Odpolední klid je naplněn naprosto nezvyklými odstíny barev. Dívám se na obraz fra Angelica a cítím se jako na konci adventu, což je dnes. Angelico věděl, jak ji namalovat. Je štíhlá, nezměrně vznešená a nevstává, aby se setkala s andělem. Matko, učiň mě tak opravdovým, jako je tento obraz. Až do dna duše opravdový, opravdový. Ať nemám žádnou myšlenku, která by nemohla klečet před tebou na tomto obraze… Je konec adventu a odpoledne je svěží očekáváním. … Ona je tady a naplnila místnost něčím, co je jedinečně její vlastní, příliš čisté, než abych to uměl ocenit. Ona je zde s tónem svého očekávání.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 23. prosince 1949)