KARMEL

Jen jednoho je zapotřebí: odvážného, pevného rozhodnutí zříci se jednou provždy všeho a odevzdat se Bohu, a od této chvíle se s Ním smíme stále stýkat. Musí to být styk plný důvěry, bez velkých tajností, upřímný a čistý! Tak to chce Bůh! Potřebujeme obšťastňující poznání, že Bůh přebývá v nás, v největších hlubinách duše, a že se tam na Něho můžeme v každém okamžiku obracet. Zde Ho prosíme o pomoc, aby nám ukázal svou vůli, když si nejsme jisti; aby nám pomohl dobře vykonat, co nám ukládá. Všechno Mu můžeme svěřit, než to vykonáme. Poděkujme, když jsme všechno dokončili.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 4. rozhovor, 25. listopadu 1667)

Na třetí meditaci P. Radcliffa – věnovanou přátelství – navázalo zamyšlení o umění vést rozhovor, o konverzaci vedoucí ke konverzi. Poznámky pod pracovním překladem se vztahují k výchozímu anglickému textu.

Jsme pozváni, abychom šli synodní cestou ve vzájemném přátelství. Jinak se nikam nedostaneme. Přátelství s Bohem i s druhými pramení z radosti, že jsme spolu. Potřebujeme však slova. U Cesareje Filipovy konverzace ztroskotala. Ježíš nazval Petra satanem, nepřítelem. Na hoře Proměnění Petr stále neví, co by řekl, ale učedníci začínají naslouchat Pánu, a tak může cestou do Jeruzaléma rozhovor znovu začít.

Vidím svého bratra prodávat Miláčka... Och, můj bratře, jak můžeš prodávat Ježíše kvůli svým libůstkám, kvůli svým zájmům, kvůli pohybu po cestě Satanově, která je cestou do pekel? Ó, můj bratře, jestli chceš prodat Miláčka, já ho koupím... Ó, Spasiteli, koupila bych tě za své slzy, za poslušnost, za pokoru, za lásku, za oběť, za smrt, za čistší lásku k bližnímu... Budu-li toto činit, budu tě kupovat pro ty, kteří tě prodávají.

(Miriam od Ukřižovaného /1846–1878/, duchovní vzlety)

Jsem přesvědčená o neužitečnosti léků pro své uzdravení, domluvila jsem se však s dobrým Bohem, že toho použije k prospěchu ubohých nemocných misionářů, kteří nemají čas ani prostředky, aby o sebe pečovali. Prosím ho, aby je uzdravil místo mne prostřednictvím léků a odpočinku, který je mi uložen.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, květen 1897)

Pohleďme na Ježíše. V jeho hlubokém soucitu nebylo nic sebestředného. To nebyl soucit ochromující, bázlivý nebo plný studu, jak se to často stává nám. Naopak. Byl to soucit, který ho přinutil odhodlaně vyjít ze sebe a hlásat a posílat také druhé, aby hlásali, uzdravovali a osvobozovali. Uznejme svou slabost, ale dovolme Ježíši, aby ji vzal do svých rukou a poslal nás. Jsme slabí, ale neseme poklad, jenž nás činí velikými, a jenž může učinit lepšími a šťastnějšími ty, kdo jej přijímají. K misii podstatně patří apoštolská odvaha a smělost.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 131; 2018)

K tomu, co mi říkáte o Božích cestách, tak tedy ano, můžete být klidná, máte pravdu; ať je světlo či tma, anebo mlha a vyprahlo, Vás samu uchopil a ve své ruce drží Někdo, kdo je silnější. Nezbývá než stát se žebrákem, nekonečně, nejprve žebrat pro sebe a pak pro svět.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Nabízíme pracovní překlad třetí meditace P. Radcliffa, tentokrát o nezbytnosti přátelství. Poznámky pod čarou se vztahují k výchozímu anglickému textu.

Večer před svým utrpením prosil Ježíš svého Otce za své učedníky, „aby byli jedno jako my.“ (Jan 17,11). A přesto téměř ve všech spisech Nového zákona už od začátku vidíme, jak jsou učedníci rozdělení, rozhádaní a nejraději by se navzájem vyobcovali. Sešli jsme se na této synodě proto, že i my jsme rozdělení a doufáme a prosíme o jednotu srdcí a myslí. To by mělo být naším cenným svědectvím ve světě rozervaném konflikty a nerovnostmi. Kristovo Tělo by mělo ztělesňovat pokoj, který Ježíš přislíbil a po němž svět tolik touží.

Bůh tvůj kříž od věčnosti viděl, promyslel božským rozumem, přezkoumal spravedlností a proteplil slitovností. Oběma rukama jej potěžkal, není-li snad o něco těžší a větší. Pak jej ještě požehnal, svým jménem a milostí posvětil, vdechl do něho svoji útěchu a ještě jednou se podíval na tebe a tvou odhodlanost. Tak ti kříž přichází přímo z nebe jako volání Boha a jako dar jeho slitovné lásky, aby ses stal sebou samým a našel v Bohu své naplnění.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, 1964–75)

Ach, zůstaňme skutečně daleko od toho, co se třpytí, milujme naši malost, milujme to, že nic necítíme, a tak budeme skutečně chudé duchem a Ježíš nás přijde najít, tak daleko, kde budeme, nás promění v plameny lásky.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 197, sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, 17. září 1896)

Nemůžeme zapomínat, že milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít z milosrdenství, protože nejdřív bylo prokázáno nám. To není nějaká romantická nabídka nebo vlažná odpověď na Boží lásku, která vždycky hledá, co je pro nás nejlepší, protože klenbou, která nese život církve, je milosrdenství. Veškerá pastorační činnost církve by měla být proniknuta něhou, jež je určena věřícím; žádné její zvěstování a svědectví vůči světu nemůže postrádat milosrdenství. Je pravda, že někdy se chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 310; 2016)