KARMEL

Bože, pociťujeme celou tíhu desetiletí, staletí a tisíciletí své křesťanské západní civilizace. Jsme unavení a staří, plazíme se unavení a staří mezi troskami této křesťanské západní civilizace a pociťujeme stín pomíjivosti, stín smrti a temnoty kolem nás. A chtěli bychom zaniknout ve své hořkosti, chtěli bychom si ve své hořkosti unaveni zoufat nad Tvým světlem, nad Tvou láskou, nad Tvým věčným životem!

Bože, máme strach z budoucnosti, jenž nás trýzní a pronásleduje, strach z vírů, jež nás ohrožují, jež by nás chtěly vláčet mezi nebem a zemí!

Bože, prosíme Tě, kéž stále intenzivněji rozbíjíš všechny naše pohledy do minulosti, kéž stále více zahaluješ všechny naše pohledy do budoucnosti. Bože, kéž ponoříš hlouběji a hlouběji do pravdivé koupele svého křtu veškerou naši dospělost. Utvoř z nás děti, které neznají ani minulost ani budoucnost. Ano, odejmi nás veškerému našemu pyšnému lidství, abychom žili ze dne na den jako plevel a jako motýli, což jsi pravil Ty sám!

Odejmi nám veškerou pýchu minulosti a veškerou domýšlivost z budoucnosti a nechej nás klidně žít pro okamžik, jenž nám daruješ. Pít z Tvého světla, jež nám daruješ v okamžiku, zakoušet Tvou lásku již nám daruješ v okamžiku – a jinak nic. A tedy opravdově a zcela v Tobě, který jsi sám oním Okamžikem – zářícím, žhnoucím, proudícím – svatým Okamžikem věčnosti.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 21; v době 2. světové války)