KARMEL

„To je tvá matka“. To ty, Ježíši, mi ji dáváš za Matku. … To ty, Ježíši, mě jí odevzdáváš. Dej, ať naslouchám tvému hlasu. Učiň, abych pronikl do tvého záměru. Až na konci života přijdou nápory zoufalství, dej, abych náhle ucítil, jak mi tvá Matka, jež se stala mou, dává u tvého Kříže znamení, abych zemřel.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Touto radostí myslím onu hloubku vnitřní radosti ve vás, ve vašich očích, pohledu, tváři, pohybech, činech, bezprostřednosti, atd. „Ať je moje radost ve vás,“ říká Ježíš. Co je Ježíšova radost? Je to důsledek jeho neustálého spojení s Bohem, konání Otcovy vůle. Přišel jsem, „aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila“. Tato radost je plodem spojení s Bohem, přebývání v Boží přítomnosti. Život v Boží přítomnosti nás naplňuje radostí. Bůh je radost.

(Matka Tereza, texty)

Nezapomínám na Vás, ale vyprošuji Vám Ježíšův pokoj, který je silnější než svět. Stačí mu vteřinka, aby nás jím naplnil a naše zoufalství proměnil ve světlo, tak jako se to stalo dobrému lotrovi.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Využij, Pane, chvil, kdy jsi se mnou k tomu, abys změnil mé srdce. Nahraď mé staré, tvrdé, malé, sobecké a ubohé srdce srdcem svým: velkým, štědrým, vznešeným, krásným a bohatým. To, co vychází z mého ubohého nemocného srdce, mě plní znechucením. Chtěl bych se probudit s pocitem, že ve mně bije tvoje srdce. Jak jinak by se mi jevil okolní svět! Ve všem, co mě obklopuje, bych nacházel zcela novou vznešenost. Jak bych toužil po Otci! Jak bych byl milosrdný k bratřím!

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 12. srpna 1955)

Ano, to je ta chudoba v duchu: nemít v rukou nic, co bychom mohli rozdat, vidět jen selhání a nuzotu svého ubohého života. Pak můžeme pozvednout oči k nekonečnému milosrdenství, a protože to milosrdenství je nekonečné, nepotřebuje nic jiného, než abychom o ně žebrali. Ale cožpak milosrdenství někdy, byť jen jednou jedinkrát, odvrhlo žebráka prosícího o lásku?

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Nejdojemnější projev Božího milosrdenství:
Vstoupíte do prázdného kostela.
V rohu stojí stará zpovědnice s fialovou záclonkou.
(Zpravidla do ní uklízečky odkládají smetáky a kbelíky.)
Odhrnete roušku – a je tam zpovědník.

(z vyprávění kard. Joachima Meisnera /1933–2017/)

Je dobře, že se všechna dynamika v srdci
stahuje do jednoho bodu:
k Boží milosrdné lásce.
Že se v tom bodě stále více zhušťuje.
V Božím Milosrdenství.
K Božímu Milosrdenství patří jen jedno:
Bezmezná důvěra.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, srpen 1985)

A pak jsou tu ty chvíle, kdy on k nám přichází v oběti mše svaté, která nás spojuje s jeho zkrvaveným křížem, a ve svatém přijímání, kde je už ve slávě, ale kde se nás nadále dotýká ranami svých stigmat.
Chvíle, kdy k nám ve svatém přijímání přichází, je jakoby „tělesná věčnost“, kdy si nás tiskne k srdci a ke svému milostiplnému utrpení, aby našim ubohým duším dal spoluúčast na díle vykoupení.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Otěži hříbat nezkrocených,
křídlo ptáků nebludných,
kormidlo plavidel neomylné,
pastýři ovcí královských,

děti své prosté shromáždi,
ať svatě zpívají,
čistě opěvují ústy bezelstnými Krista,
vůdce dětí.

Králi svatých,
Slovo Otce nejvyššího vše si podmaňující,
vladaři moudrosti,
oporo v námahách věčně radostná,
Ježíši, spasiteli rodu smrtelníků,
pastýři, oráči, kormidlo, otěži,
křídlo, jež k nebi vynáší přesvaté stádce,
rybáři lidí spasených z oceánu zla,
vábící nevinné ryby návnadou života sladkého
ven z nepřátelských vln.

Svatý pastýři ovcí duchovních,
vládni, králi, nad dětmi nedotčenými:
šlépěje Kristovy jsou cestou do nebe.
Slovo navždy trvající, věku bezmezný,
světlo věčné, prameni milosrdenství,
tvůrce ctnosti v těch, kdo Boha opěvují
důstojným žitím.

Kriste Ježíši, mléko nebeské
ze sladkých prsou rozkošné Nevěsty,
tvé moudrosti, prýštící.
Maličcí, již jemnost úst si střeží,
syceni rosou Ducha z ňader Slova,
v tanci zapějme společně
prosté chvály, zpěvy neomylné
králi Kristu
v posvátnou daň za učení životodárné.

Buďme pokornou družinou mocného Dítěte.
Taneční průvode pokoje,
lide vyrovnaný, potomstvo Kristovo,
společně pějme Bohu pokoje.

(Klement Alexandrijský, Hymnus Kristu Spasiteli považovaný za nejstarší dochovanou křesťanskou báseň, složený kolem r. 190 v egyptské Alexandrii, překlad Veronika Černušková)

Ještě něco je důležité: Ježíš se zjevuje – nejzřetelněji učedníkům na cestě do Emauz a Marii z Magdaly – v odcházení. První slova anděla k ženám zněla: „… není tady … jde před vámi …, tam ho uvidíte“. Můžeme jej spatřit, když jej následujeme.

(kard. Joseph Ratzinger, meditace k církevnímu roku)