Doporučujeme
Včera – o suché středě – zemřel bratr Gregory. Bratr Gregory byl svatý muž a v posledních letech ho vše, co dělal, stálo tolik úsilí, že se zdálo, že se naprosto ztrácí v horlivém plnění povinností křížové cesty…
Zeptal jsem se ctihodného otce, co učinilo bratra tak svatým. Nevím, jakou odpověď jsem čekal. Byl bych šťasten, kdybych slyšel něco o hlubokém a prostém duchu modlitby, něco o netušených výškách víry, čistotě srdce, vnitřním tichu, samotě, lásce k Bohu. Snad že mluvil s ptáky jako svatý František.
Ctihodný otec odpověděl velice pohotově: „Bratr stále pracoval,“ řekl. „Bratr ani nevěděl, co je to zahálet. Když jste ho poslal hlídat krávy na pastvu, ještě si našel dost věcí na práci. Donesl kbelík ostružin. Nevěděl, co je to zahálet.“
Vyšel jsem z otcova pokoje a cítil se jako člověk, kterému ujel vlak.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 18. prosince 1947)
Domnívám se, že útrapy hladu, jimž jsme byli za války vystaveni ve vězení, jsem snášel o něco snadněji i díky postům, sebezapření a úkonům kajícnosti, které jsem si kdysi sám ukládal. Zkušenost hladovění pro mne přinejmenším nebyla nijak nová, rozdíl byl jen v intenzitě. A brzy jsem poznal, že modlitba sice nepomáhá od fyzických útrap ani duševního soužení, ale lze je díky ní trpělivěji snášet. A jistě to byla právě modlitba, co mi pomohlo překonat každou krizi.
(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení za 2. svět. války, On mne vede, 5. kapitola)
Nevíš, jak praktikovat „odříkání při plné činnosti“. Sama si však odpovídáš: tím, že budeš jednat! Ta největší oběť, kterou můžeme přinést, to největší vítězství, které můžeme sami na sobě vybojovat, je překonat netečnost, sklon k slabému úsilí. Křesťanská činnost sama o sobě odpoutává a spojuje s naším Pánem. Nezabývej se teoretickým odříkáním, začni tím, že se oddáš naplňování svého často protivného úkolu, který je Ti určen Bohem. On Ti pomůže…
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Jestliže hledáme svatost, která je milá Bohu, pak pravidlo pro naše jednání, podle něhož budeme souzeni, najdeme v tomto textu: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně“. (…) Tváří v tvář těmto Ježíšovým nekompromisním požadavkům je mou povinností poprosit křesťany, aby je vzali na vědomí a přijali v duchu upřímné otevřenosti, sine glossa, to znamená bez komentářů, bez vytáček a výmluv.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 95.97; 2018)
Popelec nám připomíná, kdo jsme a odkud pocházíme, vede nás zpět k základní pravdě života: jen Pán je Bůh a my jsme dílem Jeho rukou. My máme život, zatímco On je život. On je Stvořitel, zatímco my jsme křehká hlína, kterou formují Jeho ruce. Pocházíme ze země a potřebujeme nebe – Jeho. S Bohem povstáváme z popela, ale bez Něho jsme prach. Když pokorně skláníme hlavu, abychom přijali popelec, upamatujme se ve svém srdci na tuto pravdu: jsme Hospodinovi, patříme Mu. On totiž „uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života“. Existujeme, protože do nás vdechl dech života. A jako něžný a milosrdný Otec také prožívá půst, protože po nás touží, čeká na nás, očekává náš návrat…
(papež František, promluva na Popeleční středu 2023)
Nemáme zápasit tak, že se nutíme k tomu, co je nám protivné. Máme se utíkat vzhůru k Bohu a poté sestoupit dolů s paprskem lásky, kterou Bůh miluje ty druhé. Pak bude snadné myslet to s nimi dobře, a srdce se zklidní.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Mír neznamená jenom to, že není válka, ani se neomezuje na pouhou rovnováhu nepřátelských sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády, nýbrž správně a výstižně se o něm mluví jako o „díle spravedlnosti“. (…) Protože lidé jsou hříšní, hrozí jim nebezpečí války a bude hrozit až do Kristova příchodu. (…) Nedávné války způsobily našemu světu nesmírné škody hmotné i mravní, a přesto ještě teď den co den v některé části Země pokračuje válka ve svém ničivém díle. (…)
V předvečer 1. výročí ruské agrese na Ukrajině nabízíme dvojí setkání s hlavou řeckokatolické církve na Ukrajině, kyjevsko-haličským arcibiskupem Svjatoslavem Ševčukem. V prvním textu shrnují novináři nedávné Ševčukovo vystoupení pro média.
Druhý text je bolestným dopisem, který pan arcibiskup adresoval již v srpnu 2014 (krátce po anexi Krymu) biskupským konferencím a všem lidem dobré vůle.
Myslím, že jsem tím více sjednocena s Bohem, čím ubožejší se cítím. Namísto aby mne zarmucovala, mne má bída naplňuje radostí, neboť čím více cítím svou nedokonalost, tím více se mi otevírá Jeho nekonečné milosrdenství. Právě tím, že uznávám, jak hluboko vlastně jsem pod všemi ostatními, také chápu, jak nekonečná a mocná je Jeho láska ke mně.
(Marie od Nejsv. Trojice /Marie-Antoinette Gauser; 1889–1918/, korespondence)
Všemohoucí a svrchovaně mírný Bože, ty jsi žíznícímu lidu otevřel ve skále pramen živé vody. Vyveď z tvrdosti našeho srdce slzy pokání, abychom mohli plakat nad svými hříchy, a zasloužili si tak pro tvé milosrdenství jejich odpuštění.
(Modlitba Ad petendam compunctionem cordis, Missale Romanum, ed. typ. 1962)
Vyznávám se všemohoucímu Bohu,
tobě, který jediný znáš
mé srdce a můj život,
který jediný odpouštíš hříchy,
který jediný ze mě dokážeš sejmout břemeno
a který dovedeš uvést do pořádku,
co jsem pokazil;