KARMEL

Pokorný karmelitán bude oprávněně a s velkým jásotem radostně říkat: Pohleď, Královna nebe je mou Sestrou, proto jednám s důvěrou a mé srdce se nebude bát…

(Daniel od Panny Marie O.Carm. /1616–1678/, Speculum carmelitanum, Antverpy 1680)

Nepřikládám svým snům velký význam, ostatně, zřídka se mi zdá něco symbolického, a říkám si, jak je to možné, když celý den myslím na Pána Boha, že se jím víc nezabývám ve spánku… Obyčejně se mi zdá o lesích, o květinách, o potocích a o moři, a téměř pokaždé vidím hezké malé děti, chytám motýly a ptáky, jaké jsem nikdy neviděla. Vidíte, má Matko, mé sny vypadají poeticky, ale nejsou ani zdaleka mystické.
Jedné noci po smrti Matky Jenovéfy jsem měla sen, který mě naplnil útěchou: zdálo se mi, že píše závěť a že každé sestře dává nějakou věc, která jí patřila. Když přišla řada na mě, myslela jsem, že nedostanu nic, protože už jí nic nezbývalo, ale ona se zvedla a třikrát mi s pronikavým důrazem řekla: „Vám nechávám své srdce.“

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 79r)

Domnívám se, že když duše nalezne Boha, nepřestane ho hledat. Boha nelze hledat tím, že chodíme křížem krážem, nýbrž prostřednictvím tužeb našeho srdce. A když ho duše šťastně nalezne, její touha po něm se neuhasí, ale naopak rozhoří. Cožpak plnost radosti znamená vyčerpání touhy? Je to spíš jako olej vylitý do plamenů. Tak to je. Radost dojde svého naplnění, ale touha tím nekončí, a proto ani hledání Boha.

(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, kázání na Píseň písní II)

Ne, Pán od něho nežádá sto tisíc franků, žádá mnohem víc, žádá vše. A teprve až dáme vše, přijde odpověď: ta nejčastěji neodstraní trní, ale způsobí, že to trní rozkvete.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Lidé jdou k Bohu vždycky, když bída je drtí,
o pomoc volají, o štěstí prosí a chléb,
o záchranu z nemoci, viny a smrti.
Křesťané, pohané, všichni v tom,
všichni jsou stejní.

Lidé jdou k Bohu, když hodina nouze ho drtí,
je chudý, je potupen, přístřeší nemá a chléb,
je obklíčen hříchem, je sklíčen slabostí smrti.
Křesťané při Bohu stojí v jeho utrpení.

Ke všem lidem jde Bůh, když bída je drtí,
tělům i duším dosyta dává svůj chléb,
za křesťany, pohany umírá křížovou smrtí
a obojím dává odpuštění.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, báseň z nacistického vězení, léto 1944; překlad Václav Renč; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Více ZDE>>>

Uctívání nás vytahuje z bubliny našeho bytí, která nás dusí. Je odmítnutím narcismu a kontemplace sebe sama. Osvobozuje nás od samolibého egoismu a vyjadřuje náš fundamentální vztah mezi sebou navzájem jakožto spoluuctívačů. (…) Jsme vysvobozováni ze své malicherné posedlosti sebou samými. Klečíme a uctíváme, protože – díky Bohu – nejsme středem světa. Ten se točí kolem druhých lidí, a v posledku kolem Boha. Slovy Richarda Rohra: „Váš život není o vás.“ Slovy svatého Pavla: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ My ustupujeme ze středu jeviště. Jsme šťastní, že máme malou vedlejší roli, v mém případě je to role neupraveného řeholníka.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)

(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 17. srpna)

Texty propria

Angelus byl synem Augustina z větve Peretola rodiny Mazzinghi, která žila ve Florencii. Přesné datum jeho narození není známo, ale bylo to pravděpodobně před rokem 1386. Přibližně roku 1413 vstoupil do karmelitánského řádu a byl, jak o tom svědčí nekrolog florentských karmelitánů, prvním synem rodící se „observance ze Selve“ (z Lesů), karmelitánské reformy, která začala v klášteře téhož jména (S. Maria delle Selve), blízko osady „Lastra a Signa“, a která později vyrostla v tzv. mantovskou kongregaci (1). O dva roky později už byl knězem a byl pověřen kázáním v tomto konventu, v němž později, v letech 1419–30 a v roce 1437, zastával také službu převora. V letech 1431–34 a roku 1436 měl postní kázání ve Florencii a v letech 1435–37 byl převorem florentského Karmelu. Plnil také jiné úkoly v Řádu i mimo Řád. V roce 1434 obdržel titul lektora. Zemřel 17. srpna roku 1438.

Odpuštění je pro každého. (…) Srdce otevřené odpuštění je okamžitě uchváceno srdcem Ježíše, který všechno odpouští, odpouští všechno, ale naše zatvrzelé srdce se stává neschopným prosit o odpuštění, a to je velmi špatná věc, neschopnost prosit o odpuštění. A odtud pramení určitá neschopnost nechat si odpustit, ale ne proto, že by Bůh neodpouštěl, ne, on odpouští všechno. V tom je takříkajíc „bláznem lásky“. (…) Bůh se nikdy neunaví odpouštět. To my se unavujeme prosit o odpuštění. Nikdy na to nezapomínejme.

(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)

Čekáme jen na rozšíření toho, co je již získáno pro všechny národy, které musí vstoupit do Slávy Trojice; již víme, že Kristus a Panna do ní vstoupili. Nanebevzetí ještě prohlubuje tajemství naděje: pouhá žena je ve Slávě Trojice, a to je pro nás obrovská záruka.

(Jean kard. Daniélou SJ /1905–1974/, Essai)