Smrti, jako je smrt [tvého otce a] mého strýce, otřesou minulostí celé rodiny. Po ní už není nic jako dřív, protože bývalý rámec našich vzpomínek a našeho pozemského příbytku je narušen nebo rozbit (…). Není v tom spíš Prozřetelností daná ekonomie celého života, která za námi spaluje mosty a žene nás kupředu skrze neustálé odpoutávání (které má svůj smysl i svou sladkost, víme-li, že vede k věčnému domovu, kde na nás čeká mnoho příbytků)? (…)
Připadalo mi, že jediná a velká modlitba, kterou je třeba pronést v těchto hodinách, kdy se cesta před námi noří do tmy, je modlitba Pána na Kříži: In manus tuas commendo spiritum meum. Do tvých rukou, které rozlomily chléb a vdechly mu život, které žehnaly a hladily, které byly probodeny; – do rukou, které jsou jako ty naše, u nichž nikdy nemůžeme říci, co učiní s předmětem, který drží, zda ho zlomí, nebo o něj budou pečovat, ale jejichž rozmary, tím jsme si jisti, jsou plné dobroty a nezajdou nikdy dál, než že si nás budou žárlivě tisknout pro sebe; – do něžných a mocných rukou, které se dotýkají až morku kostí, – které formují a tvoří; – do těch rukou, jimiž prochází tak veliká láska, je dobré odevzdat svou duši, především pokud trpíme a máme strach. A v takovém počínání je velké štěstí a velká zásluha. Pojďme to činit společně, ano?
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 23. listopadu 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)