KARMEL

Každý z nás život nějak kazí, o něco jej zhoršuje. Každé zlé slovo, které vyslovíme, otravuje vzduch. Každá lež, každý násilný čin vstupuje do existence a uvádí ji do zmatku. My lidé jsme se sami přičinili o to, že život je takový, jaký je. Je tedy nepoctivé teď tady stát a říkat, že Bůh nemůže být dobrý, když se toto všechno děje. Můžeme jen říkat: „Pane, dej mi trpělivost snášet to, co jsme provedli, abych přispěl svým dílem k tomu, aby to tam, kde stojím, bylo lepší.“ To je jediná poctivá odpověď.

(Romano Guardini /1885–1968/, Ctnosti, 1963)

Někteří křesťané – jak se zdá – žijí ve stylu postní doby bez Velikonoc. Chápu, že radost se neprožívá stejným způsobem ve všech životních etapách a za všech okolností, které jsou někdy velmi tvrdé. Radost se přizpůsobuje a přetváří, ale vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni. Chápu lidi, kteří inklinují ke smutku kvůli vážným těžkostem, které je sužují, avšak postupně je třeba dovolit, aby se začala probouzet radost víry jako tajemná, ale pevná důvěra i uprostřed těch nejhorších protivenství.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 6)

Jsou dny
prázdné, rozbité, ztracené, i vlastní viny je v tom hodně.
Ale jak večer
takový prázdný a rozbitý den přece jen scelit?
Vylitím srdce do Božího milosrdenství.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, listopad 1980)

Nemyslete, že pokora mi brání uznat Boží dary. Já vím, že ve mně udělal veliké věci a denně o tom šťastně zpívám. Pamatuji, že více má milovat ten, komu bylo více odpuštěno, proto se snažím udělat ze svého života úkon lásky a netrápím se už, že jsem jen malá duše. Naopak, mám z toho radost. Proto se odvažuji doufat, že se „už brzy protrhá závoj víry“, ale ne proto, že jsem připravena. Cítím, že nebudu připravena nikdy, jestli mě Pán sám nepřetvoří. Může to udělat v jediném okamžiku. Po všech milostech, kterými mě zahrnul, čekám ještě na milost jeho nekonečného milosrdenství.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 224, abbé Bellièrovi, 25. dubna 1897)

Kriste! Kriste tolikerého lidského utrpení, ponížení a zkázy. Kriste ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Na místě – jednom z mnoha těch, která nelze vynechat z dějin našeho století – tě prosím já, římský biskup a nástupce tvého apoštola Petra: Zůstaň! Zůstaň a přebývej v naší budoucnosti. Zůstaň a buď s námi! Ke komu půjdeme? Vždyť ty máš slova života, která nezastřela a nezničila ani smrt. „Ty máš slova věčného života.“

Je-li král izraelský, ať sestoupí z kříže… Jestliže toto pokolení dosud hledá znamení, nebude mu dáno jiné než znamení proroka Jonáše: ne znamení sestoupení, ale znamení zmrtvýchvstání. Vyšel ze zavřeného hrobu ten, který z kříže nesestoupil. Tak i my, kdo následujeme svou hlavu, nepřestávejme nést svůj kříž, vytrvejme v tom, jak i on vytrval, dokud nám Duch neřekne, abychom odpočinuli od svých prací. Neposlouchejme nikoho, bratři, ani tělo ani krev, ani žádného ducha, který přemlouvá k sestoupení z kříže. Vytrvejme na kříži, umírejme na kříži, ať nás sejmou ruce jiných, nikoli naše ulehčování.

(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, kázání In ressurrectione Domini)

Svatý otec Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptor hominis s velkým důrazem říká: „Církev nevládne jinými zbraněmi než zbraněmi ducha, slova a lásky, proto prosí každou stranu a žádá všechny: Nezabíjejte!“ To je výzva, kterou nám přinášejí Velikonoce. Zároveň říká: nestávejte se stratégy násilí, ale služebníky lásky ve víře v Zmrtvýchvstalého, který je naší jistotou uprostřed bezmoci dobra – ve víře, že láska představuje pravou a definitivní sílu světa.

Může-li člověk rozhodovat, a to bez Boha, o tom, co je dobré a co je špatné, může také stanovit, že nějaká skupina lidí musí být zlikvidována. K takovým rozhodnutím docházelo například v Třetí říši a sahaly k nim osoby, které se k moci dostaly sice demokratickými cestami, ale použily ji k uskutečnění zvrácených programů nacionálně socialistické ideologie, jež se inspirovala rasistickým předpoklady. Obdobná rozhodnutí činila také komunistická strana v Sovětském svazu a v zemích podrobených marxistické ideologii. V tomto kontextu byli vyhlazováni Židé i Romové, ukrajinští rolníci, pravoslavný a katolický klérus v Rusku, v Bělorusku a za Uralem… Proč se toto všechno děje? Odpověď je koneckonců prostá: dochází k tomu proto, že byl odmítnut Bůh jako Stvořitel, tedy jako měřítko odhalování dobra a zla.

Všechny bezcitné a člověkem pohrdající ideologie, jejichž strašlivou sklizeň jsme zažívali ve 20. století a od roku 1789, spočívají v pohrdání osobou.
V jednom kázání jsem kdysi četl větu: „Kristus zemřel pro tu nejušlechtilejší věc lidstva.“ Ne, on nezemřel pro věc. On zemřel pro Boha a pro lidi a v tom spočívá vítězství Boží a vítězství pro člověka. Věci nejsou a nebudou ušlechtilé, pokud se kvůli nim zabíjejí lidé. Zmrtvýchvstalý je vítězstvím osoby, která je více než věcí, Bůh je totiž osoba a volá na člověka věčnou láskou, aby také člověk byl věčný a aby jeho láska byla věčná.

(kard. Joseph Ratzinger, velikonoční meditace, 1984)

Kristus vstal z mrtvých! Aleluja! Může být krásnější den k napsání dopisu než den vzkříšení Ježíše Krista, naší radosti a naděje? S ním jsme kráčely na Kalvárii a soucítily s jeho utrpením… Možná jsme mu jako Šimon z Kyrény mohly trochu pomoci nést těžký kříž. Možná jsme k němu byly příliš netečné, jako bezcitný jeruzalémský dav, když ho viděl procházet. Zcela jistě jsme také zvětšily jeho utrpení tíhou svých hříchů… Ale dnes má vládnout radost, protože Kristus vstal z mrtvých!
Aleluja!... Aleluja!... Náš milovaný je šťastný… Co nám chybí?

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence IV/22; II/148)