KARMEL

(zakladatelka Karmelitek lásky /OCD/ • svatá • nezávazná památka 22. května)

Texty propria

Dříve než Francouzská revoluce rozpoutala zmatky, nepokoje, násilnosti a válečnou vřavu, dosáhl šlechtický rod de Vedruna v severovýchodním Španělsku vrcholu své moci a vážnosti. Byl nejvýš respektován pro svou čestnost a bezúhonnost, jakož i pro své postavení a vliv mezi elitními rodinami v Barceloně a na katalánském venkově. Lorenzo de Vedruna a jeho žena Teresa Vidal vychovali svých osm dětí tak, že z nich byli praví malí šlechticové, a ani ve snu je nenapadlo, že jejich páté dítě, malá Jáchyma, by mohlo být jiné a nějak mimořádné. Avšak bylo.

Duchu svatý, ty k nám stále přicházíš a my s úžasem vnímáme tvou přítomnost. Naše modlitba může být naprosto chudá, ale ty se modlíš i v tichu našich srdcí.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Příliš často chápeme naději nadmíru individualisticky, pouze jako svoji osobní spásu. Avšak naděje se zakládá hlavně na velkých Božích činech v dějinách, na činech, které se týkají celého stvoření. Je očekáváním Paruzie, Návratu Pána, který přijde završit dějiny. Vztahuje se tak k osudu celého lidstva. To, co očekáváme, je spása světa. Ve skutečnosti naděje doufá ve spásu všech lidí – a v moji spásu doufá pouze v té míře, v jaké mezi ně patřím.

(Jean kard. Daniélou SJ /14. května 1905 – 20. května 1974/, Essai)

Pane, děkujeme Ti, že začínáme pociťovat vanutí a spřádání Tvého Ducha, jenž by nás chtěl přinutit, jenž by nás chtěl pohánět, jenž by nás chtěl hnát dál a dál. Pane, i když nás pálí strach, Pane, i když nás bodá zbabělost, prosíme Tě: nenaslouchej našemu strachu, nenaslouchej naší zbabělosti, vezmi si nás celé, vezmi si nás s tělem a krví, vezmi si nás s tělem i duší, vezmi si nás se srdcem a duchem. Vezmi nás celé do své svaté bouře, abychom mohli vanout, abychom mohli darovat, abychom mohli plápolat Tvou svatou láskou.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 19; v době 2. světové války)

Plná úzkosti Tě hledám za symboly,
odejmi, odejmi slova,
přijď v duchu, přijď v pravdě…

(Raissa Maritain /1883–1960/, Noční dopis)

V jistém smyslu lze říct, že v každém povolání se postupně ozve dvojí „následuj mě“: to počáteční, které se vyznačuje jistou naléhavostí a velkorysostí, a to druhé, jež zaslechneme v hodině sklíčenosti, obtíží a zkoušek. Svatý Petr poznal obě tato „následuj mě“. A jeho život nám ukazuje, že to nevzdal ani v době, kdy pro něj bylo následování Krista krajně obtížné – poté, co zapřel Krista. Jeho selhání naopak znamenalo příležitost k nové zralosti, kdy se znovu rozhodl následovat Ježíše v lásce až do konce.
Vidíme to po Kristově zmrtvýchvstání v Galileji, kdy mu Pán pokládá zásadní otázku: Miluješ mě víc než cokoliv jiného? Víc než své vlastní pocity, své vlastní štěstí? A z Petrových úst zaznívá to nejkrásnější vyznání lásky, výkřik lásky tryskající ze srdce, které poznalo utrpení: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ A tehdy mu Ježíš podruhé říká: „Následuj mě.“
Tak i v našem životě se objevuje ono druhé „následuj mě“, které přichází v hodině zkoušky. Ač to tak nevypadá, tyto chvíle nám nikdy nebrání zůstávat v lásce a věrnosti, právě naopak: ve skutečnosti jsou to příležitosti k dozrávání, k hlubší odpovědi na Ježíšovu výzvu „následuj mě“.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

(karmelitán • svatý • nezávazná památka 17. května)

Texty propria

Podle nejstarších, historicky spolehlivých údajů byl Šimon Stock anglické národnosti, v letech 1256–1265 byl generálním představeným karmelitánského řádu (1), vyznačoval se svatostí života a zemřel pravděpodobně 16. května 1265 v Bordeaux ve Francii. Po jeho smrti jsou zmiňována zázračná vyslyšení těch, kteří s prosbou o přímluvu navštívili jeho hrob, a v průběhu 14. století vyrostl v Bordeaux místní kult k tomuto světci.

Duch, kterého nám o svatodušních svátcích sesílá Syn od Otce, je duchem věčného hovoru lásky mezi Otcem a Synem. Je to Boží řeč, která se stala osobou. Do této řeči jsme uváděni; dosud byla pro nás tajemnou cizí řečí; a přece, protože ohnivé jazyky sestoupily na církev, stala se naší vlastní „mateřskou řečí“. Prvním slovem, které se jako Boží děti v ní učíme žvatlat, je slovo „Abba“, to nás učí Duch Boží, jak to Pavel dvakrát výslovně říká. Tímto dětským slovem neoslovujeme lidi, ale Boha v řeči, která je jeho vlastní, které rozumí.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Trojitý věnec)

Rozhovor v Duchu, rozlišování a synodalita spočívají především v naslouchání. Synodální cesta, kterou církev podniká, je cestou hlubokého naslouchání. Postoj „otevřeného a zranitelného naslouchání“ je zásadní a velmi potřebný, neboť umožňuje Duchu, aby nás pohnul a přiměl ke změně, aby nás přiměl k volbě a vedl ke konkrétním rozhodnutím. Pokud každý zůstane usazený na svých předchozích pozicích, nedojde ke skutečnému rozhovoru, ke skutečnému naslouchání Duchu. Člověk nenajde nic, co by se mohl naučit nebo si osvojit od druhých, a bude se bát jakéhokoli rozhodnutí, které zahrnuje změnu. Pouze tehdy, když si skutečně nasloucháme, se totiž obohacujeme a prohlubujeme společenství a poslání.

(papež František, úryvek z předmluvy ke knize Rozhovor v Duchu, duben 2024)

Duch svatý je ostrý, řezavý vítr, který může způsobit, že budeme drkotat zuby. Je také spalující oheň, kdyby na někoho sestoupil jako plamenný jazyk, mohl by mu vyhořet mozek. A kdo by se odvážil tvrdit, že má tohoto Ducha? Strany si ho nemohou propachtovat, žene se přes výroky i rozpory. Zastánci tradice mohou být duchaprázdně vysušení; zastánci progrese mohou pochodovat do prázdna. Žádná strana nezachytí nebeskou holubici pro sebe. Ona přichází a odchází. Ona slétá, ale neusedá. (…)
Když Duch sestoupil na Ježíše ve chvíli, kdy se ponížil, aby přijal křest pokání v Jordánu, znamená to, že se nemůžeme holubice zmocnit tím, že po ní sáhneme do vzduchu nad sebou. Duch dosahuje nás, nikoli my jeho. A on se snáší tam, kde nachází prostor, pohotovost, naslouchání, uznání. Čím méně odporu se mu staví do cesty, jako například předem vytvořené názory, hotové systémy, kategorické zásady, uzavřená plánování, tím výrazněji se může projevit, tím jasněji rozlišit…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Cesty k ujasnění)