KARMEL

Děkuji Ti, Ježíši,
za bídu, v jaké žili matka a otec,
za to, že se nám nic nedařilo,
za úpadek mlýna,
za to, že jsem musela hlídat děti, pást ovce,
za stálou únavu…

Děkuji Ti, můj Bože,
za prokurátora, za komisaře, za četníky
i za tvrdá slova otce Peyramala…

Za dny, v nichž jsi, Maria, přicházela
i za ty, v nichž jsi nepřišla
– nikdy Ti dost nepoděkuji –
až v ráji…

Ale i za utržený políček,
za výsměch, za urážky,
za ty, kteří mě obviňovali z podvodu,
ze lži a zištnosti,
za ty, kdo mě podezírali z toho,
že se dělám zajímavou,
Ti, Matko, děkuji…

Za pravopis, který jsem nikdy neuměla,
za to, že jsem nikdy neměla paměť,
za svoji nevědomost a za svoji hloupost
Ti děkuji…

Děkuji Ti,
poněvadž kdyby bylo na zemi
nevědomější a hloupější dítě,
vybrala by sis je…

Děkuji Ti, Ježíši,
za to, že moje matka zemřela tak daleko,
za bolest, kterou jsem cítila,
když mě můj otec
– místo aby objal svou malou Bernadettu –
oslovil „sestro Marie Bernardo“…

Děkuji Ti za to srdce,
které jsi mi dal,
tak jemné a citlivé,
jež jsi naplnil smutkem…

Za to, že matka Josefa prohlásila,
že se k ničemu nehodím,
za sarkasmy matky novicmistrové,
za její pronikavý hlas,
její nespravedlnosti, ironii i chléb pokořování…
děkuji…

Díky za to, že jsem měla tu výsadu,
aby mi vytýkali nedostatky,
takže ostatní sestry říkaly:
„Ještě že nejsem Bernadetta.“

Díky za to,
že jsem byla tou Bernadettou,
jíž vyhrožovali vězením,
protože jsem viděla, Matko, Tebe…
tou Bernadettou,
tak ubohou a zbytečnou,
že když ji viděli, říkali si:
„To má být ona?“
Bernadettou, kterou si lidé prohlíželi
jako vzácné zvíře.

Děkuji Ti, Ježíši,
za toto politováníhodné, hnisající tělo,
které jsi mi dal…
za tuto nemoc, pálící jako oheň,
za mé ztrouchnivělé kosti,
za pocení i horečku,
za ostré i tupé bolesti…

I za tuto duši,
již jsi mi dal,
za poušť duchovní vyprahlosti,
za noční tmu i tvoje blesky,
za tvé mlčení i tvé hromy,
za všechno.

Děkuji Ti, Ježíši,
za Tebe –
když jsi tu byl…
i když ses vzdálil…
Děkuji.

(Bernadetta Soubirous /1844–1879/, závěť)