KARMEL

K tomu, co mi říkáte o Božích cestách, tak tedy ano, můžete být klidná, máte pravdu; ať je světlo či tma, anebo mlha a vyprahlo, Vás samu uchopil a ve své ruce drží Někdo, kdo je silnější. Nezbývá než stát se žebrákem, nekonečně, nejprve žebrat pro sebe a pak pro svět.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Nabízíme pracovní překlad třetí meditace P. Radcliffa, tentokrát o nezbytnosti přátelství. Poznámky pod čarou se vztahují k výchozímu anglickému textu.

Večer před svým utrpením prosil Ježíš svého Otce za své učedníky, „aby byli jedno jako my.“ (Jan 17,11). A přesto téměř ve všech spisech Nového zákona už od začátku vidíme, jak jsou učedníci rozdělení, rozhádaní a nejraději by se navzájem vyobcovali. Sešli jsme se na této synodě proto, že i my jsme rozdělení a doufáme a prosíme o jednotu srdcí a myslí. To by mělo být naším cenným svědectvím ve světě rozervaném konflikty a nerovnostmi. Kristovo Tělo by mělo ztělesňovat pokoj, který Ježíš přislíbil a po němž svět tolik touží.

Bůh tvůj kříž od věčnosti viděl, promyslel božským rozumem, přezkoumal spravedlností a proteplil slitovností. Oběma rukama jej potěžkal, není-li snad o něco těžší a větší. Pak jej ještě požehnal, svým jménem a milostí posvětil, vdechl do něho svoji útěchu a ještě jednou se podíval na tebe a tvou odhodlanost. Tak ti kříž přichází přímo z nebe jako volání Boha a jako dar jeho slitovné lásky, aby ses stal sebou samým a našel v Bohu své naplnění.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, 1964–75)

Ach, zůstaňme skutečně daleko od toho, co se třpytí, milujme naši malost, milujme to, že nic necítíme, a tak budeme skutečně chudé duchem a Ježíš nás přijde najít, tak daleko, kde budeme, nás promění v plameny lásky.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 197, sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, 17. září 1896)

Nemůžeme zapomínat, že milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít z milosrdenství, protože nejdřív bylo prokázáno nám. To není nějaká romantická nabídka nebo vlažná odpověď na Boží lásku, která vždycky hledá, co je pro nás nejlepší, protože klenbou, která nese život církve, je milosrdenství. Veškerá pastorační činnost církve by měla být proniknuta něhou, jež je určena věřícím; žádné její zvěstování a svědectví vůči světu nemůže postrádat milosrdenství. Je pravda, že někdy se chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 310; 2016)

Dnes večer se stahujeme z fronty, bude střídání a my zamíříme do některého tábora v píscích. (…) Bezpochyby toho využiji, abych se znovu shledal se třemi mladými jezuity z okolí; nepatří k těm přátelům či důvěrníkům, v jejichž přítomnosti bych se uvolnil nebo si vyléval srdce, ale spíš (…) očekávají od staršího radu a posilu. Není to tak příjemné ani osvěžující, ale užitečnější a Bohu milejší. Je třeba dovolit druhým, aby se o nás opřeli, i když se cítíme notně vratcí a sami jsme zaujatí hledáním opory!

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 12. ledna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Chceš-li zcela žít pro Pána, (…) musíš sebe a vše, co závisí na tobě, úplně a beze vší výhrady přinést v oběť Jeho svatému Srdci. (…) Jemu patří především čest a sláva, Jemu náleží dík za dobrý i špatný výsledek; vždy buď spokojen a nad ničím se nepozastavuj a nepohoršuj.

(Markéta Marie Alacoque /1647–1690/, korespondence, 26. list)

Dnes přinášíme pracovní překlad další z meditací P. Radcliffa OP, která zazněla na počátku synody o synodalitě. Meditace o domově, který je nejen …, ale i …

Přicházíme na synodu s nadějemi, které si navzájem protiřečí. To ale nemusí být nepřekonatelná překážka. To, co nás spojuje, je eucharistická naděje, naděje, která ve svém náručí objímá – a zároveň přesahuje – vše, po čem toužíme.

Co mám dělat, můj Pane? Jak pozdě se roznítily mé touhy, a jak záhy jste mě naopak Vy, Pane, usiloval získat a povolat k tomu, abych se zcela zabývala Vámi! Opouštíte snad někdy, Pane, ubožáka nebo se odvracíte od chudého žebráka, když k Vám chce přilnout? Má snad Vaše velikost, Pane, nebo vaše velkolepé skutky nějakou hranici?
Ó, můj Bože a mé milosrdenství, jak je nyní můžete prokázat na své služebnici! Jste mocný, velký Bože. Nyní se ukáže, zda si má duše rozumí, když se dívá na čas, který ztratila, a vidí, že Vy, Pane, jej můžete v jediném okamžiku znovu získat. Připadá mi to jako bláznovství, vždyť se říká, že ztracený čas nelze znovu nabýt. Požehnán buď můj Bůh!
Ó, Pane! Vyznávám vaši velkou moc. Jestliže jste tak mocný, a to jste, co by mohlo být nemožné pro toho, kdo zmůže všechno? Obnovte, můj Bože, ztracený čas a udělte mi milost pro přítomnost i budoucnost, abych se před Vámi mohla objevit ve svatebním oděvu. Vždyť budete-li to chtít, můžete to učinit.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 4,1–2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Velmi mě pobavilo, když jsem se dozvěděla, že máte znovu touhu po utrpení. Nechte nás, pro lásku Boží, chvilku na pokoji, vždyť jimi pak neprocházíte sám. Odpočiňme si několik dní. Moc dobře rozumím tomu, že jde o pokrm pro toho, kdo je jednou opravdu zakusí, neboť ten pak pochopí, že není lepší výživa pro duši. Jelikož však nevím, zda se dané utrpení nerozšíří i na další lidi, nemohu po tom toužit. Chci tím říct, že trpět sám o sobě nebo naopak vidět, že trpí i můj bližní, mezi tím musí být značný rozdíl. To je dilema, které mi, až se, Vaše důstojnosti, uvidíme, budete muset objasnit. Kéž se zalíbí našemu Pánu, abychom mu uměli sloužit způsobem, jaký chce On.

(Terezie od Ježíše, dopis Graciánovi, 21. dubna 1579; D 278,8.9, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta)