KARMEL

Když mám mluvit¹ o komunitě a o naději,² chci začít tím, že vám řeknu něco o Erikovi. Jak víte, ve společenství Archa žijeme spolu s osobami s těžkým postižením. Vytváříme s nimi komunitu, která společně slaví a společně doufá. To neznamená, že život v komunitě je vždy snadný, ale to vy víte. Chci tedy začít tím, že vám budu vyprávět o Erikovi, protože tu stojíme tváří v tvář tajemství. Erik byl mladý člověk, kterého jsme našli v jedné psychiatrické nemocnici. Byl slepý, hluchý, nemohl chodit – myslím, že jsem nikdy v životě neviděl mladého člověka s tak velkým trápením.

Žijeme ve světě, ve kterém jsou slabí odmítáni. A my máme z těch, kdo jsou slabí, strach. Na osmdesát procent dětí s Downovým syndromem je usmrcováno umělým potratem. Postižení jsou považováni za přítěž. Lidé jsou z nich často vystrašeni, rodiče jsou v rozpacích. A přitom se tu před námi otevírá tajemství. Chtěl bych k vám mluvit o tom, co [my v Arše] objevujeme: že totiž docházíme uzdravení skrze ty, které odmítáme. Mnozí z vás znají příběh Františka z Assisi. František říkal, že vždy nenáviděl malomocné. Ošklivili se mu, cítil k nim velký odpor. V jeho Závěti stojí, že jednoho dne jej Pán přivedl k malomocným a on s nimi zůstal. A když je opouštěl, říká: „V mém duchu i v mém těle byla nová sladkost – a od té doby jsem sloužil Pánu.“³ Ve Františkově době bylo v Evropě asi dvacet tisíc malomocných a na malomocné bylo pohlíženo jako na provinilce. Malomocenství bylo považováno za Boží trest⁴ a malomocní se toulali bez cíle nebo byli zavřeni v leprosáriích.
Lidé jako Erik s nimi mají něco společného. Asi před sto lety a také i mnohem později, snad před padesáti léty, existovala ještě místa jako Staten Island v New Yorku,⁵ kde bylo zavřeno asi sedm tisíc postižených lidí. Dnes můžete najít postižené lidi na ulici nebo umístěné v různých zařízeních či zavřené na psychiatrických odděleních. Mám s nimi zkušenosti: navštěvoval jsem ty, kteří jsou nejvíc odstrkováni – ty, kdo jsou považováni za blázny, šílence nebo za nebezpečné osoby. Naším povoláním v komunitě Archa je žít s nimi, společně oslavovat život a radovat se!
Takže jsem vám chtěl vyprávět o Erikovi, protože Erik byl pro mne velmi důležitý. Setkali jsme se s ním, když mu bylo pouhých deset let, v jedné psychiatrické nemocnici. Byl na psychiatrii, protože byl hluchoslepý. Zdravotní sestry i ostatní lidé nevěděli, jak se k němu chovat. Když se k němu přiblížili, pevně je svíral, hladověl totiž po kontaktu. Jeho matka velmi trpěla. Měla již tři děti, a když zjistila, jak těžký handicap Erik má, cítila se úplně ztracená. Její manžel jezdil s kamionem, a tak byl stále pryč. Získal jsem velkou zkušenost s rodiči postižených dětí, a tak jsme založili organizaci nazvanou „Víra a světlo“: malou podpůrnou komunitu pro rodiče, jejich syny a dcery, přátele apod. Nyní máme kolem 1500 těchto komunit v téměř každé zemi světa. Viděl jsem tedy zblízka bolest rodičů, z křesťanského i nekřesťanského pohledu, ale také to, že v hloubi svědomí těchto lidí existuje pocit, že pokud mají postiženého syna nebo dceru, je to Boží trest. To vidíme už v deváté kapitole Janova evangelia. Když Ježíš a jeho učedníci potkávají slepého člověka, učedníci se hned táží: „Mistře, kdo zhřešil: on sám nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ A Ježíšova reakce je: „Ne! Tak tomu není! Je slepý, aby se na něm mohly naplnit Boží skutky.“
Tvrdím, že postižení lidé patří k nejodstrkovanějším na světě. Bezesporu už tu nastal velký pokrok, existují integrované školy, úsilí o integraci těchto osob je alespoň v některých zemích velké, ale vzato obecně je na lidi s postižením pohlíženo se shovívavostí a je jimi pohrdáno, zvláště z toho důvodu, že žijeme v kultuře soupeření, honíme se za úspěchem a mocí. Žijeme ve společnosti, v níž panuje tyranie normálnosti. Když používám výrazu „tyranie normálnosti“, chci tím vystihnout: všichni musejí být stejní! A v této ty ranii normálnosti mladí lidé, pokud jsou hezcí, pokud jsou silní, pokud jsou schopní, jdou nahoru. Pokud jsou křehcí...
Brzy budeme žít ve světě, v němž – zvlášť v bohatých zemích – počet lidí slabých převýší počet lidí aktivní populace. Nevím, jestli si to církev připouští. Ve Francii bude za pár let počet osob postižených Alzheimerovou chorobou dosahovat jednoho milionu. (Populační) pyramida, s níž se můžete setkat v oblastech, jako jsou Afrika a Indie, pyramida tvořená malým počtem starých lidí, pak aktivní populací a nakonec spoustou dětí, stojí v bohatých zemích špičkou dolů. Zde je mnoho lidí slabých, protože jsme schopni udržet naživu i ty, kdo onemocněli Alzheimerovou chorobou, a také existuje množství úrazů, nehod na silnicích, různých nezpůsobilostí, duševních nemocí, depresí. Pak je tu aktivní populace a nakonec omezený počet dětí. Mluvím o určitých zemích jako je Itálie, Francie a další, kde je velmi nízká úmrtnost. S postupem let tedy budeme stát tváří v tvář otázce: „Jaký význam má Erik?“ V našich bohatých zemích to všeobecně zákony řeší tím, že se těchto lidí zbavujeme. A můžete si být jisti, že zanedlouho bude pro osoby s Alzheimerovou chorobou eutanázie státními zákony povolována stále víc. Opravdu je třeba se ptát: „Co to znamená?“ Když svatý Pavel říká, že ty údy těla, které jsou nejslabší a které zahalujeme oděvem, jsou pro tělo nepostradatelné (1 Kor 12,22), co to znamená? Ti, kteří jsou slabí, nejslabší, a nejsou reprezentativní, jsou pro tělo nepostradatelní... Kladu vám tuto otázku. Nikdy jsem [totiž] neviděl knihu o ekleziologii,⁶ která by začínala: „Slabí a nereprezentativní jsou v Kristově těle nepostradatelní.“ Snad pronikneme trochu hlouběji k tomu, proč jsou nepostradatelní, když se zeptáme: „Máme my evangelizovat je, anebo oni evangelizují nás?“ Takto se ptejme. „My jsme evangelizováni slabými?“
Vrátíme se zpět k Erikovi. Je třeba, abychom hlouběji poznali určité prvky lidské psyché, lidského bytí. Především si všichni umíte představit bolest jeho matky. Byla touto situací zničená. Dítě slepé a hluché, které nemůže chodit, hrozná úzkost – co to všechno má znamenat? Před časem za mnou přišla se svým manželem jedna žena, která čekala dítě – děvčátko jménem Gabrielle. To dítě trpělo smrtelnou chorobou, na jejíž následky děti umírají již v lůně matky nebo krátce po narození. Přišla si se mnou promluvit. Měla už tři děti a z pochopitelných důvodů byla na pokraji deprese. Mluvili jsme spolu a ona přišla na oběd do domu, kde žiji spolu s postiženými. Nemohl jsem pro ni dělat víc než jí pravidelně telefonovat. Říkala mi, že cítí, jak dítě v ní kope, byla šťastná – cítila [jeho] energii. Pak se mě zeptala: „Mám to říct ostatním dětem?“ A já jsem odpověděl: „Samozřejmě!“. Takže řekla svým dětem – tříletému, pětiletému a sedmiletému – že Gabriela zemře pravděpodobně ještě před narozením. Její gynekolog, jinak velmi ohleduplný, a také pediatr na ni tlačili, aby šla na potrat. Pediatr nechtěl léčit dítě, které zemře. Ale její pětileté dítě řeklo: „Mami, ta má ale štěstí, my musíme žít dlouho, a ona půjde rovnou do nebe!“ Děti někdy mají moudrost, kterou my nemáme... Děvčátko se narodilo živé, bylo pokřtěno a zemřelo za dva dny. Rodiče, vystavení tlaku zvolit potrat a [šikanovaní] tyranií normálnosti, to nemají lehké. Já se neangažuji v nějakých velkých akcích pro „Právo na život“, ale můj postoj si jistě umíte představit. Myslím si ale, že pokud lidé bojují za právo na život, měli by se také těm, kdo jsou slabí, věnovat a ne je prostě zavřít do nějakých institucí, a tak je odstranit. Tento postoj (otevřenosti pro ty, kdo jsou slabí), musí vycházet z církve.
Tedy jeho matka dala Erika do nemocnice a já bych vám teď chtěl říci něco o vztahu mezi dětmi, které nějak strádají, a jejich matkami. Protože ti nejslabší nás učí něco o slabosti, o zranitelnosti. My všichni, když jsme se narodili, byli jsme malí, slabí, zranitelní, křehcí. Neuměli jsme se bránit. A co jsme potřebovali? Potřebovali jsme maminku, která nám řekne: „Mám tě ráda. Jsi můj milovaný chlapeček, moje milovaná holčička“. Nejistota – to je situace nás všech po narození. A my jsme zjistili, že i když jsme byli zranitelní, dopadlo to dobře, protože jsme byli milovaní. Později jsme se své zranitelnosti a své křehkosti děsili, ale když jsme byli dětmi, tak zranitelnými, jak jsme byli, cítili jsme se milováni. Možná toto je základní zkušenost s Ježíšem. Ne to, že konáme dobré skutky, že máme vystudovanou teologii, že jsme aktivními členy nějaké komunity a děláme správné věci, ale to, že jsme hluboce milováni. Tady to všechno začíná – jsme milováni, Bůh nás pokládá za vzácné.
Jeden postižený jedenáctiletý chlapec v jedné pařížské farnosti šel k prvnímu svatému přijímání. Po mši svaté se konala v rodině malá oslava. Když končila, jeden ze strýců a zároveň kmotr dítěte řekl matce: „To byla ale krásná eucharistie. Škoda, že on tomu vůbec nerozuměl.“ Matka se rozplakala a chlapec, když viděl její slzy, jí řekl: „Mami, netrap se, Ježíš mě miluje takového, jaký jsem.“ Což znamená: „Nemusím být takový, jakým mě chtějí mít druzí, mohu být sám sebou. Tak je to dobře, maminko, neplač, Ježíš mě miluje takového, jaký jsem.“ Všiml jsem si, že tato slova jsou lidmi těžko přijímána, protože oni se často cítí milováni, jen jestli se budou víc snažit. Jestli!
Tohle dítě ale zakusilo, co znamená být milované takové, jaké je, se svými omezeními a svou chudobou. A může nás něčemu naučit. Co se stane, když dítě objeví, že jeho maminka ho nemiluje takové, jaké je? Když dítě vidí, že jeho matka a otec z něj nemají radost, že je pro svou matku zklamáním a že ona nad ním pláče? Ti z nás, kteří jsme měli maminku, která nás objímala a říkala nám, že jsme jí drazí, jsme začínali svůj život s vědomím, že jsme slabí a jsme milovaní a že je to tak dobře. Jestliže ale tuto zkušenost nemáme, máme v sobě bariéry, které jsou příčinou velkých úzkostí. Erik nevěděl, kdo je. To můžete vidět u mnohých mladých na ulici, u mladých delikventů, narkomanů – nevědí, kdo jsou! A snad mnozí z nich [nikdy] nezakusili, že by jim někdo řekl: „Miluji tě takového, jaký jsi. A jsi důležitý; pro mě jsi důležitý.“
Erik k nám přišel z psychiatrické nemocnice, když mu bylo šestnáct let – křehoučký mladíček – a náš úkol v komunitě Archa nebyl v prvé řadě změnit ho, ale přijmout ho. Přirozeně i my potřebujeme odborníky, jen díky našemu lékařskému týmu jsme byli s to mu operovat nohy a podařilo se, že chodí. Samozřejmě, že při styku s lidmi, kteří trpí fyzicky či psychicky, potřebujeme dobré psychiatry, dobré lékaře, dobré profesionály. Naší vlastní úlohou je ale postiženého člověka přijmout a dát mu najevo: „Jsem rád, že jsem tady s tebou.“ Říkávám, že pedagogika Archy spočívá v tom ukázat druhému: „Jsem rád, že s tebou žiji, jsem rád, že jsi“, protože většinou dotyčný slýchal, alespoň ve své rodině, pouze: „Jsi zklamáním!“ Vidíte, milovat někoho znamená ukázat mu, že je vzácný: „Jsi dítě Boží! Jsi vzácný. Možná, že spoustu věcí nedokážeš, ale jsi vzácný.“ Toto je Františkovo vnitřní vidění malomocných: „Jsi vzácný.“ Pokud někdo z vás měl to privilegium pracovat s vězni nebo (s lidmi) v katastrofálních poměrech, víte, že tam nejste především proto, abyste ty lidi obrátili, ale že tam jste především proto, abyste jim řekli: „Jsi vzácný! Jsi důležitý! Máš cenu, máš cenu!“
To je ale dlouhá cesta a já bych chtěl něco říci i o asistentech, kteří k nám přicházejí, a o tom, jaký pokrok musejí udělat. Naším úkolem je pomoci asistentům přejít od dobročinnosti ke společenství. Dobročinnost, jak víme, znamená konat dobro pro druhé. Když máme víc peněz, schopností, vědomostí, chceme z toho konat dobro pro druhé. A když konáme dobro pro druhé, konáme dobro i sami pro sebe, máme z toho dobrý pocit – vím, že teď konám dobro. Tedy konat dobro přináší uspokojení. A člověk má pocit moci. Tedy [naším úkolem tu je] pomáhat lidem přejít od dobročinnosti – která dává, kdy my chceme dávat, kdy [my určujeme,] jak moc toho dáme, a [stanovujeme] čas, který věnujeme... Přejít od této dobročinnosti ke společenství, které znamená opravdové setkání – setkání s tebou ve tvé chudobě – a znamená setkat se s Erikem v jeho chudobě.
Když jsem skončil v roce 1980 v roli vedení své komunity, přišel jsem žít s Erikem a ostatními něco, co je „vtělení“. Objímat tělo, dotýkat se těla, pomáhat tělu nacházet jeho pravou hodnotu. Říkávám, že Archa je založena na těle; ne na slově, ale na těle. Protože lidé, kteří přicházejí do našich komunit, přicházejí s rozbitými těly. I když slovo je samozřejmě také důležité. Celé tajemství vztahu mezi slovem a tělem je tajemství svátosti. Slovo a tělo. Často říkám, že zvěstovat evangelium chudým neznamená říkat jim: „Bůh vás miluje“, ale: „Já vás miluji. Já se pro vás budu nasazovat ve jménu Ježíšově.“ Za slova se můžeme schovat, ale tělo je blízkost. Jak říkám, je to opravdové vtělení. Zde vyvstává tajemství Panny Marie, která se těla Slova, které se stalo tělem, dotýká, miluje je, krmí, umývá. Musím říci, že slovo se stává tělem stejně, jako se tělo může stát slovem.
S lidmi jako Erik je to běh na dlouhou trať. Šestnáct let mu bylo zle, šestnáct let žil v úzkosti – a úzkost je něco velmi odlišného od strachu. Strach znamená obyčejně strach z něčeho, a pokud to „něco“ odstraníme, také strach zmizí a nezažíváme už úzkost. Úzkost je cosi existenciálního: kdo jsem já, zda mám nějakou hodnotu, zda jsem milovaný, zda jsem důležitý, zda opravdu existuji, kde existuji, co jsem zač. Lidé, kteří jsou uvězněni v pasti úzkosti mohou upadnout do deprese, protože deprese je jedním ze způsobů, jak čelit úzkosti, jako když člověk vytěsní svou citlivost nebo když se nechá vytáhnout ven z reálného světa. Naším úkolem tedy bylo přijmout Erika a ukázat mu, že jsme rádi, že existuje, že je hezké s ním být. Jedna věc nás dojímala. Když k nám Erik přišel, nebyl pokřtěný. Občas přicházel do kaple a nás právě upoutalo, že když byl v kapli, tak jak byl slepý a hluchý, zdálo se nám, že má v sobě pokoj. Když pobýval v kapli, jeho tvář byla klidná, i když jinak v ní měl výraz napětí, úzkosti, neustálého vnitřního hnutí. Víte, v soužití s někým, jako je Erik, který není s to vyjádřit se slovy, musíme se snažit porozumět mu skrze znamení, která dává jeho tělo.
Když byl Erik tak klidný, ptali jsme se sebe navzájem i našich kněží: „Co se to děje?“ A došli jsme k závěru, že v těchto chvílích se Erikovi zjevuje Bůh. Nebyla to jistota, jen jsme se toho dohadovali, náš závěr byl nicméně takový, že Bůh se Erikovi dává poznat. Ne prostřednictvím slov, ale skrze vnitřní pokoj. Protože tak se Bůh dává poznat – zjevuje se: ve vnitřním pokoji, v tichu, jemnosti a něze. A tak toto nás postupně vedlo k tomu, že Erik byl později pokřtěn a přijal první svaté přijímání. Byly to okamžiky velké něhy v něm, dělal samozřejmě pokroky. Nemohli jsme uzdravit jeho tělo, jeho oči, ale mohli jsme určitým způsobem dosáhnout k jeho srdci a myslím si, že Erik začal chápat, že jsou tu lidé, kteří se o něj zajímají ne proto, že už dělá něco lépe, ale pouze proto, že je dítětem Božím a členem lidské společnosti. Erik zemřel sedm let nato. Měl poškozený hrudník a jednoho dne začal mít potíže s dýcháním, spěšně jsme ho vezli do nemocnice, ale zemřel ještě v autě.
Tímto tajemstvím [Božího zjevení v lidech slabých] se tedy teď zabýváme a tím, jak pomáháme našim asistentům pokročit od dobročinnosti skrze konání dobra a dospět k [takovému] prokazování pomoci postiženým, při němž je patrné, že postižení lidé mají co dát nám. Do naší komunity každý rok přicházejí na jeden měsíc budoucí kněží. Během ledna a února byli v pěti nebo šesti komunitách v naší oblasti. A těchto asi 19 budoucích kněží na konci svého pobytu požádalo, aby se se mnou mohli setkat. Řekl jsem jim: „Nechci vám něco přednášet, rád bych naopak slyšel od vás, co jste vy prožili a zakusili.“ Téměř všichni odpověděli, že život v našich domech je proměnil. Ptal jsem se: „Tomu nerozumím, všichni jste budoucí kněží a říkáte, že jste se proměnili – pouze tím, že jste žili s lidmi, které někteří nazývají blázny. V čem spočívá tato vaše proměna? Co jste zažili?“
Mou zkušeností je, že mnozí z těchto budoucích kněží žijí „ve své hlavě“, ale mají mnoho potíží se vztahy. Víte, když někdo žije „ve své hlavě“, učí se všech no možné a pak říká lidem, jaká je pravda, ale vztahy jsou něco jiného, v nich záleží na naslouchání, na [ochotě a schopnosti] jít do kontaktu: vyprávějte mi svůj příběh, vyprávějte mi, co prožíváte – jako ta žena, která ke mně přišla s malou Gabrielou v lůně. Vyprávějte mi prostě o své bolesti, o tom, čím žijete. Já nemohu změnit bolest lidí. Vše, co mohu udělat, je jít s vámi, mohu vám každý týden zatelefonovat. Vidíte, nemohu změnit lidskou bolest. Neumím tváří v tvář bolesti ani říct něco hezkého. Bojím se slov – těch duchovních slov, která nevcházejí do lidského srdce, ale zůstávají venku. Tak tomu bylo, když jsem navštívil jednu ženu, která měla velmi těžce postižené dítě, a zeptal jsem se jí: „Svěřili jste se panu faráři?“ Ona mi řekla: „Ano, přišel, strávil se mnou pár minut, viděl mé dítě a řekl mi: ‚To je tvůj kříž!‘ A víc už nepřišel.“ Ten kněz měl říci: „Mohu přicházet každý týden a vykoupat ho – to je vše, co mohu udělat, ale rád bych, abys věděla, že v tom chci kráčet při tobě.“ Jak už jsem řekl, jsme povolání být Archa, která je založena na těle, ale jsme povoláni kráčet s bolestí, protože nemůžeme vyléčit Erika nebo Françoise (Františku).
Včera, než jsem odjel na letiště, zašel jsem za Františkou a poprosil jsem ji: „Jedu přednášet karmelitánům, budeš se za mě modlit?“ Františce je 78 let a je těžce postižená, slepá, nehne se z lůžka. Přijali jsme ji do jednoho naše ho malého domu, když jí bylo asi čtyřicet, je to tedy už 38 let. Byla inkontinentní, nedokázala sama jíst, nemohla mluvit atd. Ted jsem ale cítil, že dřív než přijdu sem, abych s vámi mluvil, chci, aby se za mě modlila – a ona se na mě dívala svýma nevidoucíma očima, poslouchala mě a já se dotkl její tváře a řekl jsem jí: „Potřebuji tvou modlitbu, potřebuji tvoji pomoc.“ Nevím, nakolik mi rozuměla, ale pro naši komunitu je to velmi důležitý člověk. Nyní je jí 78 let a nevíme, jak dlouho ještě bude žít, nemůže opustit svůj pokoj, protože je příliš slabá a mohla by se nakazit dalšími nemocemi. Ale řeknu vám o ní jeden příběh. Petr je jeden mladý Kanaďan, který přišel, aby rok žil v domě, kde žije Františka. Petrovi je 28 let a při jedné duchovní obnově vyprávěl toto své svědectví: „Požádali mě, abych se staral o Františku, a mně zatrnulo u srdce, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Je slepá, hluchá, pořád jen leží, občas si svlékne všechny šaty; nechtěl jsem s ní být a krmit ji. Ale pak jsem to vzal.“ Petr k ní chodil každý den, dvakrát nebo kolikrát bylo třeba ji krmit. A potom řekl: „Jednoho dne mě Františka vzala za ruku, podívala se na mě a usmála se. Cítil jsem se úplně proměněný, něco se ve mně stalo – najednou tu byl vztah – byla to chvíle milosti. Přítomnost Boží, kterou nechápu, zvláštní chvíle, ve které jsme se setkali: to, co bylo hlouběji v její osobnosti, skryto za její nemocí, věkem, křehkostí a nemohoucností, a já, který jsem součástí onoho systému „normálnosti“, který vyžaduje, abychom byli krásní, silní a schopní. A v tom okamžiku, kdy jsme se setkali, jsem byl schopen přijmout celou svou zranitelnost a slabost. Nejsem to, co dělám, jsem něco jiného, jsem někdo.“ Hle, takové je to tajemství.
Máme mnoho asistentů, kteří přicházejí jen na krátkou dobu. Zažijí hlubokou zkušenost a odcházejí – takový je tlak „normálnosti“, vydělávat peníze, mít moc, být slavní, být důležití. Žít s Františkou a Erikem. Setkal jsem se nedávno s rodiči žáků jedné střední školy v Paříži a jedna z otázek, které mi dali, zněla: „A jaké máte problémy?“ Řekl jsem: „Jedním z našich problémů jsou rodiče našich asistentů.“ Všichni se na mě udiveně zadívali a já jsem opakoval: „Ano, vy! Jste šťastní, když vaše děti jdou a stráví s námi šest měsíců, protože jim to pomůže být dobrými lidmi; ale když s námi zůstanou, aby žili s těmito postiženými, vy nechcete, a já to dobře to vím! Rodiče nechtějí, aby jejich děti žily poselství evangelia a aby žily s chudými a vyděděnci a zvláště s těmi, na které je pohlíženo jako na malomocné naší doby.“ Z tohoto všeho tlaku pochází tlak „normálnosti“ mít se hezky po hmotné stránce. [A přece] lidé mohou zakusit to, co zažil Petr. Jakousi vzájemnou výměnu zakoušení Boha skrze takovéto tajemné setkání s těmi, kteří jsou ti nejodstrkovanější a nejméně žádoucí. Přece jen zjistíme, že jsme proměněni, že jsme [nyní] zaměřeni na vztahy. Ale i tohle je dlouhá cesta a vyžaduje čas. Kolik mladých lidí by mohlo přijít do vašeho řádu poté, co učinili zkušenost s Bohem – zaslechli volání. Co to znamená? Že v některé oblasti jejich srdce je zasáhla zvěst evangelia a Ježíš. A mohou přijít s nadšením, ale vy i já víme, kolik nadšení může postupně vyprchat, a nakonec se z nás stávají lidé, kteří jednají bez valného nadšení. Otázkou tedy je, v čem spočívá naše naděje, naděje, která živí nadšení, touhu.
To je ta pravá otázka. Požádali jste mě, abych k vám mluvil o komunitě a o naději. Potřebuji [v tom od vás] pomoc... Myslím, že my všichni potřebujeme pomoc. Jak můžeme podpořit naše komunity, aby byly místy naděje, nadšení, emocí? My máme poselství, které máme předávat, poselství, které máme předávat světu, a náš svět se nachází v obtížné situaci. Všude je bolest, zmatek. V čem je naděje? Jakou naději můžeme světu ukázat? Tak se ptáme. To je otázka mých asistentů, kteří zažívají zkušenost setkání s lidmi odmítanými, vystaveni tlaku „normálnosti“ a tlaku vydělávání peněz a ovlivňováni médii a televizí. Televize má obrovský vliv na mozek, na vědomí i podvědomí. Jeden světící biskup mi řekl, že navštívil katolické školy v diecézi a byl šokován tím, že 90–95 % mladých lidí ve věku 16–17 let má ve svém pokoji, kde spí, televizi. Dnes máme nové vychovatele – televizi a internet! Na Googlu můžeme vyhledávat cokoliv. A naše mysl i podvědomí jsou manipulovány, takže kde nalézt nadšení a emoce?
Naše komunity jsou velmi křehké. Je mnoho lidí, kteří čekají na to, aby mohli přijít do Archy. Máme pět malých komunit v Indii, jednu v Kalkatě. Umíte si představit počet postižených na ulicích Kalkaty nebo zavřených v nemocnicích či jiných institutech. Ale kdo s nimi chce žít? To je otázka. A jak můžeme přitáhnout asistenty a jak je máme formovat? Jaká formace povede k tomu, aby lidé, kteří chtějí prokazovat dobročinnost, přišli a objevili tajemství – [úmyslně] říkám tajemství – že můžeme být uzdraveni, když vstoupíme do vztahu s takovými lidmi, jako byl Erik. Ve 25. kapitole Matoušova evangelia je psáno: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. (...) byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. (...) Pane, kdy jsme tě viděli...? Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste učinili.“ Je to také naše zkušenost? Když žijeme s postiženými lidmi, nejde o to, že pro ně prostě něco děláme, ale my s nimi žijeme. Ano, musíme to dělat také proto, abychom jim pomohli stále líp prospívat a pracovat atd. Ale nacházíme se v historickém období, ve kterém nás ovládá tyranie normálnosti. Je třeba, aby každý z nás překročil [zaměření na] úspěch a učil se objevovat Erikovo tajemství a žít s Erikem a s ostatními. Vzdálili jsme se od tajemství poselství evangelia, které je místem naděje pro náš svět.
Dnes se ve světě v běžném tisku objevuje čím dál více zajímavých článků. Dosud jsme tu nacházeli individualismus, zaměření na osobní úspěch, osobní uznání. Ale věci se mění. Teď najdeme v časopisech: v příštích desíti letech budeme žít lépe, když se důležitými stanou vztahy. Pokud se naučíme žít vztahy. Ale vztahy jsou obtížné. Vy pravděpodobně chápete, že komunitu můžete usměrňovat stanovením předpisů: kdy vstáváte, modlíte se, atd. Dodržovat pravidla v komunitě se naučí každý, ale co znamená navzájem „milovat bližního“? Co znamená tento zákon lásky, který tvoří komunitu? Víme, že nejsme učedníci Kristovi, [už] když chodíme na mši, modlíme se a známe dobře teologii, ale když milujeme druhé. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). A to není jednoduché. Všichni máme v sobě bloky, strachy, předsudky vůči těm, kdo jsou jiní než my. Cítíme se ve vztahu „lapeni“. Bojíme se být opravdu otevření, protože ten druhý by mne mohl zranit a já bych mohl zranit jeho. Všichni kalkulujeme. Není lehké tvořit komunitu, kde se opravdu projevujeme, kde se navzájem milujeme. Takové jsou vaše těžkosti, takové těžkosti tu jsou. Je to obtížné – ale dovolím si tvrdit, že komunita je místo, kde kráčíme spolu s trpícími, a především je místo, kde milujeme jeden druhého ne skrze nějaký předpis, ale tak, že jsme s Erikem – že si všímáme, co Erik potřebuje – a ne jenom co potřebuje Erik, ale také co potřebují asistenti.
Někteří asistenti mi říkají, jak je to skvělé být s postiženými, ale pro jiné asistenty je to strašné. Postižení smějí být postižení, takoví prostě jsou, u nich nevadí, že jsou šílení, ale asistenti musejí být jako já, nesmějí být šílení, nesmějí být takoví nebo makoví. Všichni ale máme svou historii, historii víry, pádů, úspěchů, všichni jsme lidé zranění. [Pokud jde o] historii našich vztahů: nadějí, naší nadějí je, že můžeme být znamením pro tento svět, znamením, že slabí nesmějí být odmítáni, protože [tu] mají své místo, znamením, že každý člověk je vzácný v očích Božích. Ať už je jeho náboženství jakékoliv. Někteří z nás totiž žijí v ekumenických komunitách nebo v komunitách, tvořených lidmi různých náboženství. Například v Indii žijeme spolu hinduisté, muslimové a křesťané. Učíme se spolu žít ve svém společném lidství. Žít společně jako katolíci [ještě] neznamená, že je to snazší než žít s hinduisty. To, že máme stejnou víru, neznamená, že se navzájem milujeme. Všichni máme svou historii co do zranění a obtíží ve vztazích, jsme s to utíkat od vztahů, schovávat se před nimi, být stále zaměstnáni, abychom se s druhými nemuseli setkat. My zkoušíme být komunitou, ve které se učíme milovat jeden druhého, každého pro to, že je, se vší naší křehkostí. Proto říkám, že je to škola lásky se vší bolestí, kterou to přináší. Mou nadějí je, že taková je Boží láska k těm nejslabším a nejchudším, že On nám pošle mnoho asistentů, protože srdcem Archy jsou vztahy. Vytvářet vztahy, dohodnout se, že jsme spolu spojeni. Jsem rád, že jsem se s vámi mohl rozdělit o naši zkušenost, jsem rád, že vám mohu říci, že potřebujeme vaše modlitby, a jsem vám vděčný za vaše pozvání a za to, že jsem vám mohl vyprávět svůj – náš příběh.

Z italštiny přeložili Martina Vintrová a P. Gorazd.