KARMEL

Co se mě týče, horlivě využívám příležitosti, abych se při těchto Vánocích, jimž nechybí špetka náboženského citu, představil jako kněz novým složkám pluku, zejména důstojníkům. (…) Myslím, že pochopíš, když se Ti přiznám, že v určitých chvílích mi připadá poněkud hořké vrátit se ke svým hrubým a ukřičeným mužům. Ale to je jen přirozenost, není-liž pravda… Kdyby náš Pán nebyl shovívavý, zůstal by v nebi a nepřišel by se loajálně a láskyplně stýkat s naší hrubou povahou. Musím říci – a věřím, že to nakonec i pocítím –, že pro mě Vánoční noc nikdy neznamenala tolik jako ta, již strávím dnes večer na slámě ve společnosti méně sympatických mužů, u nichž si zato budu jist, že je miluji skutečně křesťanskou láskou.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 24. prosince 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Chci Ti říci, jak bolestně mě zaskočilo oznámení o smrti p. Auffraye. Vyřiď prosím paní de Margerie mou upřímnou soustrast. Myslím však především na Tebe, která tím ztrácíš ochránce a přítele. Nevím, proč (nebo spíš vím až moc dobře proč) si představujeme, že prostředí našeho života musí trvat stejně dlouho jako my sami. Nemůžeme si připustit, že ti, které jsme odjakživa znali nebo které jsme jednoho dne započítali mezi definitivní opory a vnější okolí naší osoby, by zmizeli dříve než my… Jako by nesčetné trhliny, které vznikají každý den před našima očima, musely vždy respektovat ten malý okruh našich náklonností. – Rád bych, aby Tě tato nová bolest a zklamání, jež se připojují k tolika dalším, nevyvedly z míry. Nemáme jiný trvalý příbytek než Nebe: to je vždy stará pravda, které se musíme stále učit a s níž se srovnáme jen pod ranami bolestných zkušeností. (…) Prosím našeho Pána, aby Ti dal pocítit, že On Ti může a chce nahradit všechny lidské opory, které Ti odnímá.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 9. dubna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Ještě jsem Ti nepoděkoval za Tvůj dopis z 22. prosince. Ano, ať je náš Pán stále víc světlem Tvého života, světlem, které sílí a kterého si vážíme čím dál víc s postupujícími léty, kdy se vysněná „vyústění“ našeho mládí uzavírají jedno po druhém a množí se rozčarování z nás samých i z druhých. – Máš naprostou pravdu, když se snažíš, aby v Institutu panovala láska k chudému: to je ten nejkřesťanštější, nejsociálnější, nejvýchovnější postoj, jaký si od tebe mohou tvoji žáci odnést. Přimět je, aby se sklonili se skutečným soucitem nad ubožákem, znamená poskytnout jim v jediném návyku kvintesenci veškeré lidské a katolické výchovy. V tomto směru nemůžeš nikdy přehánět.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 8. ledna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Nejdražší matko, včera po poledni jsme dorazili do Řezna a cestou jsme se potýkali s mnoha nesnázemi a nepříjemnostmi kvůli ustavičným lijákům a záplavám a dalším věcem, které se obvykle za podobných okolností stávají. Není to nic, co by stálo za povšimnutí – jestliže se Bohu zalíbí přijmout mé utrpení, pak se mi tyto věci jeví jako úplné nic ve srovnání s mojí osamělostí, v níž se snažím odevzdat se, jak nejlépe umím. Neboť přišel-li náš Pán na tento svět, aby z lásky ke mně konal vůli svého Otce, tím větší mám já důvod odevzdat se do Jeho vůle. Vaše Důstojnosti, drahá matko, nepřestávejte mne horlivě svěřovat Boží Velebnosti, aby mi udělila milost vpravdě se rozhodnout snášet utrpení s pokorou, protože, drahá matko, je třeba velké pomoci, abychom se z celého srdce rozhodli pro takovou věc.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 5. července 1647)

Ve Vašem srdci a v srdcích Vašich dětí, v té naději proti vší naději, v té nepřemožitelné víře ve věci věčné, když se zdá, že vše selhává a zklamává, v tom ryzím očekávání spásy, jež může přijít toliko shůry a jíž bije Vaše srdce, právě v tom je církev, církev svatá.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Svou důvěrou Boha uctíváme. Čím více Mu důvěřujeme, tím větší úctu Mu prokazujeme a svoláváme na sebe velkou milost. Je nemožné, aby Bůh někoho klamal. Nikdy nenechá dlouho trpět někoho, kdo se Mu zcela odevzdal a je rozhodnut snášet všechno pro Něho.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)

On je Bůh, který se stal člověkem a přišel k nám! Buď budeme Ježíše hlásat s radostí, nebo ho hlásat nebudeme, protože žádný jiný způsob hlásání není schopen přinést pravou Ježíšovu skutečnost.
Proto nespokojený křesťan, smutný křesťan, nešťastný křesťan nebo – ještě hůře – uražený a nevrlý křesťan není důvěryhodný. Bude mluvit o Ježíši, ale nikdo mu neuvěří! Evangelizace působí bezděčně, protože vychází z plnosti, ne z nátlaku. Evangelium není ideologie: evangelium je zvěstování, zvěstování radosti. Ideologie jsou chladné, všechny. Evangelium je hřejivé svou radostí. Ježíšovo narození je v dějinách i v životě důvodem k radosti.
Každý z nás ať si dnes udělá chvilku času a zamyslí se: „Ježíši, ty jsi v mém nitru: chci se s tebou setkávat každý den. Jsi Osoba, ne idea; jsi společník na cestě, ne program. Jsi Láska, která řeší tolik problémů. Ty jsi počátek evangelizace. Ty, Ježíši, jsi zdrojem radosti. Amen.“

(papež František, promluva při generální audienci 15. listopadu 2023)

Vžijte se do duše takového koncentráčníka. Je už za elektrickými dráty několik let. Několik let se bije s hladem a steskem po domově a žije přitom z nezaručených zpráv. Stále se něčeho chytal a vždycky mu zas do toho něco přišlo, ještě před rokem poslední německá ofensiva v Belgii a Lucembursku. Ale jednou už to přece bylo pravdou. Jednoho rána přišli, že esesmani jsou pryč a na bráně že vlaje bílý prapor. To bylo ráno, a navečer, po několika hodinách nervového napětí, po všelijaké střelbě v okolí, na bráně už nevlál bílý prapor, nýbrž hvězdnatý prapor americký a náš koncentráčník byl skutečně svoboden. Přece se dočkal. Vmyslete se do jeho situace a pochopíte, co je radost.
Až dokážeme čekat na příchod Páně tak oddaně a vroucně jako ten koncentráčník na příchod Američanů, pak naše zbystřené zraky poznají, že Pán je skutečně blízko a i nás zavalí pavlovská radost a stane se opravdu tvořivou silou v našem životě a my se staneme tvořivou silou ve světě.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; autobiografická vzpomínka na osvobození koncentračního tábora v Dachau, otištěno krátce po válce v týdeníku Neděle, 16. 12. 1945; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…

Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.

(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)

V každém okamžiku života Vás zachrání jedině stále úplnější a rozsáhlejší odevzdanost. To už se člověk na sebe ani nerozčiluje, ani se nesnaží proti čemukoli obrnit; otevírá okna i dveře své duše, aby on mohl přijít, kdy bude chtít a jak bude chtít. Tahle odevzdanost, která je zdánlivě snadná, je ve skutečnosti obtížná: a to je důvodem veškerého našeho trápení. Důležité však je, abychom se k ní denně přibližovali. Až bez jakékoli rezervy dokážeme říci: „Můj Pane a můj Bože, vezmi mne mně samému a celého mne daruj sobě“ (Mikuláš z Flüe), ocitneme se již na druhém břehu, veškerá očišťování budou za námi.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)