Doporučujeme
Dnes je tolik lidí, tolik „křesťanů“, kteří do omrzení deklamují o očistě našeho národního kulturního života, o jeho pokřesťanštění. Mluví o „tradici svatováclavské“, ale nevědí o ní nic, myslí při tom jen na nejasnou smířlivost svatého knížete, ačkoli to je bod, který byl našimi předky v životě svatého Václava jistě nejméně připomínán. Jim byl svatý Václav především bojovníkem, bojovníkem silným a nepřemožitelným svou vírou v pomoc Krále nebes…
Nad Evropou, která přes všechny své úžasné chyby přece jen nejlépe uskutečnila Jeho poselství spásy, se sklání Kristus a pláče snad slzami soucitu nad bratry svými, kteří takovým způsobem musejí poznávat, jak úžasně ubozí a bezmocní jsou bez Něho. Bože, chraň nás malosti a shnilého, omezeného sobectví. Každá hodina zkoušky, jako je dnešní, je zároveň chvíle, kdy se dokonává vykoupení světa. Byli bychom zbabělci hodní věčného opovržení, kdybychom se nyní chtěli oddávat svým malicherným osobním starostem, kdybychom se zločinným „Nás se to netýká“ chtěli jít dále za svými požitky…
Srdce pravého učedníka Kristova sice miluje mír, ale nikdy si jej nevykupuje kompromisy s prolhanými pokrytci, nezná kompromisu se satanskou pýchou, která – když jí dochází dech – blábolí zmateně o ohrožené kultuře.
(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvky ze tří svatováclavských textů otištěných v časopise Dorost: první dva odstavce byly publikovány na prahu 2. světové války v červnu a září 1939; třetí odstavec v září 1945; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)