KARMEL

Paní, Královno nebe, vypros mi samotu a ticho a jednotu, aby všechny mé cesty směly být neposkvrněné v Bohu. Abych byl vždy spokojený, ať už mě obklopuje jakákoliv temnota, stále hledaje jeho u sebe, v jeho milosrdenství. Dovol mi žít na tomto světě v tichu do té míry, jak Bůh chce, a způsobem, jakým on chce.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 14. prosince 1946)

Když si člověk příliš zvykne a začne ho všechno nudit a poslání se mu stane jakýmsi „zaměstnáním“, je čas dát prostor druhému Ježíšovu volání, které nám vždy adresuje. Volá nás, abychom kráčeli, volá nás, aby nás přetvořil. Nebojte se tohoto druhého Ježíšova volání. Není to iluze, je to On, který opět klepe na dveře. A můžeme říci, že je to „dobrý“ neklid, když se necháme svést druhým Ježíšovým voláním.
Znovu spustit sítě a obejmout svět nadějí evangelia: k tomu jsme povoláni! Není čas zůstat stát a vzdát se, zakotvit loďku na břehu nebo se ohlížet nazpět; nesmíme před touto dobou utíkat, protože nás děsí, a utíkat se k formám a stylům minulosti. Ne, toto je čas milosti, který nám Pán dává, abychom se odvážili vyplout na moře evangelizace a misie.

(papež František, promluva k portugalským biskupům, kněžím a řeholníkům; Lisabon, 2. srpna 2023)

Pamatuj, láskyplná Panno Maria,
že od věků nebylo slýcháno,
abys opustila toho,
kdo se utíkal pod Tvou ochranu,
kdo vzýval Tvou moc,
kdo prosil o Tvou přímluvu.
V této důvěře se také já k Tobě utíkám,
Panno panen a Matko,
k Tobě přicházím, před Tebou stojím,
já, kající hříšník.

Dobrá Matko Vtěleného Slova,
neodvracej se od mých slov,
ale slyš je a vyslyš.
Amen.

(modlitba připisovaná sv. Bernardovi z Clairvaux)

Neztrácejte radost a mějte Ježíše stále ve svém srdci. Mějte se na pozoru, aby do něj nevstoupil smutek či ochablost, protože pak by v něm Ježíš zůstat nemohl, protože on o žádnou takovou výzdobu nestojí. Pravými přednostmi srdce jsou pokoj, spočinutí a odevzdanost do jeho vůle, a když je Ježíš v srdci najde, rád v něm setrvá.

(Kateřina de’ Ricci /1522–1590/)

Opravdu to není pohodlné skládat se z těla a z duše! Ten ubohý bratr osel, jak ho nazýval svatý František z Assisi, často překáží své ušlechtilé sestře a brání jí vrhnout se tam, kam by chtěla… Konečně, nechci mu zazlívat, přes své nedostatky je ještě k něčemu dobrý, protože pomáhá své družce dobývat nebe a dobývá ho i pro sebe.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 221, otci Roullandovi, 19. března 1897)

Naše původní řehole praví, že se máme stále modlit. Tato povinnost je ze všech nejdůležitější, a budeme-li ji plnit co nejlépe, budeme zachovávat i posty, kající úkony a mlčení, jak je řád přikazuje. Uvědomte si totiž, že má-li se člověk opravdu modlit, pak musí sahat k těmto prostředkům, neboť modlitba a změkčilost – to nejde dohromady. To jsem vám chtěla říci o modlitbě, jak jste mě o to prosily.

Kéž se líbí Bohu, abychom zachovávaly, co naši svatí Otcové přikázali a zachovávali. Stali se svatými na této cestě: vydat se jinou, ať už z vlastního nápadu či na radu někoho jiného, to by znamenalo klamat se.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti IV,2.4)

Víra nespočívá v nějakém pocitu jistoty, spočívá v hluboké ochotě přilnout k Bohu, podřídit se mu, jako se slepec odevzdává ruce toho, kdo ho vede. U Vás je jedno nebezpečí a ďábel se neustále snaží, abyste do něho upadala: to nebezpečí tkví v tom, že sebezkoumáním se zase znovu vracíte k sobě, což Vás může uvrhnout do zmatku a úzkostí pokaždé, když nebudete pociťovat, že máte víru. I takové pocity odevzdejte Bohu, má-li být pro jeho slávu lepší, když věříme v temnotách.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Panno, ty sluncem oděná,
s korunou hvězd a v lesku věčnosti,
jež lunu nebes pod nohama máš,
chraň před otravným dechem závisti,
zdrť faleš, podvodu osidla vražedná,
zboř nenávisti hráz a zvůli zloby smaž.
Pomoz, když je nám třeba válku vést
s armádou pekla, s vojsky proklatými.
V tom boji obstojím i beze zbraně,
pokud tvé jméno blahoslavené,
Maria, bude na mé straně.

(Fray Luis de León OSA /1527–1591/, úryvek z básně A Nuestra Señora v překladu Josefa Hrdličky)

Náš Pán si zvlášť cení člověka, který se raduje ze štěstí druhého. Pokud neživíme svou schopnost těšit se z dobra druhého a soustředíme se hlavně na své potřeby, odsuzujeme se k životu, ve kterém je málo radosti.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 110; 2016)

Když člověk ví, že Bůh na něj pohlíží bez přestání s velikou pozorností, jako by na světě nebyl nikdo jiný, komu by naslouchal a byl zde pro něj, než právě on,
a že Bůh nekonečně touží po tom být s ním, být od něj milován, vzýván, být jím vyhledáván ve svých potřebách,
a že je Bohu rozkoší sdílet se člověku, dávat mu zakoušet v nitru, jak láskyplně a něžně pečuje o člověka, který Ho hledá:
pokud člověk toto pociťuje, má se cvičit v tom, že si dodá odvahy k opětování lásky a řekne:
„Ó, Bože, kde jsem, pro co žiji, jestliže ne proto, abych Tebe, svého Pána, miloval… Ó, můj Bože, dej, ať žijeme spolu, Ty a já, já v Tobě.“

(Dominik od sv. Alberta O.Carm. /1596–1634/)