KARMEL

Tvé srdce je stvořeno, aby milovalo Ježíše, aby ho vášnivě milovalo, modli se, aby nejkrásnější léta tvého života neuplynula v přeludech a obavách. Máme jen krátké chvilky svého života, abychom milovali Ježíše, ďábel to dobře ví, proto se snaží, abychom je promrhali zbytečným trápením…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 92, Marii Guérinové, 30. května 1889)

Odevzdala jsem se Marii jako Matce a žádala ji, aby vyprosila pokoj mému duchu, mučenému temnotami víry. Napadlo mě, že jednoho dne se budu na tyto hořkosti dívat s velkou radostí, budu-li je snášet z lásky k té, kterou obdivuji a miluji jako svou drahou Matku. A už teď mi naděje na tuto radost osušovala slzy. Tato myšlenka mě naplňovala láskou. Tato láska mi utrpení činila sladkým.

(Marie Terezie Scrilli /1825–1889/)

Právě jsme přišli z prvních nešpor Narození Panny Marie. Jsem plný těch šťastných antifon a mám radost ze svátku a z toho, co znamená, protože skrze ni přijdeme do nebe. „Coeli fenestra facta es – Ty jsi oknem do nebe.“ Jsem rád, že v našem řádu vstupujeme do nebe oknem. Mám za to, že tento řádek hymnu byl v římské liturgii zreformován, a tak zbytek církve vchází dovnitř slušněji dveřmi. Ale my cisterciáci se tam ještě dostáváme oknem.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis ze 7. září 1947)

V každé minutě chce, abyste vycházela ze sebe a zanechávala všech starostí, abyste se uchylovala do této samoty, kterou si vyvolil v hloubi vašeho srdce. On je stále tam, i když to necítíte; čeká na vás a chce s vámi uskutečnit „podivuhodnou výměnu“, jak zpíváme v krásné liturgii, důvěrnost Snoubence a snoubenky. Vaše slabosti, vaše chyby, všechno to, co vás skličuje, ze všeho toho vás chce tímto nepřetržitým kontaktem vysvobodit On. Neřekl snad: „Nepřišel jsem, abych soudil, ale abych spasil“?

(Alžběta od Trojice, dopis 249)

Láska není nikdy abstraktní, nýbrž je vždy konkrétní. Je pro druhé, jako byla láska Kristova pro nás. V takové lásce je dokonalost, ne v zachovávání předpisů. Ty mají sloužit lásce, jejímu prohlubování. Láska není nikdy hotová. Při jejím růstu je hlavním činitelem Bůh, a ne my. Nechte ho také něco dělat a odevzdávejte se tak, jak jste, se všemi omezeními a slabostmi.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 12. června 1994)

Bez účinné a ustavičné Boží pomoci nemůžeme uniknout četným nebezpečím pozemského života. Proto bychom se měli neustále modlit! Ale jak se k Němu můžeme modlit, když nežijeme v Jeho přítomnosti? A jak můžeme přebývat v Jeho přítomnosti, nemyslíme-li na Něj častěji? A jak na Něho můžeme myslet častěji, když neusilujeme o to, abychom navykli své myšlenky na Něj a tak je posvětili? Mohla bys mi namítnout, že říkám stále totéž. Vím to.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 10)

U Vás není v pořádku to, že nesnášíte sám sebe, a Ježíš Vás přitom nese s takovou láskou! Rozčilujete se nad svou ubohostí, nad zraněními své duše, místo abyste říkal: „Ach, Pane Ježíši, proč by mě to mělo udivovat?“

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Jaká milost, když ráno necítíme žádnou odvahu, žádnou sílu k projevování ctnosti! To je chvíle, kdy (…) místo abychom ztráceli čas sbíráním několika malých stébel, těžíme diamanty. Jaký zisk na konci dne! Je pravda, že někdy jsme na několik okamžiků znechuceni hromaděním svých pokladů, to je pak těžká chvíle, jsme v pokušení všeho nechat. Ale jeden úkon lásky, a to i nepociťované, a všechno je napraveno a Ježíš se usmívá …

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 65, Celině, 20. října 1888)

Stále více se červenám, když vidím, že věříte, že miluji mého Boha, zatímco mi tato láska zcela schází; ale abych uspokojila vaši touhu a současně pomohla nám oběma k získání této lásky, říkám vám, že k tomu není lepší prostředek, než Boží přítomnost.

(Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, myšlenky o lásce)

Zdá se mi, že nejsvobodnější duší je ta, která na sebe nejvíc zapomíná. Kdyby se mě někdo zeptal na tajemství štěstí, řekla bych, že ho dosahujeme tehdy, když na sebe nedbáme a zapíráme se v každém okamžiku. Hle, to je dobrý způsob, abychom umřeli pýše: zmocníme se jí vyhladověním!

(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 4)