KARMEL

Ó, můj Ježíši, přeji si nade vše jen tebe samého, ve tvé eucharistické lásce nacházím své štěstí. Zmocni se mě celého a nikdy nedopusť, abych zabloudil na špatných cestách tohoto života. Ó, nekonečná Lásko, ty jsi mě miloval až do sebeobětování; učiň, abych tě miloval stejným způsobem a stal se pro tebe obětí ustavičnou. Přicházím k tobě ukrytý pod Mariiným pláštěm, s růžencem v rukou. Jsem si jist, že s touto mocnou zbraní zvítězím ve všech bitvách. Amen.

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/)

V zásadě je správné jen toto: zasvětit svůj život Bohu, jak On to chce, a ne tak, jak my bychom chtěli. Vnuká nám touhu po samotě a mlčení – a právě tato samota a mlčení jsou nám odpírány. Je to snad krutá hra s námi? Nebo nejsou snad vnější okolnosti našeho života takové, jak On by chtěl?

Kdyby andělé mohli závidět, záviděli by nám dvě věci: svaté přijímání a utrpení.

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, příprava na sv. přijímání, 10. ledna 1938)

Vidím dobře, že to utrpení má nějakou vyšší příčinu, že je dopustil Bůh, abyste s ním byla stále spojena. Tak trochu jako svatý František, který prosil, aby na svém těle směl cítit Ježíšovo utrpení a ve své duši to, co je Ježíšova láska.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Bůh si přeje, abychom jej poznali, a těší jej, když nacházíme útočiště u něho; neboť veškeré věci, které ho nejsou hodny, jsou nízké i pro nás.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, KT 4)

Když se modlím ke svému andělu strážnému, často se ho ptám, co by dělal na mém místě. Jak by přijímal utrpení, kdyby byl se mnou. Když držím náš kříž a Váš medailónek v ruce, často se modlím k našim andělům strážným za nás oba, aby nás přiměli následovat našeho Pána stejně, jako by to dělali oni, kdyby žili na zemi, a aby nás přiměli plnit všechno, co od nás milovaný Pán očekává.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis trapistickému mnichu, 29. listopadu 1896)

Mé touhy po mučednictví nejsou nic, ty mi nedávají neomezenou důvěru, jakou cítím v srdci. Popravdě řečeno, duchovní bohatství činí člověka nespravedlivým, když v nich se zalíbením spočine a když si myslí, že je to něco velikého… Tyto touhy jsou útěchou, kterou uděluje Ježíš někdy slabým duším, jako je moje (a těchto duší je mnoho). Ale když tuto útěchu nedává, je to milost a výsada. (…) Milovaná sestro, jak můžete po tom všem říct, že mé touhy jsou známkou mé lásky?... Ach, dobře cítím, že toto vůbec není to, co se líbí Pánu Bohu v mé malé duši. Líbí se mu, že miluji svou maličkost a chudobu, líbí se mu má slepá naděje v jeho milosrdenství… To je můj jediný poklad. Milovaná kmotro, proč by to nemohl být i váš poklad?...

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 197, sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, 17. září 1896)

Má paní Eustochie,

jak často jsem v poušti, v divočině spalované žárem slunce, kde mniši žijí mezi divokými zvířaty, vzpomínal na pohodlný život v Římě. Sedával jsem často sám a pociťoval hořkost vzpomínek. (…)

Ježíši, často se v životě cítím jakoby ztracená; vypadá to, že bych mohla zůstat sama a opuštěná. Ale já ti důvěřuji a prosím tě, pošli mi archanděla Rafaela, aby mě povzbuzoval ke konání Boží vůle a našel mi příbytek v blízkosti tvého Srdce. Osvoboď mě od každého klamu, od každé iluze! O to tě prosím skrze Neposkvrněnou Pannu Marii, která ať mě zahalí svým pláštěm.

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, modlitba, kterou napsal pro svoji neteř, nejistou jak ohledně zaměstnání, tak ohledně povolání k manželství; 18. ledna 1961)

Milý bratře!

Přijmi ode mne zase jednou pár řádek jako upřímný, bratrský pozdrav všem u vás doma a vůbec celé milé vzdálené vlasti. Sice vím, že Pán Bůh je s námi všude, že celá země je jeho, a přesto nutně máme jako strom své kořeny na určitém místě, určitý kousek země milujeme jako svou vlast, a čím hlouběji v ní naše kořeny spočívají, tím bezpečněji se pak může koruna našeho stromu života rozprostírat nad ostatní zem. A mám za to, že jsme tím víc schopni toužit po nebeské vlasti a s větším nadšením tušit, jak je krásná, čím vroucněji visíme se silnou, čistou a mužnou láskou na svém pozemském domově.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopis spolubratru; Dachau, 11. února 1945)