázat dobrodiní. Jak mě zarmucuje, když tě vidím znepokojeného. O to usiluje ďábel, aby tě znepokojil, pobouřil, aby tě skryl před mým působením a hodil tě napospas lidskému konání. Opři se o mne, svěř se mi se vším! Dělám zázraky úměrné tvé důvěře, nikoli tvým starostem.

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, úkon odevzdanosti)