KARMEL

Samou podstatou naděje je svobodně očekávat všechny milosti nezbytné ke spáse jako Bohem zdarma dávané dary. Svobodná vůle, která se odhodlá v Boží dary doufat, právě proto poznává, že její vlastní úkon naděje je také darem od Boha – a zároveň vidí, že kdyby doufat nechtěla, nedovolila by, aby jí Bůh pohnul. Naděje je sňatek dvou svobod, lidské a božské, v přijetí lásky, která je stejně zaslíbením jako počátkem naplnění.

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 2.10)

Toto je znamení, že Boží Slovo se skutečně stalo tělem, opravdu přebývalo mezi námi v našem světě plném strachu, podezřívání a závisti; toto je znamení, že se nám naprosto vydalo do rukou, abychom s ním naložili, jak chceme; toto je znamení: že jsme ho zabili. Kříž je naše záruka, že Bůh nás o své lásce neklame. Opravu chtěl vidět sám sebe, nejen ve své vlastní věčné představě, ale i v našich představách, jako jednoho z nás, a tedy jako součást našeho hrozného světa, součást trpícího, sobeckého, rozhádaného světa, jak jsme si ho udělali ke svému obrazu. A naše radost pramení z toho, jak velice nás Bůh miloval; z toho, jak na sebe vzal všechny důsledky skutečnosti, že byl jedním z nás, že byl láskou ve světě lidí, kteří neumějí moc dobře milovat, lidí, které láska ohrožuje.

(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)

Radost z Boha může být také formou odporu proti zlu. Rozšiřuje nám srdce a boří naše obranné valy, čímž nás činí více zranitelnými. Ovšem, jak učí svatý Pavel, právě tato zranitelnost či slabost překonává zdánlivou moc zla. A jelikož trpíme z lásky, radost se stává jakousi zárukou dobroty Božího vykupitelského působení, zárukou toho, že dobro má absolutně navrch nad každým zlem. Radost nepřichází jen tehdy, když se nám zrovna podaří vyhnout se něčemu zlému, nýbrž je odpovědí na zlo. Radostná důvěra v Boží vítězství je účastí na onom vítězství, které nám Bůh získal v Kristu, ačkoli se nám otevírá možnost, abychom svými životy doplňovali „co ještě zbývá do utrpení Kristových“.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Máme mít „vytrvalou radost“, ale abychom ji získali, musíme být odpoutaní od sebe sama. Člověk je špatně naladěný jen tehdy, pokud nějakým způsobem lpí na sobě. Z naší strany je třeba ten mrak odhánět, ale jinak trpělivě čekat.

(Dom Prosper Guéranger OSB /1805-1875/, říjen 1867)

Milí rodiče!

Nezbývá mi, než abych vám pro všechny případy napsal už teď vánoční dopis. (…) Nemusím vám říkat, jak moc toužím po svobodě a po vás všech. Po desetiletí jste nám však připravovali tak nesrovnatelně hezké Vánoce, že již vděčná vzpomínka na ně je dost silná, aby ozářila i Vánoce temnější. V takových dobách se vlastně teprve ukáže, co to znamená mít vlastní minulost a vnitřní dědictví, které nezávisí na proměnách časů a na náhodách. Vědomí, že jsme neseni staletou duchovní tradicí, dává člověku uprostřed přechodných strastí spolehlivý pocit bezpečí. Myslím si, že ten, kdo o takových vlastních rezervách sil ví, nemusí se stydět ani za jisté dojetí, které vyvolá vzpomínka na bohatou a dobrou minulost (…).

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, 17. prosince 1943; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení, Kalich 2023)

Proč radost…? Milovat Boha přece znamená nacházet své štěstí v Boží radosti a štěstí. Znamená to mít úplnou, totální radost, protože Bůh je trvale šťastný. Normálním, trvalým postojem pokřtěného člověka je tedy plnost radosti. Ti, kdo patří Bohu a žijí z něj, se oddávají radosti. Žijeme-li s Pánem a on s námi, jak by náš život nebyl plný radosti a jásotu? Pokoj pro přítomnost, naděje pro budoucnost a ovoce radostnosti a štěstí, dokonalá radost.

(Dom Paul Delatte, OSB /1848–1937/, komentář k žalmům)

Pokaždé mě naplňuje životem tento text: „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, bude nad tebou plesat v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou zajásá.“ (Sof 3,17) Je to radost, kterou uprostřed maličkostí všedního života zakoušíme jako odpověď na láskyplnou výzvu Boha, našeho Otce: „Synu, když něco máš, využij to k vlastnímu dobru... Nezbavuj se dobrodiní, které ti nabízí den.“ (Sir 14,11.14) Kolik otcovské něhy stojí za těmito slovy!

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, odst. 4; 2013)

Jan od Kříže si dnes získává pozornost mnoha věřících i nevěřících svým líčením temné noci jako typicky lidské i křesťanské zkušenosti. Naše epocha zažila dramatická období, během kterých mlčení či nepřítomnost Boha či zažité pohromy a utrpení v podobě válek a vyhlazování mnoha nevinných umožnily tomuto výrazu lépe porozumět, protože mu dodaly charakter kolektivní zkušenosti a učinily jej použitelným nejen pro jednu fázi duchovní cesty, ale pro označení samotné reality života. (…)
Nemoc, hladomor, válka, nespravedlnost, osamění, ztráta smyslu života, sama křehkost lidské existence, bolestné vědomí hříchu, zdánlivá nepřítomnost Boha jsou pro věřícího očistnými zkušenostmi, které lze nazvat nocí víry. (…) „On dokáže tak moudře a krásně ze zla vytěžit dobro“ (Duchovní píseň 23,5). Jedná se v konečném důsledku o pravdivé prožívání tajemství smrti a vzkříšení v Kristu.

(Jan Pavel II., apoštolský list Maestro nella fede, čl. 14; 14. prosince 1990)

Kde není láska, vlož lásku a pak lásku nalezneš

(karmelitán a spoluzakladatel OCD • svatý • učitel církve • svátek 14. prosince)

Texty propria

Juan de Yepes se narodil v roce 1542 ve Fontiveros, nedaleko Avily, ve Španělsku. Jeho otec zemřel, když byl Jan ještě velmi malý (asi tříletý). Rodina se musela z finančních důvodů několikrát přestěhovat. Jan se přitom snažil studovat a zároveň pracoval, aby získal prostředky na živobytí své i svých blízkých.

Příklad svatého Františka ukazuje, jaké místo může krása světa zaujímat v křesťanském myšlení. (…) Krásné verše o kráse světa nacházíme také u svatého Jana od Kříže. Obecně se však dá říct (s výhradou pro neznámé či snad málo známé poklady zasuté mezi zapomenutými plody středověku), že v křesťanské tradici krása světa takřka absentuje. To je zvláštní. Je těžké pochopit, v čem tkví příčina. Je to strašlivá mezera. Jak by se křesťanství mohlo právem označovat za katolické, pokud v něm absentuje vesmír?

(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Formy implicitní lásky k Bohu)