Texty propria
Narodila se 15. července 1747 v šlechtické rodině Redi v Arezzo v Itálii. Křestním jménem Anna Marie již od dětství tíhla k modlitbě a usebranosti. V šesti letech opakovaně prosila své rodiče: „Řekněte mi, kdo je to Bůh!“ Na výchovu byla svěřena sestrám benediktinkám u sv. Apolonie ve Florencii. Zde se jí dostalo základního liturgického vzdělání a prohloubila se její eucharistická a mariánská zbožnost, ačkoli v klášteře částečně vládl jansenistický duch.
Klíčem k četbě evangelia je číst je s otevřenou duší, bez předsudků, bez předpochopení. Proč? Protože evangelium je zvěst. Musíme je přijímat úplně stejně, jak přijímáme něco zcela nového. Když je někdo přijímá sterilně, jako ideologii nebo předsudek, pak do něj evangelium nemůže vstoupit. Evangelium se nás musí dotknout.
(papež František, O společnosti a politice, knižní rozhovor s Dominiquem Woltonem „The Path to Change“, 2018)
Prvních čtyřiadvacet let života jsem se v podstatě připravoval na dráhu katolického kněze. Narodil jsem se a byl jsem vychováván v římskokatolické rodině, chodil jsem do římskokatolických škol a vedl jsem život, v němž jsem se stýkal výhradně s římskými katolíky. Byl jsem římský katolík, nikoliv protestant. Byl jsem křesťan, nikoliv muslim, buddhista či hinduista. Byl jsem věřící, žádný pohan. Byl jsem běloch, nikoli černoch atd. Tyto velmi zřetelné hranice mi dávaly pocit, že jsem zaujal správné místo, že jsem plně chráněný, v naprostém bezpečí. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by se rozvedl, opustil kněžský stav nebo byl gay. Měl jsem naprosto jasnou představu o tom, co budu dělat, až se stanu knězem. Znal jsem to pravé učení a věděl jsem, jakou cestou se vydat, abych mohl vést mravný život. Během šesti let výuky v semináři jsem dostal naprosto jasně formulované pokyny, obklopen lidmi, kteří obdrželi tytéž pokyny…
Během let jsem však pochopil, že protestanti patří k církvi stejně jako katolíci, že hinduisté, buddhisté a muslimové věří v Boha stejně jako křesťané, že pohané se mohou navzájem milovat stejně jako věřící, že lidská pýcha je mnohorozměrná, že homosexuálně orientovaní lidé mají v rámci křesťanské komunity jedinečné poslání, že chudí náležejí k samotnému jádru církve a že Duch Boží vane, kudy chce. Všechna tato zjištění postupně prolomila mnoho bariér okolo mé dříve bezpečné zahrady a jejich zásluhou jsem si také plně uvědomil, že Boží smlouva s Božím lidem zahrnuje každého člověka. Pro mne osobně nastal čas hledání, kladení otázek a mučivého zápasu, čas hluboké osamělosti, čas, v němž nechyběly ani okamžiky bolestné vnitřní nejistoty a dvojznačných závěrů. Ježíš, jehož jsem poznal v mládí, zemřel. Vydal jsem se po skličující cestě do Emauz a začal jsem naslouchat hlasu Kohosi, kdo se ke mně na mé pouti připojil.
(Henri Nouwen /1932–1996/, My history with God)
Duchovní růst nejde nutně ruku v ruce s psychickým zlepšením. To může nastat, ale nemusí. Rozhodně nesmí být absolutním kritériem růstu. Člověk může být hluboce oddaný Kristu a toužit žít podle jeho vůle i navzdory své psychické křehkosti.
Zde přichází ke slovu milost, kdy se v lidech slabých a křehkých projevuje Kristova moc, kdy se v nich navzdory jejich křehkosti zjevuje Pán. Takoví jedinci mohou být vskutku cenní, protože nám ukazují, že Pán s oblibou působí ve slabých, a ne v silných a mocných. A Pána rovněž těší, jak na něj tito lidé ve své poníženosti spoléhají. Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha – včetně překážek na cestě, nesnází a naší psychické výbavy.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Svatému Augustinu jsem velmi nakloněna: především proto, že klášter, kam jsem byla dána na vychování, patřil jeho řádu, a pak proto, že byl hříšníkem. Světci, kteří byli hříšníky, než je Pán navrátil k sobě, byli pro mne velkou útěchou. Zdálo se mi, že bych u nich mohla nalézt pomoc, a že když odpustil Pán jim, mohl to učinit i mně… Jak mě leká síla k odporu, kterou měla má duše, ač měla tolik pomoci od Boha!
(Terezie od Ježíše, Kniha života IX,7; překlad J. Koláčka s přihlédnutím k pracovnímu překladu V. Kohuta)
Je to zvláštní pohled, pozorujeme-li, jak si Bůh připravuje srdce maminek k záchraně jejich dětí. Nedá se ovšem pochybovat o tom, že je to utrpení požehnané a plodné.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Vystavit se Božímu světlu znamená vědomě jít naproti skutečnosti, že v jasném denním světle vyplavou na povrch všechny naše chyby a nízkosti. Nejprve budou zjevné ostatním a postupem času, jak se světlo projasňuje, je uvidí i dotyčný člověk. Nejdřív totiž objevujeme průměrnost u těch druhých, až poté svou vlastní. Tohle riziko podstupujeme vždy, míříme-li někam vysoko. Trpíme pak o to intenzivněji, poněvadž máme pocit, že se stále jen vzdalujeme od svého cíle. (…) Odhalení průměrnosti u druhých, a posléze i u sebe, je cestou ke světlu, která je čím dál tím víc matoucí. Svatost, dokonalost, ctnosti: všechny tyto pojmy, které nechtěně interpretujeme jako odraz Absolutna v nás, se pomalu někam vytrácejí. Všechno, co ze mě může udělat středobod všeho, jakési autonomní krystalizační jádro, to vše musí zmizet, abych se mohl připodobnit vzkříšenému Kristu. Nezůstane už nic, jen vztah k Otci, oproštěný od jakéhokoli stvořeného bohatství: jen čirý vztah.
(Paroles de chartreux, Cerf 1987)
(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 26. srpna)
Texty propria
Jakub Retouret se narodil v Limoges ve Francii 15. září 1746, v rodině obchodníka. Seriózní, talentovaný chlapec studoval u jezuitů (1). V patnácti letech vstoupil ke karmelitánům v rodném městě. Po vysvěcení na kněze záhy proslul v širokém okolí, lidé obdivovali jeho horlivost i učení a velké zástupy přicházely, aby slyšely jeho kázání. Bohužel často nebyl schopen dostát všem svěřeným úkolům a závazkům, protože ho po celý život trápilo chatrné zdraví.
Dnes ráno jsem trpěla, poněvadž jsem nevnímala Boha. Zdálo se mi, že mé srdce je jako ze železa. Vzývala jsem však Ducha svatého a říkala jsem: „To ty nám dáváš poznat Krista. Apoštolové s ním pobývali dlouho a nerozuměli mu, ale jediná kapka tebe stačila na to, aby mu porozuměli. Ty učiníš, že i já mu porozumím. Kapka tebe mi stačí, abys mi ukázal Ježíše takového, jaký je.“
(Miriam od Ukřižovaného, myšlenky)
(OCD • svatá • památka 25. srpna)
Texty propria
Miriam se narodila 5. ledna roku 1846 v Abellinu, malé galilejské vesnici na půli cesty mezi Haifou a Nazaretem. Její arabští rodiče, Georges Baouardy a Miriam Schahyn, již před ní měli dvanáct synů, kteří však všichni zemřeli v útlém věku. Podle řecko-melchitského ritu, k němuž rodina patřila, byla holčička po deseti dnech pokřtěna a biřmována ve vesnickém kostele sv. Jiří. O dva roky později se narodil její mladší bratr Pavel. Dětem však záhy zemřel tatínek a o několik dní později i maminka. Miriam se ujal strýc z otcovy strany, Pavlík vyrůstal v rodině tety. Oba sourozenci se již nikdy neviděli.
Snad mi namítnete, že nemůžete získávat duše pro Boha, protože nemáte dostatečné prostředky, že byste to s velkou chutí dělaly, ale že nevíte jak, když nemáte ani učit ani kázat, jak to dělali apoštolové. Jak jsem vám řekla na jiných místech, ďábel nám někdy vnuká velké touhy, abychom se ukolébali tím, že toužíme po neuskutečnitelných věcech a zanedbávali ve službě Bohu to, co uskutečnit můžeme. I když vaše modlitba prospívá celému světu, přesto se spokojte s tím, aby prospívala těm, jež žijí s vámi. Vždyť to není málo, dosáhnete-li svou pokorou a umrtvováním, svou službou sestrám a láskou k nim a svou láskou k Bohu, že se stanete ohněm, který je všechny zanítí. Zkrátka sestry – a tím končím – nestavme věže bez základů. Pán totiž více hledí na lásku, s jakou díla konáme, než na jejich velkolepost. Z toho, co skutečně uvedete ve skutek, Pán vyrozumí, že jste ochotny vykonat mnohem víc, a dá vám takovou odměnu, jako byste mu získaly mnoho duší.
(Terezie od Ježíše, Hrad v nitru VII.IV,14; překlad J. Koláček s přihlédnutím k pracovnímu překladu V. Kohuta)